Setkali jsme se s ní, abychom mluvili o sociálních sítích, proměně generací, svobodě, monarchii, národní identitě i budoucnosti její země.
Jak se vám daří, Farnaz?
Jsem vnitřně klidná, ale část mého srdce zůstává v Íránu. Život v zahraničí přináší svobodu, ale také neustálý stesk po domově, protože víte, že vaše rodina zůstala tam a že situace není jednoduchá.
Dostala jste vzdělání silně poznamenané indoktrinací režimu. Kdy jste si začala uvědomovat, že realita neodpovídá tomu, co vás učili?
Měla jsem štěstí vyrůstat ve velmi otevřené rodině. Můj otec se výborně vyznal v historii i mezinárodní politice a vždy nás učil myslet vlastní hlavou. Režimu jsem nikdy nevěřila.
Od sedmi let nás nutí nosit hidžáb a od devíti let je to povinné. Školy jsou rozdělené podle pohlaví a po celé roky musíme studovat Korán a oficiální, silně manipulovanou verzi historie. Díky své rodině jsem to mohla velmi brzy zpochybňovat, ale mnoho lidí takové štěstí nemá.
Jak vypadá každodenní život ženy v dnešním Íránu?
Je velmi těžký. V devíti letech se koná symbolický obřad, který naznačuje, že se dívka může provdat, pokud jí to dovolí otec. V praxi je žena občankou druhé kategorie. Otec nad ní má více práv a obecně mají muži více práv než ženy. K cestování potřebuje povolení, k sňatku potřebuje povolení, musí se neustále zahalovat a rozvod je složitý. Dokonce i péče o děti je obvykle svěřena otci. Tento neustálý tlak ovlivňuje celý její život.
Na sociálních sítích se objevovaly záběry naznačující cenzuru ženských sportovních přenosů v Íránu. Existuje taková kontrola žen skutečně?
Ano, existuje. Například ženy nesmějí sledovat mužský zápas nebo plavání, protože muži se tam objevují s odhaleným trupem. Pro muže žádná podobná cenzura neexistuje. Tento dvojí metr ukazuje, že kontrola není jen politická, ale i kulturní a společenská. Režim se dokonce snaží regulovat to, co smíme vidět nebo slyšet.
V některých zemích, například na Kubě, je vstup do manželství povolen od dvanácti let. Co v praxi znamená, že se v Íránu může dívka vdát tak mladá?
Znamená to trvalé poručnictví. Je mi čtyřiatřicet let a tam bych stále potřebovala otcův souhlas, abych se mohla vdát. Pokud ho odmítne dát, musíte jít k soudu. Pokud soud rozhodne, že jeho odmítnutí je „opodstatněné“, vdát se prostě nemůžete. Někdy stačí, aby řekl, že se mu vybraný člověk nelíbí. Tento systém omezuje osobní autonomii a drží ženy pod kontrolou rodiny i státu.
Do Španělska jste přišla před osmi lety. Jak tato zkušenost změnila váš život?
Byla to obrovská změna. Tady můžu být sama sebou. Můžu chodit svobodně po ulici, oblékat se, jak chci, a žít bez strachu. Pocházím z otevřené rodiny, ale v Íránu tlak nepřichází jen z rodiny, ale i ze společnosti. Když vyjdete z domu, musíte dodržovat spoustu pravidel. Ve Španělsku jsem poprvé poznala, co znamená mít skutečná práva. Přesto není snadné být imigrantkou a nostalgie po vlastní zemi a rodině je vždy přítomná.
Jaké vyhlídky má podle vaší zkušenosti dnes mladá žena v tomto systému?
Jsou omezené. Studovala jsem stavební inženýrství, obor, který byl po mnoho let ženám prakticky zapovězený, protože se tvrdilo, že ho nemohou vykonávat. Měla jsem štěstí, ale omezení existují stále. Obecně je život těžký pro všechny, ale pro ženy ještě víc. Musí překonávat právní, společenské i kulturní překážky, které zásadně ovlivňují jejich profesní i osobní rozvoj.
A co mladí Íránci obecně?
Írán je země plná talentů. Jsme vzdělaní lidé, ale režim nám nedovoluje se rozvíjet. Mnoho mladých absolventů je ve vězení nebo umlčeno.
Inflace, nedostatek pracovních míst a ekonomická nejistota znemožňují plánovat budoucnost. Koupit si telefon, oženit se nebo mít obyčejné auto se může proměnit ve vzdálený sen. Přesto existuje silná touha po změně, která nezmizela.
Represe proti aktivistům byly velmi tvrdé. Jak to ovlivňuje společnost?
Vytváří to neustálý strach. Když je někdo zatčen, může být vystaven ponižování, špatnému zacházení a dokonce i sexuálnímu násilí.
Vědomí, že se to může stát vašim blízkým, je zdrcující. Už jen to, že žena ukáže vlasy, může vést k tvrdým trestům. A toto násilí zasahuje i rodiče, sourozence nebo partnery, kteří trpí, když vidí své blízké týrané. Je to kolektivní trauma.
Existuje dnes v Íránu obecné klima strachu?
Ano. Cítíte ho na ulici, v práci, na univerzitě i v hromadné dopravě. Probíhají kontroly, prohlídky telefonů, zásahy v bytech a masová zatýkání. Někdy režim vypne internet, aby nikdo nevěděl, co se děje. Takový život vytváří permanentní pocit nejistoty. Navíc je ekonomika velmi zdevastovaná a příležitostí je málo, což ještě zvyšuje sociální napětí.
Někteří lidé mluví o možných politických změnách. Myslíte si, že se systém může reformovat?
Osobně si to nemyslím. Mnoho Íránců je přesvědčeno, že systém je úplně zkorumpovaný a že je nutná změna režimu. Malé reformy nestačí. Část opozice vkládá naději do korunního prince Rezy Pahlavího, a to kvůli jeho politické vizi i pozitivní paměti, která kolem jeho rodiny stále existuje. Pro mnoho lidí představuje stabilní alternativu.
Jste navzdory obtížím exilu vděčná Španělsku?
Ano, velmi. Jsem vděčná, že zde mohu žít ve svobodě. Nebylo snadné být cizinkou a pro Íránce existují v mnoha zemích právní omezení, přesto se cítím šťastná. Z dlouhodobého hlediska bych se ale ráda vrátila do Íránu, pokud bude jednou svobodný. Už více než čtyři roky se tam nemohu vrátit a moje rodina mi velmi chybí.
Vidíte svou budoucnost natrvalo ve Španělsku, nebo ji spojujete se svobodným Íránem?
Španělsko pro mě bude vždy důležité. Mám tuto zemi ráda, cítím se tu jako doma a budu ji nosit v srdci. Mým snem je ale žít svobodně v Íránu, blízko své rodiny. Nechci si mezi těmito dvěma místy vybírat; chci budoucnost, ve které návrat nebude znamenat strach a pronásledování.
Zmínila jste roli sociálních sítí. Mění skutečně mentalitu mladých Íránců?
Ano, velmi. I když se režim snaží internet kontrolovat, mladí lidé si vždy najdou způsob, jak získat informace. Sociální sítě jim umožňují vidět jiné reality, porovnávat práva a zjistit, že to, co prožívají, není normální. Vytváří to politické uvědomění. Slouží také ke koordinaci protestů, sdílení svědectví a k prolomení izolace, kterou režim lidem vnucuje.
Někteří pozorovatelé tvrdí, že perská národní identita zůstává silná navzdory ideologickému tlaku. Je to i vaše zkušenost?
Ano, rozhodně. Perská kultura je velmi stará a velmi hluboká. Mnoho lidí jasně rozlišuje mezi národní identitou a politickým režimem. Kulturní hrdost zůstává živá v literatuře, jazyce, historii i rodinných tradicích. Tato identita je svým způsobem morální rezervou, která pomáhá odporu. Lidé chtějí modernitu, aniž by přišli o své kořeny.
Jakou roli by podle vás měla sehrát mezinárodní komunita tváří v tvář situaci v Íránu?
Myslím, že by měla naslouchat íránské občanské společnosti, a ne pouze režimu. Politické sankce mohou být nezbytné, ale stejně důležité je podporovat aktivisty, novináře a obránce lidských práv. Diplomatický tlak je užitečný, pokud je důsledný a dlouhodobý. Nejdůležitější je nezapomenout na lidi, kteří dál bojují uvnitř země.
Co vám pomáhá zůstat silná v tomto dlouhém a složitém procesu?
Naděje. Vědomí, že se moje země může změnit a že se tam jednou budu moci vrátit beze strachu. Pomáhá mi také podpora lidí v exilu a náklonnost, které se mi dostává ve Španělsku. Dává mi to sílu pokračovat, mluvit a hájit svobodu.
Na závěr – jaký vzkaz byste poslala mladým Íráncům, kteří dál bojují za svobodu?
Farnaz Anary: Jsem na vás nesmírně hrdá. Vždy jsem byla hrdá na to, že jsem Peršanka, ale dnes více než kdy jindy. Vaše odvaha je bezkonkurenční. Svět vás vidí – a my také. Zůstaňte silní, dávejte na sebe pozor a připravte se na jinou budoucnost. Írán bude svobodný. Budeme slavit svobodu a přitom si připomínat ty, které jsme ztratili, a společně vybudujeme zemi, která bude důstojná, prosperující a svobodná.
–etf–
