Postava Elízy Doolittlové z Pygmalionu ožila na filmových plátnech ve snímku My Fair Lady. Naše Fair Lady, božská Audrey Hepburnová, v téměř tříhodinovém muzikálu překročila Shawův rámec a vtiskla příběhu nový rozměr.
„Rozdíl mezi dámou a pouliční květinářkou není v tom, že se každá chová jinak, ale v tom, že se lidé ke každé z nich chovají jinak,“ říká Líza Doolittlová ve filmu My Fair Lady.
Jak se Audrey Hepburnové podařilo překročit hranice mezi fikcí a realitou? A proč její Elíza působí dodnes živěji než Shawova předloha?
Pygmalion: řecká pověst o lásce sochaře
George Bernard Shaw byl irský dramatik, který ve své tvorbě čerpal náměty ze starověkého Egypta i Řecka. Své nejznámější drama Pygmalion věnoval proměně osobnosti květinářky Lízy Doolittlové.
Shawův Pygmalion vychází z řecké pověsti o kyperském sochaři Pygmalionovi, který se, znechucen ženami, zamiloval do své vlastní dokonalé sochy ze slonoviny jménem Galateia.
Při slavnostech prosil bohyni lásky Afroditu, aby mu darovala ženu podobnou jeho dílu. Bohyně jeho prosbu vyslyšela. Nedala mu však jinou ženu, ale oživila jeho vlastní sochu.
Shaw tento motiv přetvořil po svém. Námět lásky spíše zpochybňuje a proměnu Lízy Doolittlové neukazuje jako zázrak, ale jako výsledek společenského působení. Z květinářky se nestává dáma božím zásahem, nýbrž vlivem prostředí a výchovy.
Omyl George Bernarda Shawa
George Bernard Shaw, irský literát konce 19. století a nositel Nobelovy ceny, byl úspěšným autorem satir i zastáncem ženské emancipace.
Ve svém Pygmalionu ji prosazuje skrze postavu Lízy Doolittlové, která během děje získává sebevědomí, elegantnost dámy a společenskou vytříbenost. Přesto Shaw její příběh uzavírá rozporuplně; po dokonané proměně Lízu vrací do původního, pro ni již téměř cizího prostředí.
Shaw ve své hře záměrně potlačuje romantickou linku mezi profesorem Higginsem a Lízou. Tu naopak otevírá filmové zpracování My Fair Lady, v němž Audrey Hepburnová vytváří výraznou hereckou chemii s o dvacet let starším Rexem Harrisonem a kde je naznačena citová rovina.
Profesor Higgins je v Shawově podání chladný experimentátor, který nebere v potaz Lízino vytržení z přirozeného prostředí ani její city. V kontrastu s Hepburnovou Lízou ve filmu tak více vyniká, jak moc profesor Higgins Lízu nakonec potřebuje.
Audrey Hepburnová v záři reflektorů
Tehdy pětatřicetiletá Audrey Hepburnová byla hollywoodskou hvězdou éry zlatých filmů a módní ikonou, především díky své roli Holly Golightly ve filmu Snídaně u Tiffanyho.
Křehká a půvabná Audrey byla dcerou nizozemské šlechtičny a otce s českými kořeny. Na své dětství prožité v Bruselu a následně v Amsterdamu v období druhé světové války vzpomínala v mnoha rozhovorech slovy: „Cítila jsem se úplně sama.“
Její cesta k filmu započala v baletním soaré. Přestože se nestala primabalerínou, otevřela jí tato zkušenost dveře na divadelní scénu.
První velkou filmovou roli získala jako princezna Anna ve snímku Prázdniny v Římě, který odstartoval její zářivou kariéru. Později získala řadu ocenění, včetně Oscara, Grammy a ceny Tony.
V osmdesátých letech pak působila jako velvyslankyně dobré vůle pro UNICEF, přičemž přiznala, že tak splácí pomoc, kterou jako dítě po válce obdržela.
Líza Doolittlová na scénu!
Líza Doolittlová je na počátku příběhu prostá pouliční květinářka, neotesaná a hlasitá, se silným akcentem, který upoutá pozornost profesora fonetiky Higginse.
Její jazyk a vystupování ji řadí na okraj společnosti, přesto v sobě nese přirozenou důstojnost, která v průběhu děje vystupuje na povrch.
Role Lízy Doolittlové přinesla jinak vždy okouzlující Audrey zcela nový herecký rozměr. V podání neotesané květinářky mluvící cockneyským akcentem musela prokázat i výrazné jazykové schopnosti.
Pro muzikálové zpracování dramatu se Hepburnová pilně připravovala, nakonec však byla dabována zpěvačkou Marni Nixonovou.
Role Lízy byla díky původní broadwayské adaptaci spojována s Julií Andrewsovou, Hepburnová ji však ztvárnila s lehkostí, přirozeností a jemnou hravostí. Zprvu by divák sotva poznal známou herečku, o to výraznější je její proměna ve chvíli, kdy se na scéně objeví skutečná dáma.
Z květinářky dámou: cesta k zmoudření Lízy Doolittlové
Profesor Higgins se vsadí s plukovníkem Pickeringem, že dokáže prostou květinářku pomocí výuky správné výslovnosti a společenského chování proměnit v dámu, kterou uvede do společnosti jako „vévodkyni“.
Jednou z památných scén je Lízin výkřik na dostizích v Ascotu, jímž šokuje přítomné obecenstvo. Když její favorit Dover není již v popředí, zařve: „C’mon Dover, move your bloomin’ arse!“ Ve volném překladu: „Dělej, Dovere, pohni svým zatraceným zadkem!“
Profesor Higgins brzy Lízu skutečně uvede do vyšší společnosti, kde sklízí obdiv, nabídky k sňatku, a dokonce je považována za uherskou šlechtičnu. Higgins tak svou sázku vyhrává.
Přesto se po plese, kde je poprvé představena veřejnosti, Líza necítí ve své nové roli jistě. Uvědomuje si své vytržení z původního prostředí i to, že návrat zpět už pro ni není možný. Ocitá se mezi dvěma světy, aniž by plně patřila do jednoho z nich. Její identita je nejistá a její city zůstávají upozaděny ve prospěch experimentu.
V jednom okamžiku shrnuje své pocity slovy: „Pro profesora zůstanu květinářkou, protože se mnou bude vždy jednat jako s květinářkou. Zato pro plukovníka budu dámou, protože se mnou bude vždy jednat jako s dámou.“ Právě v této chvíli nastává její skutečné zmoudření. Líza se rozhodne odejít a opouští svět profesora Higginse.
Za hranicemi Pygmalionu
Profesor Higgins si během společného soužití pomalu zvyká na Líziinu přítomnost a vytváří si k ní vztah.
Zatímco George Bernard Shaw ve svém doslovu nechává Lízu vrátit se k prostému životu, film ponechává příběh otevřený. Naznačená blízkost mezi Higginsem a Lízou ve filmu nepůsobí jako popření její proměny, ale spíše jako možnost překonání hranic mezi různými společenskými vrstvami.
Literární Líza tak zůstává do jisté míry svázaná svým původem, zatímco filmová hrdinka v podání Audrey Hepburnové jej naopak překračuje. Hepburnová svou rolí ukazuje, že Líza není pouze výsledkem společenské proměny, ale plně rozvinutou osobností – a právě v tom se odhaluje Shawův omyl.
A právě proto její Elíza nezůstává jen literární postavou, ale stává se živou bytostí, která v paměti diváků přetrvává dodnes jako nezapomenutelná Fair Lady.
