Sladké chutě Španělska, to nejsou zdaleka jen churros s čokoládou. Patří k nim i mandlové koláčky, nadýchané rolády, křupavé listové pečivo nebo zmrzlina s příchutí turrónu. Veronika žije přímo v Málaze a prostřednictvím sociálních sítí představuje typické chutě Andalusie. Místní kuchyně totiž nenabízí jen olivy a mořské plody, ale i mnoho zapomenutých dezertů, které jinde na světě téměř nenajdete. Kromě klasických cukráren vám své poctivé sladkosti podle prastarých receptur upečou dokonce i jeptišky v místních klášterech.
„Ukážu ti pravou Málagu a Andalusii,“ píšete na svém Instagramu. V čem spočívá originalita a ona pověstná „pravost“ této části Španělska?
Španělsko je výjimečná země a Andalusie má díky blízkosti Afriky zcela jedinečnou atmosféru. Na každém kroku je cítit vliv arabské kultury, zároveň si ale region zachoval velmi silnou vlastní identitu. Ať už jde o bílé vesničky, z nichž každá má své tradice a typická jídla, nebo o města s hlubokou historií. Pro mě je Andalusie především o kulturním dědictví, které tu na vás doslova dýchá. Snažím se ho lidem skrze svůj profil co nejvíce přiblížit.
Španělsko obecně patří k turisticky nejoblíbenějším zemím. Platí to i pro místní kuchyni? Jsou chutě Andalusie a Málagy něčím specifické?
Určitě ano. Kuchyně je jedním z pilířů, které dělají Španělsko tak originálním. Vždy lidem doporučuji, aby se nebáli ochutnávat nové věci, ať už jsou kdekoli. Tady v Andalusii má každá vesnička i každé město svá typická jídla nebo sladkosti, které my v našich končinách často vůbec neznáme. Příkladem jsou studené polévky jako salmorejo nebo ajo blanco – což je studená česneková polévka podávaná s hroznovým vínem.
Často se říká, že pokud chceme poznat národ, měli bychom se podívat na jeho stůl. Jak byste tamní gastronomii popsala?
Andalusie a Málaga mají specifické chutě, které vycházejí z toho, co zde roste a co se vyloví z moře. Vaří se především sezónně a využívá se čerstvá zelenina, ovoce, olivy nebo ryby. Jídla jsou díky tomu autentická, plná vůně a chuti, jakou jinde jen tak nenajdete. Navíc je středomořská strava velmi zdravá a vyvážená. Než jsme se do Málagy přestěhovali, mořské plody jsem zrovna nemusela. Tady je ale připravují tak čerstvé a skvěle dochucené česnekem, že si dnes krevety nebo sardinky neodpustím. A samozřejmě nikdy nesmí chybět olivy.
Které suroviny se vám s Andalusií vybaví jako první?
Jednoznačně česnek, olivový olej a chorizo. Mezi typická jídla patří tortilla de patatas, krokety nebo studené gazpacho a jeho různé andaluské varianty. V zimě se zase často připravují různé guláše a luštěninové polévky s chorizem. Osobně miluji gazpacho. Je to čistě zeleninový nápoj, neuvěřitelně osvěžující během horkého léta. A pak samozřejmě croquetas – ty bych mohla jíst pořád.
Symbolem země je ale hlavně olivový olej. Miluji, když jedeme na výlet a vidíme nekonečné plantáže. V čase sklizně pak celé vesnice voní po vylisovaných olivách.
V gastronomii se většinou mluví o hlavních jídlech. Jaké místo mají v Andalusii dezerty a sladkosti?
Řekla bych, že hlavní jídla mají sice přednost, ale sladkosti tu mají své pevné místo. Téměř každá restaurace s typickou domácí kuchyní nabízí něco jednoduchého – třeba flan (pudinkový dezert), zmrzlinu nebo čerstvé ovoce. Nejsou to žádné složité kreace, ale chutnají skvěle. Místní si pod pojmem dezert nejčastěji představí něco sladkého a osvěžujícího, co uzavře jídlo.
Buchty, koláče, štrúdl – to jsou naše klasiky. Mají v Andalusii něco podobného?
V Málaze je spousta cukráren, ale štrúdl byste v nich hledali marně. Místní mají své vlastní favority. Patří mezi ně například piononos – malé rolády z piškotového těsta nasáklé sirupem, plněné krémem a často s karamelizovanou špičkou. Dalším hitem jsou locas, zákusky z listového těsta s krémem, zdobené čokoládou. A pak jsou tu palmeras – křupavé listové těsto ve tvaru srdce. Všechno je to hrozně dobré, ale také pořádně kalorické. Typické jsou i sezónní věci: turróny o Vánocích, roscón de reyes na Tři krále nebo torrijas (podobné našim smaženým chlebům ve vajíčku, ale na sladko) o Velikonocích.
Jako turisté málokdy vynecháme churros. Jak poznat ty opravdu dobré a s čím se správně podávají?
Platí jednoduché pravidlo: když je podnik plný místních, vaří tam dobře. U churros to platí dvojnásob. Také je dobré vědět, že se jedí ráno nebo odpoledne jako svačina, skoro nikdy ne v čase oběda. Musí se totiž jíst úplně čerstvé, hned po usmažení. Proto restaurace přes poledne stroje na jejich přípravu často vypínají. K churros se nejčastěji podává horká, velmi hustá čokoláda, ale místní si je rádi dávají i ke kávě. V jednom z našich oblíbených podniků, v Tejeringos, je podávají i s omáčkami jako dulce de leche nebo s oříškovou čokoládou. Churros při návštěvě Málagy vždycky doporučuji jako povinnou jízdu.
Jak se vlastně pravé churros připravují?
Kouzlo je v jednoduchosti. Těsto tvoří jen voda, mouka, sůl a olivový olej. Žádná vejce ani cukr. Těsto se vytlačuje do horkého oleje a smaží se dozlatova. Na povrchu musí být křupavé a uvnitř měkké. Mně osobně trochu připomínají naše šišky.
Zkoušela jste je dělat i doma?
Upřímně, zatím ne. V Málaze je kultura churros tak silná, že je máte na každém rohu. Jedno churro stojí kolem 50 až 70 centů, takže se domácí příprava, která zabere dost času, vlastně nevyplatí. Raději si zajdu do své oblíbené churreria.
Churros jsou slavná klasika, ale co další méně známé sladkosti, které stojí za pozornost?
Protože je v Málaze skoro pořád teplo, lidé často hledají něco studeného. Skvělá je zmrzlina s příchutí turrónu (tradiční cukrovinka z mandlí a medu). Dalším skvostem je tarta de la Viña. Není sice přímo andaluská, ale je populární po celém Španělsku. Je to pečený cheesecake, který se podává studený a má úžasnou krémovou konzistenci.
Ve vašich příspěvcích se objevil i pionono – koláček připomínající roládu…
Pionono je mimo Španělsko skoro neznámé. Je to typický dezert z oblasti Granady. Jak jsem říkala, je to malá piškotová roláda nasáklá sirupem, díky čemuž je krásně vláčná a sladká, ale přitom není těžká.
Kam se vydat za poctivými dezerty? Jsou v Málaze klasické cukrárny?
Ano, funguje to podobně jako u nás. Jednou z nejznámějších sítí je Canasta – je velmi oblíbená u místních, má poctivé koláče a je cenově dostupná. Já mám ráda i cukrárny Salvador. V posledních letech se tu ale díky turistům objevují i špičkové francouzské patisserie, které rozhodně stojí za hřích.
Je pravda, že místní chodí pro sladkosti i do klášterů?
Ano, je to tak a pro cizince je to vždycky velké překvapení. V Andalusii je úplně běžné zajít si pro sladké k jeptiškám. Pečou sladkosti podle starých receptů, které se dědí generace. Dřív si tak kláštery zajišťovaly příjem a tradice se udržela. Návštěva kláštera má neopakovatelnou atmosféru, jeptišky jsou nesmírně milé a vždycky mají radost, když si u nich něco koupíte.
Co u nich můžeme ochutnat?
Záleží na konkrétním klášteře. V Rondě jsme si koupili jejich tradiční chlebíček, v Granadě zase dělají skvělé mandlové magdalenas (muffiny). Najdete u nich i cukroví podobné našemu lineckému, kterému říkají roscos de vino – jsou to koláčky z mouky, olivového oleje a sladkého vína, obalené v cukru. Jen jedna rada: pokud tam vyrazíte, vezměte si hotovost, kartou u sester nezaplatíte.
Děkujeme za rozhovor!
–etsk–
