Kristina a Michal se usadili na Sardinii, i když je od toho mnozí odrazovali. Podle nich jsou místní lidé neuvěřitelně přátelští, ochotní pomoci a oceňují i jejich zatím kostrbatou italštinu. Na uvolněnou atmosféru i místní kuchyni – od lasagní až po toasty se sýrem stracchino – si zvykli velmi rychle. V rozhovoru pro Epoch Times Kristina popsala, jak vypadá běžný den na ostrově, co je téměř nemožné sehnat, na čem se dá ušetřit a co naopak peněženku zatíží víc než doma.
Jak váš život na Sardinii začal? Proč jste se rozhodli přestěhovat právě sem?
S myšlenkou přesídlit k moři jsme si pohrávali už dlouho. Lákala nás mírná zima, procházky po pláži a pomalejší tempo. Před stěhováním jsem pracovala jako řidička měřicího vozu pro „street view“ a byla neustále na cestách. Procestovala jsem takhle například Řecko, takže jsem si život u moře vyzkoušela nanečisto. Moc se mi to zalíbilo. Původně jsme uvažovali právě o Řecku, ale odradilo nás množství toulavých psů. Jeden takový „Řek“ mi ale natolik přirostl k srdci, že je dnes součástí naší smečky a užívá si Sardinii s námi.
Čím si vás Sardinie získala natolik, že zvítězila třeba nad Sicílií nebo Kalábrií?
Někteří Češi žijící na jihu Itálie nás odrazovali, že nás místní mezi sebe nepustí, že je to uzavřená komunita. Opak je ale pravdou. Možná máme jen štěstí, nebo jak se říká: „Člověk přitahuje to, co vyzařuje.“ Místní nás přijali skvěle. Ze začátku sice trvá, než si vás pustí k tělu, ale pokud jste slušní a poctiví, získáte si jejich důvěru snadno.
Co si na ostrově nejvíc pochvalujete?
Bez debat jídlo. Potraviny jsou kvalitní a chutnají přesně tak, jak mají. I úplně obyčejná boloňská omáčka nebo lasagne z místních surovin jsou gastronomickým zážitkem.
Příjemně nás překvapila i komunikace s úřady. Když jsme řešili registraci k pobytu, napsala jsem jim e-mail a přiložila kupní smlouvu v PDF, protože ještě nemáme tiskárnu. Čekala jsem, že se nikdo neozve, ale odpověď přišla druhý den. Stačilo přijít, vyplnit formulář a smlouvu už měli uloženou. Nikdo nás nepéroval, že něco chybí – což je bohužel zkušenost, kterou z českých úřadů známe až moc dobře.
Dalším plusem jsou ceny energií. Elektřina nás vyjde na 60 eur měsíčně (cca 1 500 Kč), a to jsme si přitápěli klimatizací, protože letošní zima byla podle místních nejstudenější, jakou pamatují. Zajímavý je i svoz odpadu. Popeláři jezdí od pondělí do soboty a každý den se vyváží něco jiného – v pondělí bioodpad a sklo, v úterý papír a tak dále. Platíme 116 eur ročně (cca 2 900 Kč) za dvě osoby, což je férové.
Líbí se nám také, že děti a zvířata jsou přirozenou součástí komunity. Nikomu nevadí křičící děti hrající fotbal na náměstí ani štěkající pes. Každý má právo na emoce. Chcete si na ulici zazpívat nebo si v obchodě zatančit na písničku z repráku? Klidně. Spíš se k vám někdo přidá, než aby na vás volal psychiatra.
Svůj život na Sardinii ukazujete i na sítích. Jak vypadá váš běžný den?
Máme dva psy a jeden z nich miluje vodu, takže ráno začíná procházkou k moři. Pak nesmí chybět pravá italská káva a pozdravy se sousedy. I když žijeme v malém městečku, neprojdete kolem nikoho, aniž byste si popřáli hezký den. Taky rádi chodíme do pekáren pro čerstvé pečivo.
Jaké pečivo je pro Sardinii typické?
Navštěvujeme místní pekárny. I přesto, že žijeme v malém městečku, máme na výběr hned z několika míst. Typickým pečivem jsou samozřejmě ciabatta a focaccia. Pečou tady ohromné množství druhů bílého pečiva a chlebů, které chutnají opravdu skvěle. Upřímně řečeno, rohlíky nám vůbec nechybí, protože i zdejší toustový chléb je mnohem chutnější. Když se podíváte na složení, nenajdete v něm nic nadbytečného. A když si k tomu dáte čerstvý sýr stracchino (crescenza), je to přímo božská kombinace.
Do jaké míry je život na Sardinii nákladný?
Spočítali jsme si měsíční výdaje a shodli se, že pro komfortní život zahrnující veškeré energie, poplatky, potraviny i občasné jídlo v restauraci stačí dvěma lidem přibližně 25 000 – 38 000 Kč (1 000 – 1 500 €). Samozřejmě záleží na tom, jak je kdo náročný a co ke svému životu potřebuje.
Na čem se tam dá tedy ušetřit a co naopak nejvíce zatěžuje vaši peněženku?
Začněme tím dražším. Velmi nákladné je zde vlastnictví auta, protože převod na italskou registrační značku i samotné pojištění vyjde draho. Čím silnější motor, tím vyšší pojistka. Také některé autodíly a práce v servisu jsou dražší než v Česku. Z našeho pohledu se spíše vyplatí koupit auto přímo zde než ho převážet z ČR a následně řešit administrativu spojenou s přepisem.
A na čem se dá ušetřit?
Hm, na alkoholu a na jídle! Levnější je telefonní paušál i posezení u kávy v kavárně. Jak už jsme zmiňovali v úvodu, méně platíme i za energie. Plynem ohříváme vodu a také na něm vaříme. Desetikilová bomba stojí zhruba 600 Kč (24 €). Vystačí nám přibližně na 3–4 měsíce, v létě i déle, protože v tom horku teplou vodu tolik nevyužíváme.
Možná bychom se mohli zastavit u nákupů potravin, kde zmiňujete hlavně ryby, sýry, maso, ovoce i zeleninu. Jak je to s cenami a dostupností? Na kolik vás vyjde pravidelný nákup?
Týdenní nákup nás stojí přibližně 3 000 – 3 800 Kč (120 – 150 €). Oblíbili jsme si řetězec Eurospin, kde mají vše potřebné a je mnohem levnější než například Conad. V Conadu mají zase lepší výběr zrnkových káv a zeleniny, takže tam chodíme hlavně pro kávu a řapíkatý celer, který v Eurospinu často chybí.
Nechybí vám tradiční české potraviny? Sardinie sice nabízí spoustu alternativ, ale přece jen jste na českých jídlech vyrůstali…
Jediné, co nám zde opravdu chybí, je hrudkovitý tvaroh. Po zakysané smetaně se člověk musí doslova pídit, protože není v prodeji stabilně. V dubnu za námi přijede rodina a přátelé, tak jsme je poprosili, aby nám přivezli francouzskou hořčici, křen (ten jsme tady nenašli), Kofolu a salám Poličan. Přestože jsou i místní salámy vynikající.
A jaká česká jídla si tedy na Sardinii připravujete?
Na Vánoce jsme měli bramborový salát. Udělali jsme si jen malou porci k večeři. Byly to naše první Vánoce, kdy jsme nebyli přejedení a nemuseli po pár dnech řešit, co se zbylým salátem. Manžel by si rád dal ještě koprovku, ale kopr jsme tady zatím také nesehnali. Tak si zatím pochutnáváme na místních specialitách.
Pokud se vrátíme k vašemu běžnému dni…
Po snídani následují lekce italštiny, které jsou dokonce zdarma.
Jak to probíhá a jak je možné, že jsou kurzy bezplatné?
Kurzy jsou zdarma díky Evropské unii. Podobné kurzy češtiny pro cizince fungují i v Česku. Navštěvujeme je dvakrát týdně. Dostali jsme učebnice, podle kterých se učíme, a paní učitelka mluví většinou jen italsky. Když něčemu nerozumíme, vysvětlí nám to anglicky. Čteme, píšeme a děláme i poslechová cvičení. Dostáváme také domácí úkoly. Kurzy jsme našli na internetu, a protože jsme se chtěli v italštině rychleji posunout, rozhodli jsme se přihlásit. Sice tam dojíždíme hodinu, ale spojujeme to například s nákupem nábytku do domečku, který zrovna vybavujeme a plánujeme ho od letoška pronajímat turistům, nebo s výletem do hlavního města Cagliari.
Jak to aktuálně vypadá s vaší italštinou? Když jste na Sardinii přišli, neuměli jste téměř ani slovo…
Piano, piano – tedy pomaličku – se do toho dostáváme. Italsky jsme neuměli vůbec, ale je zábavné zjišťovat, kolik slov z italštiny v Česku běžně používáme (například i názvy velkých firem), a teprve teď nám to dává smysl. Italština je krásný jazyk.
Už se tedy dokážete dorozumět v každodenních situacích?
Ano, zvládneme si objednat nebo prohodit pár vět s místními. Italům to určitě zní dost kostrbatě, ale je skvělé, že to berou pozitivně a mají radost z naší snahy. Nikdo se nám neposmívá, naopak jsou v tomto velmi nápomocní.
V restauracích se bezpochyby neobejdete ani bez pizzy. Jaká je ta sardinská? Má svá specifika?
Žádná vyloženě typická „sardinská pizza“ neexistuje. Připravuje se klasicky po italsku, ale mohou na ni přidávat místní suroviny, jako je sardinská klobása (salsiccia sarda), ovčí sýr (pecorino sardo) nebo sušené rybí jikry (bottarga).
Každý, kdo měl možnost ochutnat pravou italskou pizzu, uzná, že vypadá i chutná úplně jinak než ta u nás…
Přesně tak. Základem je těsto a čerstvé ingredience. Opravdu to chutná jinak. Možná je to moukou, možná láskou, kterou do toho dávají. Pro Italy totiž jídlo není jen o nasycení, ale vyjadřuje péči. Je to rituál a způsob, jak trávit čas s těmi nejbližšími. Italové neříkají jen „Ti amo“ (Miluji tě), ale ptají se „Hai già mangiato?“ (Už jsi jedl?).
Do vaší domácí kuchyně ale přibyly i lasagne…
Lasagne si zatím kupujeme domů hotové. Přiznám se, že na jejich vlastní přípravu si ještě úplně netroufám. Masovou směs děláme z mixu vepřového a hovězího masa, kam přidávám hodně cibule a mrkve nakrájené na drobné kostičky. Miluji, když je tam hodně zeleniny. To pravé kouzlo pak dodá dobré červené víno a místní rajčatová passata. Těstoviny předvařuji jen zřídka. Nejprve dám na dno zapékací mísy trochu směsi, aby se těstoviny nepřichytily, a pak vrstvím: těstoviny, bešamel (který si dělám buď domácí, nebo v rychlosti koupím hotový), masovou směs, nastrouhaný sýr a tak stále dokola. Je to teď naše nejoblíbenější jídlo.
Mnohé země mají své potravinové bizarnosti. Setkali jste se na Sardinii s něčím podobným, co vás překvapilo?
Líbí se nám, že zde téměř neexistuje pizza Hawaii s ananasem, a když už ji někde mají, bývá nejdražší z celého lístku. Ale pizza s fíky? Proč ne! Italové to vysvětlují tím, že na pizzu nedávají nic, co v daném místě neroste. Má to svou logiku, se kterou jako milovnice pizzy Hawaii souhlasím. Překvapila nás také velikost lahvového piva – mají buď 330 ml, nebo 660 ml. To je ideální velikost.
Dále nás zaujalo, že i dospělí Italové si dávají pizzu s hranolky – tedy jen rajčatový základ a navrchu hranolky. Jinak nás žádná jiná bizarnost nenapadá. Zdá se nám, že to tady má v jídle hlavu a patu. Možná se k něčemu dalšímu časem „prokoušeme“ a ještě nás něco překvapí.
Děkujeme za rozhovor!
–etsk–
