Bertha Sophie Felicita von Suttner, rozená hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova, přišla na svět 9. června 1843 v Praze v domě č. 697 na rohu Vodičkovy ulice a ulice V Jámě na Novém Městě. Byla dcerou polního podmaršála Františka Josefa Kinského z jednoho z nejstarších českých šlechtických rodů a jeho manželky Žofie Vilemíny, rozené Körnerové, dcery hejtmana jízdy. Otec zemřel ještě před jejím narozením, což však rodinu poznamenalo finančními i společenskými obtížemi. Nerovný původ rodičů a absence velkostatků ji vylučovaly z nejvyšší vídeňské aristokracie, která i pro Prahu byla určující skupinou.
Dětství strávila částečně v Praze na Staroměstském náměstí v paláci Kinských, ale kvůli napjatým rodinným vztahům se s matkou přestěhovala do Brna k poručníkovi, otcovu příteli landkraběti Ernstu Egonu Fürstenbergovi. Zdejší bohatá knihovna probudila v mladé Bertě lásku k literatuře, hudbě a humanistickým vědám. Naučila se několika jazykům – němčině, češtině, francouzštině, angličtině i italštině. V roce 1856 se rodina přesunula do Vídně k tetě, kde ji sestřenice Elvíra seznámila s filozofií a literaturou. Rodinné jmění se však rychle ztrácelo matčinou vášní pro hazard, což Bertu v třiceti letech přimělo hledat zaměstnání.
V roce 1873 přijala místo guvernantky a společnice čtyř dcer velkoprůmyslníka Karla von Suttnera ve Vídni. Zde se seznámila i s nejmladším synem Arturem Gundaccarem von Suttnerem, o sedm let mladším, do něhož se zamilovala. Vztah byl však kvůli třídním rozdílům i věkovému rozdílu pro rodinu Suttnerových nepřijatelný. Berta tak byla nucena místo opustit a odjela do Paříže, kde krátce pracovala jako sekretářka slavného vynálezce Alfreda Nobela. I když v Paříži strávila jen několik týdnů, vzniklo zde hluboké přátelství, které později zásadně ovlivnilo světové dějiny – byl to údajně právě Bertin vliv, který Alfreda Nobela inspiroval k založení ceny za mír.
Gruzínské období
Láska k Arturovi však byla silnější než tehdejší společenské konvence. V roce 1876 se tajně vzali a odcestovali na pozvání kněžny Jekatěriny Dadiani z Mingrelie na Kavkaz, do Gruzie, kde strávili devět let. Žili ve skromných podmínkách, avšak v intelektuálním souznění. Vyučovali jazyky a hudbu v místních šlechtických rodinách, psali články pro vídeňský a berlínský tisk a pracovali v lazaretech během rusko-turecké války (1877–1878). Berta zde na vlastní oči viděla hrůzy válečných zranění a utrpení civilistů, což ji nejspíše nasměrovalo k pacifismu. Manželé dokonce spolupracovali na překladu gruzínského eposu Muž v tygří kůži Šoty Rustaveliho. Berta obvykle psala pod pseudonymem B. Oulot.
Významným dílem gruzínského období se stalo Inventarium einer Seele (Inventář duše, 1883), kde shrnula myšlenky z četby darwinistů a spencerovců a poprvé formulovala vizi společnosti pokroku skrze mír. V roce 1885 se rodina usmířila a Suttnerovi se vrátili do Rakouska, usadili se na zámku Harmannsdorf v Dolních Rakousích. Berta pokračovala v publicistice a v letech 1886–1888 žili opět v Paříži mezi intelektuály. Právě tehdy se manželé dozvěděli například o londýnské mírové asociaci International Arbitration and Peace Association a dalších podobných skupinách.
Složte zbraně!
V roce 1889 vyšel Bertin klíčový román Die Waffen nieder! (Složte zbraně!), česky poprvé 1896 jako Odzbrojte! v překladu Vlasty Pittnerové, který se stal jejím životním dílem. Román totiž vychází z reálných válek 19. století, včetně bitvy u Hradce Králové roku 1866, a sleduje osud hrdinky, jež prožívá hrůzy války – ztráty, bolest a absurditu militarismu. Kniha byla přeložena do 16 jazyků, do roku 1914 vyšla v 37 vydáních a její dopad byl srovnatelný s protiotrokářským dílem Chaloupka strýčka Toma Harriet Beecher Stoweové. Sám Alfred Nobel ji označil za mistrovské dílo.
Od té doby se Berta plně věnovala mírovému hnutí. V roce 1891 založila Rakouskou společnost přátel míru (Österreichische Gesellschaft der Friedensfreunde), jejíž prezidentkou zůstala až do smrti, a iniciovala další mírovou skupinu v Benátkách. Účastnila se mezinárodních mírových kongresů – v Římě 1891 byla první ženou, která promluvila na Kapitolu. Mezi roky 1892 až 1899 vydávala pacifistický časopis pojmenovaný dle románu Die Waffen nieder!, později přejmenovaný na Friedenswarte. Spolu s manželem agitovala za říjnový manifest i Haagskou mírovou konferenci z roku 1899, sama pak sbírala podpisy pro stálý arbitrážní soud a předala je císaři Františku Josefovi I. již v roce 1897.
Její pacifismus vycházel z vědeckého i svobodomyslného základu – inspirovala se Immanuelem Kantem, Henrym Thomasem Bucklem, Herbertem Spencerem, Charlesem Darwinem i Lvem Tolstým, který román chválil. Viděla mír jako přirozený stav, který lze vymáhat mezinárodním právem, a varovala před přehnaným nacionalismem, zbrojením i militarizací nových technologií. V českém kontextu udržovala kontakty s Prahou. V roce 1895 dokonce navštívila rodné město, pokusila se založit českou sekci mírové společnosti a vystoupila v Tiskovém klubu Concordia. Setkávala se se Svatoplukem Čechem a Jaroslavem Vrchlickým a považovala Tomáše Garriguea Masaryka za dalšího pacifistu. Přestože se jí kvůli česko-německému napětí nepodařilo založit sekci, její myšlenky rezonovaly i u nás.
Cesta k Nobelově ceně
V roce 1896 Alfred Nobel zemřel. Ve své závěti však skutečně ustanovil cenu za mír. Berta Suttnerová byla nominována na Nobelovu cenu za mír každoročně od roku 1901. Dne 10. prosince 1905 ji obdržela jako první žena v historii, avšak jako druhá žena po Marii Curieové v dějinách, která získala Nobelovu cenu za fyziku již v roce 1903. Byla první rakouskou i českou laureátkou. Cenu převzala 18. dubna 1906 v Kristianii – dnešním Oslu, kde pronesla přednášku zvanou Vývoj mírového hnutí. Její přátelství s Alfredem Nobelem a vzájemná korespondence o míru nejspíše přispěly k zahrnutí myšlenky mírové ceny do jeho závěti.
Po smrti manžela Artura v roce 1902 prodala zámek Harmannsdorf a přestěhovala se do Vídně. Pokračovala v přednáškových turné: v roce 1904 navštívila USA, setkala se s prezidentem Theodorem Rooseveltem a promluvila na mírovém kongresu v Bostonu; v roce 1907 byla jedinou ženou na druhé Haagské mírové konferenci; v roce 1908 hovořila v Londýně; v roce 1912 podnikla druhé americké turné přes padesát měst. Varovala před militarizací Číny, letectvím jako zbraní a zdůrazňovala, že Evropa je jeden celek a její sjednocení je jedinou cestou k záchraně.
Poslední velký projev přednesla v srpnu 1913 na mírovém kongresu v Haagu, kde ji označili za „generálissima mírového hnutí“. V květnu 1914 se ještě zabývala přípravami 21. mírového kongresu ve Vídni na září. Zemřela však 21. června 1914 ve Vídni na rakovinu žaludku, pouhý týden před sarajevským atentátem a vypuknutím první světové války, proti níž celý život bojovala.
Sdílený odkaz
I když je Berta Suttnerová v Rakousku uctívána – její portrét je například na rakouské minci v hodnotě 2 eur, u nás se na ni dlouho zapomínalo. Možná proto, že psala německy, možná proto, že se nehodila do národnostních škatulek. Přesto je její odkaz univerzální. Byla jedním z prvních, kdo definoval moderní pacifismus jako racionální politický postoj založený na mezinárodním právu, jehož dodržování je potřeba vymáhat.
