Věnujete se výcviku koní jiným způsobem. Co přesně to znamená a co všechno vaše metoda zahrnuje?
Výcvik u mě vychází z individuálních potřeb koně i majitele, přičemž hlavní zásadou je práce s minimem tlaku. Ke každému cíli postupuji cestou, která je pro dané zvíře nejvhodnější. Bez ohledu na to, co se má kůň naučit, je pro mě prioritou jeho psychická pohoda. Učím je, že se na člověka mohou spolehnout a že práce – ze země i ze sedla – nemusí být spojena se stresem, šikanou nebo fyzickou silou.
K takovému vnímání jste ale zřejmě nedospěla ze dne na den. Jak vypadaly vaše začátky a proč jste se vydala právě touto cestou?
Všechny základy jsem se naučila na vlastních koních. Měla jsem výhodu, že v počátcích naší farmy u nás měli ustájená zvířata méně zkušení lidé nebo úplní začátečníci. V té době už jsem měla v sedle něco naježděno, tak mi své koně často svěřovali. Tehdy bych to ještě nenazývala výcvikem, ale byla to obrovská příležitost pracovat s různými charaktery a předávat zkušenosti dál.
Než jsem začala trénování nabízet veřejně, moc jsem si nevěřila. Říkala jsem si, že mě nikdo nezná, nemám na stěně desítky stužek ani poháry ze závodů. Klienti se ale začali ozývat sami, a tak jsme s otcem začali stavět nové ohrady. To mě motivovalo k založení profilu na Instagramu, abych mohla pomáhat i na dálku. Kapacitu na trénink nemám velkou a ani bych to v masovém měřítku dělat nechtěla, ale těší mě, že dnes mohu někomu pomoci vyřešit problém, se kterým jsem se dříve sama potýkala.
Jak se vaše farma v průběhu let rozrůstala?
Tým se budoval tak nějak přirozeně. Na začátku stál můj otec, který si přestěhoval truhlářskou dílnu na místo, kde působíme už jedenáctým rokem, a tehdy přes telefon koupil koně. Bylo mi jedenáct a mé zkušenosti končily u letních táborů a pár měsíců docházení k soukromníkovi. Tento unáhlený krok mě spojil s ryzím plnokrevníkem Ludvíkem. Byl to čtrnáctiletý valach se zraněnou duší po dostihové kariéře. Pochopitelně jsme si nerozuměli a já nevěděla, jak na něj.
Tehdy se u jednoho chovatele, kam jsem docházela na western, narodila hnědá kobylka Lussy. Padlo rozhodnutí, že rodiče Ludvíka prodají a k dvanáctým narozeninám dostanu ji. Inzerát už byl venku, když se ve mně něco pohnulo. Zatoužila jsem Ludvíkovi porozumět a dokázat to, co mé tehdejší vzory Tanja Riedinger nebo Kája Křemelová. Mým snem bylo cválat bez uzdečky, učit koně cirkusové kousky a skákat bez sedla. S Ludvíkem jsme k sobě cestu nakonec našli a s Lussy se brzy seznámili v jedné ohradě. Od té doby počet našich koní jen rostl.
Koně trénujete bez udidla a ve volnosti. Jak si to má laik představit a v čem se váš přístup nejvíce liší od běžného výcviku?
Záleží, jak definujeme „běžný výcvik“. Já tak označuji praktiky, kde se hledí na výkon v co nejkratším čase bez ohledu na etiku a spokojenost zvířete. Cílem bývá kůň, který se vždy podvolí a „nemá názor“. K tomu patří hrubé zacházení s otěžemi, různé vyvazovací řemeny, ostrá udidla, rolování hlavy nebo vynucené ohýbání pod záminkou uvolnění. V práci ze země je to zase neadekvátní agresivita a zastrašování.
To je přesně to, co odsuzuji a čemu se nechci podobat. Mou největší výhodou je, že mě téměř vše naučili sami koně. Kůň mi vždy dal najevo, když jsem něco dělala špatně, a já se učila mu naslouchat. S koňmi pracuji i ve volnosti, ale samozřejmě jen tam, kde je to bezpečné – tedy v ohradách, na jízdárně nebo v našem areálu.
S bezudidlovým ježděním jsem začala brzy. První sidepull jsem dostala k Vánocům, vygooglila jsem si, že to funguje, a už jsem nic jiného nehledala. Lussy jsem obsedala právě takto. Uvědomovala jsem si, že ještě nemám dost jemnou ruku, a měla jsem respekt z ježdění s udidlem na koni, který o něm nic neví. Fungovalo to u Lussy, pak u Ludvíka i u Charlieho. Proti udidlu jako takovému nic nemám a občas ho využiji, ale bezudidlové ježdění je má vášeň.
Jaký je váš názor na argument, že „takhle se to dělalo vždycky“?
Jaké výsledky přináší váš svobodnější přístup?
Důkazem, že to dělám dobře, je klid mých koní. Jen tak něco je nerozhodí, jsou nekonfliktní a vyrovnaní, a to i ve stádě. Povahu koně totiž výrazně formuje člověk. Pokud je ve stádě agresivní jedinec, často je to odrazem toho, jak se s ním zachází. Když dominantního koně naučíte nechat se vést nebo submisivnímu dodáte sebevědomí, aby rozhodoval, projeví se to i v jejich přirozeném prostředí. Člověk má v rukou to, zda bude kůň flegmatický a vyrovnaný, nebo plný neusměrněné energie.
Jak kůň signalizuje, že nemá dostatek svobody?
Při výcviku se to projevuje hlavně neochotou a odměřeností. Kůň se „vypne“, rezignuje a funguje jako robot bez jiskry v oku. V takovou chvíli je zřejmé, že se necítí dobře, a většinou je to chyba člověka. Pak jsou tu ovšem koně „s názorem“, kteří se jen tak nevzdají a nespokojenost dávají najevo mnohem drsněji.
Co děláte pro to, aby se kůň cítil svobodně i během lekce?
Učím ho, že následovat mě je pro něj výhodné a bezpečné. Nikdy na zvíře nevyvíjím zbytečný tlak. Nejdříve vytvořím podmínky, aby se kůň sám rozhodl se mnou trávit čas, a teprve pak přecházíme k samotnému výcviku. Dnes už dokážu přesně načasovat uvolnění tlaku, takže učení probíhá velmi rychle. Kůň se nebojí udělat chybu, protože ví, že ho za nepochopení nepotrestám.
Většinu času tréninku tvoří pauzy a odměny. Nejdůležitějším pravidlem je pokora – vždy hledat chybu u sebe. Kůň nikdy nic nedělá jen tak, vždy na něco odpovídá. Neměli bychom ho brát jako otroka, ale jako přítele. A přátelství nemůže být založeno na aroganci a egoismu.
Někdo by mohl namítnout, že bez „pevné ruky“ nelze dosáhnout výsledků. Je to pravda?
Paradoxně to funguje obráceně. Čím více volnosti koni dáte, tím větší váhu má jeho volba být s vámi. Když mu umožníte říct „ne“, musíte se sakra snažit, abyste mu stáli za jeho „ano“. A když to „ano“ dostanete, máte vyhráno.
S jakými koňmi se pracuje nejobtížněji? Jsou některá plemena skutečně učenlivější?
Nehodnotím to podle plemene, ale podle psychického stavu. Kůň, který zažil týrání, si drží odstup a bojí se důvěřovat. Je jedno, jestli je to poník nebo chladnokrevník, rozhoduje míra traumatu. U mladých koní záleží čistě na přístupu.
Je mi líto předsudků, které o plemenech panují. Angličtí plnokrevníci jsou nálepkováni jako „magoři“, ale často jsou jen psychicky zdeptaní z dostihů. Tažní koně jsou zase považováni za tupé, přitom jsou jen nepochopení. A poníci? Říká se, že vše pod 140 cm je zlo, ale žádný poník se nerodí s chutí kousat lidi. Plemeno hraje roli v temperamentu, ale vzorce chování určuje zkušenost s člověkem.
Co je klíčem k vybudování skutečné důvěry mezi trenérem a koněm?
Musíte mu dokázat, že mu za to stojíte. Na to není cvik, je to věc každodenního kontaktu. Od momentu, kdy vás uvidí ve výběhu, vás kůň sleduje a vyhodnocuje, zda jste dobrý vůdce. Vůdce nikoliv jako generál, ale jako mentor a učitel. Koně jsou kořistní zvířata a samota je pro ně slabostí. Pokud ho berete ze stáda pryč, musíte mu ty kvality bezpečí stáda nahradit vy sami.
Děkujeme za rozhovor!
–etsk–
