Komentář
Jak dopadne současné „labilní příměří“ mezi Íránem a USA / Izraelem je ještě nejasné. Přítomnost tří svazků letadlových lodí na Blízkém východě naznačuje, že horká válka může propuknout kdykoliv znovu. Naposledy měli Američané tolik lodí v oblasti roku 2003, těsně před invazí do Iráku.
Nicméně jednu lekci si můžeme zaznamenat už teď. Z hlediska Íránu se jako nejefektivnější zbraň neukázala hypotetická atomová bomba, ale zaminování Hormuzského průlivu, důležité obchodní tepny. Přičemž:
- miny (a drony typu Šahíd) jsou daleko levnější než cokoliv jaderného a vyvolávají menší odmítavou reakci ve zbytku světa,
- průliv nikam nepřesunete a dotyčné zemi jej jen tak neseberete, leda byste tam zřídili nějaký separátní stát či protektorát, což je ale úkol stejné obtížnosti, jako zvítězit ve velké všeobecné válce,
- alternativy sice obvykle jsou, ale velmi nákladné a leckdy i narychlo nedostupné.
Tak například by se ropné mocnosti v Perském zálivu mohly dohodnout na výstavbě kapacitních ropovodů napříč Arabským poloostrovem směrem na ománské a izraelské pobřeží, a dost možná to i udělají, neboť nikdo nechce být vystaven vydírání na dobu neurčitou. Ale žádné peníze nedokáží zajistit, aby se tak stalo ze dne na den nebo i z měsíce na měsíc. Tyhle infrastrukturní projekty zkrátka nějakou dobu trvají.
Samozřejmě si toho všímají i ostatní a minimálně ve dvou případech si s tímto novým přístupem asi ještě „užijeme“.
První případ: Báb-al-Mandab, uzoučký průliv spojující Rudé moře s Indickým oceánem. Z pohledu Evropy ještě podstatnější úzké hrdlo než Hormuz, protože to je přirozená spojnice mezi Evropou a východní Asií, kudy se plavili obchodníci už za starého Říma. A právě zde sedí Húsiové, oni jemenští islámisti pochodující pod prapory „Smrt Židům, proklínejte Židy“, kteří můžou s tímto průlivem kdykoliv udělat to, co teď Írán dělá s Hormuzem.
A opět, alternativy jsou, ale „nepříjemné“ – obeplout celou Afriku, tedy přidat si několik tisíc kilometrů (a pár týdnů plavby) k trase a zároveň počítat s tím, že západoafrické přístavy nejsou ani zdaleka tak dobře vybavené pro případ nějakých nouzových zastávek a nezbytných oprav, jako je například Džibuti. Do přístavů ležících poblíž Rudého moře se hodně investovalo, ze všech možných stran a států. Do západoafrických ani náhodou, a není to jenom tím, že tam vládnou různé kleptokracie. Ty by se v případě potřeby daly nějak zvládnout kombinací cukru a biče, ale ta potřeba prostě až dosud nevznikla.
Druhý případ: Malacká úžina, která není u města Malacky (to by se Slováci měli), ale leží mezi Malajsií a Indonésií. Tudy proudí nejen evropsko-východoasijský obchod, ale i obchod mezi východní Asií a Indií. Už teď přemítal indonéský prezident nahlas, že by zde Indonésie mohla vybírat výpalné, patrně inspirován právě íránským přístupem.
Po všeobecném pobouření sice zaveslovala Jakarta ihned zpátky, protože na rozdíl od Íránu nejde o stát-vyvrhele, ale naopak o zemi, která v poslední době přilákala hodně zahraničních investic a musí tedy dbát o svoji pověst. Ale i tak je vidět, že inspirace funguje…
Ta skutečně zajímavá otázka je, co na to řekne či udělá Čína.
Ono je totiž v jejím bytostném zájmu udržovat takové obchodní cesty otevřené. Stala se zcela cíleně, na základě svého dlouhodobého plánu, tou největší průmyslovou mocností světa. Vyrobí cca třikrát více zboží, než sama dokáže spotřebovat na svém vnitřním trhu, a to znamená, že ten zbytek musí nějak dostat ke svým vzdáleným zákazníkům. Zároveň je ale patrné, že až dosud se jí hrát roli nějakého světového četníka rozhodně nechce.
V případě hormuzské krize se Čína drží viditelně stranou a nesnaží se ani nějak zprostředkovávat možný mír. Tato dost nevděčná role spadla na Pákistán, který se v ní adekvátně „plácá”, protože Pákistán má problém udržet mír i sám se sebou. No, pro jednou to asi Peking vysedět může.
Pokud se tak ale bude tvářit i při dalších krizích, tak ta éra čínské dominance pomine dříve, než začala. V takových krizích od vás ty menší státy nějakou reakci chtějí, a nedočkají-li se jí, nemají celkem žádný důvod, proč se dlouhodobě dávat na vaši stranu. Zabezpečit splavnost světových moří pro mezinárodní obchod je právě ta jedna věc, která se od velkých impérií čeká.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
