Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě
Epoch Times níže zveřejňuje na pokračování adaptaci knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ z dílny redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Článek byl aktualizován dle anglické verze newyorské edice deníku The Epoch Times z 18. června 2020.
Obsah (pokračování)
6. Americký marxista
7. Dlouhý levicový pochod institucemi
8. Politická korektnost
9. Socialismus v Evropě
10. Proč podléháme ďáblovým trikům
Odkazy (pokračování)
***
6. Americký marxista
V 60. letech 20. stol. je „revoluce v ulicích“ západní mládeže v plném proudu. Jeden intelektuál však jejich naivitu, upřímnost ani idealismus nesdílí. „Když skutečný radikál zjistí, že mít dlouhé vlasy způsobí psychologické překážky v komunikaci a organizaci, ostříhá se,“ prohlašuje Saul Alinsky, radikální aktivista, který píše knihy, vyučuje studenty a osobně kontroluje, jakým způsobem jsou jeho teorie zaváděny do praxe. Nakonec se na několik dalších desetiletí stane „para-komunistickým“ agitátorem s tím nejzhoubnějším vlivem.
Důvod, proč je termín „para-komunista“ nejpřiléhavějším označením Alinského, spočívá v tom, že na rozdíl od Staré levice (politických levičáků) z 30. let a Nové levice (kulturních levičáků) z 60. let Alinsky odmítl kladně popsat své politické ideály. Alinsky razil názor, že na světě žijí tři skupiny lidí: „majetní“ („the haves“), „ti, co mají málo a chtějí více“ („the have-a-little-want-mores“) a „nemajetní“ („the have-nots“). Zároveň vyzýval „nemajetné“, aby všemi prostředky povstali proti „majetným“ a chopili se bohatství a moci za účelem dosažení naprosto „rovnoprávné“ společnosti a volal po zničení existujícího společenského systému. Proto se mu také dostalo označení „Lenin“ nebo „Sun-cʼ“ postkomunistické levice. [33]
Kromě toho, že Alinsky uctíval Lenina a Castra, výslovně vzdal hold i samotnému ďáblu. V úvodu své knihy Pravidla pro radikály píše: „Nezapomeňme aspoň na letmé uznání pro úplně prvního radikála: ze všech našich legend, mytologie a historie (a kdo ví, kde mytologie končí a kde začíná historie, anebo co je co), první radikál známý lidem, který bojoval proti zřízení a provedl to tak účinně, že získal své vlastní království, byl Lucifer.“
V knize Pravidla pro radikály, která vyšla v roce 1971, Alinsky systematicky rozvinul své teorie a metody organizování komunity, které k dosažení vlastních cílů a získání moci využívají bezohledných prostředků. Mezi jeho pravidla patří například tato: „Taktika, která se vleče příliš dlouho, se stává otravnou.“ „Vyvíjej neustálý nátlak.“ „Hrozba je obvykle děsivější než věc samotná.“ „Zesměšňování je nejmocnější lidskou zbraní.“ „Zvol si cíl, zmraz ho, zosobni ho a polarizuj.“ [34]
Skutečná povaha Alinského zdánlivě neškodných pravidel se ukazuje při jejich použití v praxi. V průběhu vietnamské války v roce 1972 měl George H. W. Bush, který byl tehdy velvyslancem Spojených států při OSN, proslov na Tulane University. Protiválečně naladění studenti vyhledali Alinského, aby jim poradil, jak protestovat. Alinsky jim řekl, že standardní formát protestu pravděpodobně povede k tomu, že je prostě jen vyloučí ze školy. Proto navrhl, aby si vzali obleky, které používá Ku-klux-klan, a aby všude tam, kde bude Bush obhajovat válku ve Vietnamu, povstali s transparenty a prohlásili, že „Ku-klux-klan podporuje Bushe“. Studenti tak učinili a ve výsledku šlo o mistrovskou ukázku klamavé propagandy. [35]
V roce 1964 vymyslel Alinsky plán na zorganizování 2 500 aktivistů, kteří měli obsadit toalety na chicagském mezinárodním letišti O’Hare, které je jedním z nejrušnějších na světě, a tím si vynutit přerušení provozu. Jenže plán byl vyzrazen vedení města, které tím bylo nuceno vyjednávat, a tak se akce nikdy neuskutečnila. [36]
Aby donutil Kodak, jednoho z největších zaměstnavatelů ve městě Rochester, zvýšit poměr černých zaměstnanců vůči bílým, přišel Alinsky s podobnou taktikou. Jeho plán spočíval v tom, že na nadcházející vystoupení rochesterských filharmoniků (významnou kulturní podívanou ve městě) Alinsky nakoupí stovku lístků pro své aktivisty a před vystoupením je nakrmí fazolemi s cílem překazit vystoupení zápachem z uvolněných větrů. Plán se nakonec neuskutečnil, ale Alinského taktiky nakonec přinutily firmu Kodak souhlasit s jeho požadavky.
Alinského knihy a rozhovory s ním zanechávají ve čtenáři dojem charismatického, leč chladného a vypočítavého člověka. Jeho využívání taktiky „organizování komunit“ bylo ve skutečnosti formou postupné revoluce. Mezi Alinským a jeho předchůdci však bylo několik rozdílů. Zaprvé, stoupenci Staré i Nové levice byli přinejmenším ve své rétorice idealističtí, zatímco Alinsky svlékl „revoluci“ z jejího idealistického pozlátka a odhalil ji jako neskrývaný mocenský boj. Když vedl školení „organizování komunit“, běžně se ptal těch, které školil: „Proč organizujeme?“ Někteří odpovídali, že je to kvůli pomoci ostatním, ale Alinsky na to vždy zaburácel: „Chceme organizovat, protože chceme moc!“ Ve výukovém manuálu, jímž se následovníci Alinského řídili, se praví: „Nejsme počestní kvůli tomu, že nám nejde o moc. … Jsme skuteční zbabělci, protože nám nejde o moc“, protože „moc je dobrá“ a „bezmocnost je špatná“. [37]
Zadruhé, Alinsky neměl valné mínění o rebelující mládeži 60. let, která vystupovala proti vládě a společnosti veřejně. Zdůrazňoval, že kdykoliv je to možné, je třeba vstoupit dovnitř systému a čekat na příležitosti k jeho rozvracení zevnitř.
Zatřetí, Alinského konečným cílem bylo rozvrátit a ničit, nikoliv prospět nějaké skupině – proto bylo tedy k provedení jeho plánu nezbytné skrývat skutečné úmysly využitím lokálních nebo vykonstruovaných cílů, které byly zdánlivě smysluplné nebo samy o sobě neškodné, aby mobilizoval velké davy k akci. Když si lidé zvykli, že jsou mobilizováni, bylo relativně snadné je mobilizovat, aby jednali ve jménu radikálnějších cílů.
V Pravidlech pro radikály Alinsky píše: „Každé revoluční změně musí předcházet pasivní, souhlasný, nezpochybnitelný postoj ke změně v masách našich lidí. … Pamatujte si: jakmile zorganizujete lidi okolo tématu, na kterém se lidé obecně shodnou, jako třeba znečištění, potom se organizovaní lidé dají do pohybu. Odtud je už krátký a přirozený krok k politickému znečištění, ke znečištění Pentagonu.“
Vůdce organizace Studenti pro demokratickou společnost, kterého Alinsky hluboce ovlivnil, vystihl podstatu zradikalizovaných protestů takto: „Nikdy nejde o problém samotný, cílem je vždy revoluce.“ Radikální levice byla po 60. letech Alinským hluboce ovlivněna a reakci na jakýkoliv sociální problém vždy proměnila v nespokojenost s obecným statem quo. Tato nespokojenost se pak stávala odrazovým můstkem k dosažení revolučních cílů.
Začtvrté, Alinsky proměnil politiku na partyzánskou válku bez jakýchkoliv zábran. Při vysvětlování své strategie pro organizování komunit Alinsky svým stoupencům řekl, že potřebují zasáhnout nepřítelovy oči, uši a nos. V Pravidlech pro radikály píše: „Nejprve oči: pokud jste založili rozsáhlou, na širokých masách založenou lidovou organizaci, můžete ji viditelně nechat pochodovat před nepřítelem a otevřeně ukázat svoji moc. Potom uši: pokud je vaše organizace malá, pak udělejte to, co udělal Gedeón: skryjte své členy v temnotě, ale vytvořte hluk a povyk, které posluchače přimějí uvěřit, že je vaše organizace mnohem početnější než ve skutečnosti. A nakonec nos: pokud je vaše organizace příliš malá, aby udělala hluk, pak místo naplňte smradem.“
Zapáté: Alinsky zdůrazňoval využití negativních aspektů lidské povahy, včetně lenosti, chamtivosti, závisti a nenávisti. Někdy mohli účastníci jeho kampaní dosáhnout drobných zisků, ale díky nim se stali ještě cyničtější a nestoudnější. Aby dosáhl svého cíle rozvrácení politického systému a společenského řádu svobodných zemí, Alinsky s oblibou vedl své následovníky k morálnímu úpadku. Z toho lze odvodit, že pokud by skutečně získal moc, své bývalé soudruhy by nelitoval ani se o ně nestaral.
O několik desetiletí později dvě prominentní osobnosti americké politiky, které byly hluboce ovlivněny Alinským, pomohly zahájit tichou revoluci, která podlomila americkou civilizaci, její tradice a hodnoty. Současně s tím v Americe od 70. let 20. století začaly být populární protesty formou nekontrolovaných a nespoutaných partyzánských válek, které Alinsky prosazoval. To je zřejmé například z protestů hnutí Occupy Wall Street, hnutí Antifa a dalších.
Je důležité nezapomínat, že Alinsky své uznání „prvnímu ze všech radikálů“, tedy Luciferovi, nevyjádřil pouze na úvodních stránkách Pravidel pro radikály. V rozhovoru s časopisem Playboy krátce před svou smrtí Alinsky uvedl, že až zemře, bezvýhradně si zvolí „jít do pekla“, a že tam začne organizovat „nemajetné“, protože, „to jsou moji lidé“, jak říkal. [38]
7. Dlouhý levicový pochod institucemi
Byl to Antonio Gramsci, prominentní italský komunista, který jako první přišel ve 30. letech s myšlenkou, že aby se západní společnost dala podkopat zevnitř, socialisté potřebují vést „válku o pozice“, které se později začalo říkat „dlouhý pochod institucemi“. Uvědomil si, že je obtížné vyvolat revoluci ke svržení legitimní vlády, když si lidé pořád ještě zachovávají víru v Boha. Proto se komunisté za účelem revoluce spoléhají na velké množství pěšáků, kteří sdílejí jejich temný pohled na morálku, víru a tradice. Revoluce proletariátu tedy musí začít rozvrácením náboženství, morálky a civilizace.
Po selhání pouličních nepokojů v 60. letech začali rebelové vstupovat do akademické sféry. Získali tituly, stali se učenci, profesory, vládními úředníky a novináři a vstoupili do hlavního proudu společnosti, aby realizovali „dlouhý pochod institucemi“. Tito lidé infiltrovali a poškodili instituce západní společnosti, které hrají rozhodující roli pro udržení morálky ve společnosti. Tyto instituce zahrnují církve, vládu, vzdělávací systém, legislativní a soudní orgány, umělecký svět, média a nevládní organizace.
Existuje řada zdánlivě legitimních prostředků, kterých bezohlední lidé či skupiny mohou použít k rozložení svobodné společnosti zevnitř. Aby byla demokracie efektivní, lidé musí být nakloněni občanské počestnosti a mít jistý morální standard. Ze Spojených států se od 60. let stal pacient s infekcí, který není schopen identifikovat příčinu své nemoci. Para-marxistické myšlenky pronikly hluboko do americké společnosti a metastazují.
Z mnoha předkládaných revolučních strategií je nejznámější strategie dvou sociologů z Kolumbijské univerzity, manželů Clowarda a Pivenové, kteří byli zároveň členy Demokratických socialistů Ameriky. Strategie byla přednesena poprvé v roce 1966 a poměrně úspěšně vyzkoušena v praxi. Jádrem konceptu strategie Cloward-Pivenové je nafouknutí veřejného systému sociálního zabezpečení za účelem přivedení jednotlivých států ke krachu. Autoři tvrdili, že je-li počet osob způsobilých pro sociální dávky mnohem vyšší než počet osob, které skutečně dávky pobírají, státní pokladnu je možné vyčerpat tím, že se lidé budou ve velkém pobízet k podávání žádostí o dávky. Vláda je pak nucena, aby se do toho vložila a celý systém „zachránila“ a reformovala, což jí umožní ještě větší míru kontroly a posune ji blíže k socializovanému systému.
Konkrétním příkladem pokusu o zavedení této strategie byla iniciativa Národní organizace pro sociální zabezpečení (NWRO), jež byla činná v letech 1966 až 1975, kdy byla v plném proudu „válka proti chudobě“ prezidenta Lyndona B. Johnsona. Podle statistik se v letech 1965 až 1974 počet rodin s jedním rodičem, které dostávaly dávky, zvýšil z 4,3 milionu na 10,8 milionu, což je více než dvojnásobek. V roce 1970 bylo 28 % ročního rozpočtu města New York vynaloženo na výdaje na sociální zabezpečení. Od roku 1960 do roku 1970 vzrostl v New Yorku počet lidí, kteří dostávali dávky, z 200 000 na 1,1 milionu. „Počátkem 70. let na každé dvě osoby, které pracovaly v soukromé sféře ve městě New York, připadla jedna osoba pobírající sociální dávky,“ uvedl novinář Sol Stern v městském zpravodaji. V roce 1975 město prakticky zbankrotovalo. [39]
Strategii Cloward-Pivenové, kterou použili v New Yorku, lze považovat za další implementaci teorií Saula Alinského, z nichž jedna zní: „přiměj nepřítele, aby jednal podle svých vlastních pravidel“, tj. pokud pravidla říkají, že každý, kdo má na to nárok, může dostat sociální podporu, pak přinucení „nepřítele“, aby jednal podle svých vlastních pravidel, povede k jeho bankrotu, aniž by radikálové museli provést jakékoliv nadměrně nepřátelské kroky.
W. Cleon Skousen napsal ve své knize Odhalený komunista (The Naked Communist), že jedním z 45 cílů komunistů je „zmocnit se jedné či obou politických stran ve Spojených státech“. Komunistická strana viděla, že toho lze dosáhnout za použití malého počtu osob, které jsou organizovány, aby vytvářely „krize“ a „revoluce“, které se dají využít ku prospěchu strany. Lenin jednou řekl, že odborové svazy jsou „přepravními pásy spojujícími komunistickou stranu s masami“ [40]. Komunisté zjistili, že pokud ovládají odborové svazy, ovládají velké množství hlasů. Pokud kontrolují hlasování, mohou přimět úředníky a zákonodárce k tomu, aby je poslouchali na slovo. Řadoví zaměstnanci jsou nuceni přidat se k odborům, aby si udrželi základní práva a zájmy a stávají se tak figurkami v rukou odborů. Jde o stejný princip, jako když organizované zločinecké gangy vybírají poplatky za ochranu.
Filmař a odborník na působení marxistických skupin v USA, Trevor Loudon, vysvětluje, jak komunisté využívají odborových organizací a dalších uskupení k prosazování svých cílů, přičemž zneužívají fungování demokratických zemí.
Zaprvé, cizí či místní komunistické subjekty určí agendu, např. posílit pracovní legislativu, zavést socialističtější učební osnovy nebo uvolnění obchodních sankcí vůči Kubě. Zadruhé, komunisté a jejich socialističtí spojenci tyto nové postupy zapracují do rámce odborářské politiky. Odbory pak vyvinou tlak na místní labouristy, socialisty nebo demokraty, aby přijali tyto odborářské směrnice za své vlastní. „Jelikož odbory tyto velké strany prakticky ovládají, proces často není tak obtížný,“ napsal Loudon v roce 2014. Čili s tím, jak se komunistické postoje stávají postoji odborářů, stávají se také postoji „mainstreamových“ politických stran. „Tento proces se po celém světě odehrál nesčetněkrát,“ napsal Loudon. [41]
Komunisté a ti, kteří nevědomky jednají v jejich prospěch, se pokoušejí všemožnými způsoby narušit politický a společenský systém svobodných společností. Po desetiletích plánování a operací byly vlády Spojených států a západních zemí, jakož i tamní společnosti, silně narušeny komunistickými prvky.
8. Politická korektnost
Komunistické země vždy uplatňovaly přísnou kontrolu nad tím, co lidé říkají a co si myslí. Od 80. let 20. století se na Západě objevila další forma kontroly řeči a myšlení. Tato myšlenková policie šíří pod praporem „politické korektnosti“ v médiích, ve společnosti a vzdělávacím systému slogany a masovou kritiku omezující svobodnou řeč a myšlení. Ačkoli mnozí si již uvědomili zásadní nesprávnost této kontroly, nepochopili její ideologický původ.
Fráze jako „politická korektnost“ či „pokrok“ a „solidarita“ jsou všechno slova, která komunistické strany používají už dlouho. Jejich smyslem na povrchu je předejít užívání diskriminačního jazyka vůči menšinám, ženám, zdravotně postiženým a dalším. Skrytým důsledkem politické korektnosti je však zařazení jednotlivců do skupin podle jejich statusu oběti. Ti, kteří jsou považováni za nejvíce utlačované, by proto měli být nejvíce respektováni a požívat největší úcty. Takovéto posuzování výlučně na základě identity jedince bez toho, aby se bralo v potaz jeho chování a talent, je základem tzv. „politiky identity“. Tento styl uvažování je dnes ve Spojených státech a dalších západních zemích velice populární.
Tento typ klasifikace je totožný s tím, co probíhalo v Číně, kde jednotlivci byli podle svého bohatství a společenské třídy před revolucí zařazováni do „pěti tříd rudých“ nebo „pěti tříd černých“. Čínská komunistická strana vyhladila a utlačovala vlastníky půdy a kapitalisty pro jejich „špatnou“ třídní příslušnost, útočila na intelektuály s nálepkou „páchnoucí staré devítky“ a zpívala, že „chudí jsou nejchytřejší, šlechta je nejhloupější“.
Ze složitých historických důvodů, počítaje v to i sociální a individuální důvody, mají některé skupiny nižší politické a sociálně-ekonomické postavení, které nelze jednoduše vysvětlovat jako útlak. Ale politická korektnost proti sobě staví dva ostré protiklady, v nichž pouze ti, kteří projevují soucit s domnělými „oběťmi“ a opovrhují „utlačovateli“, mohou být považováni za morální, zatímco ti, kteří se odchylují od tohoto narativu, jsou obviněni z rasismu, sexismu, homofobie, islamofobie a podobně.
Politickou korektnost používá řada západních vlád a neziskových organizací k prosazování levicových politik. Některé země rozšířily zákonnou definici „nenávistného projevu“, a donutily tak školy, média a internetové společnosti, aby se tomu přizpůsobily, jinak budou potrestány. [42] Jde o krok směrem ke stejnému omezování projevu, k němuž dochází v komunistických zemích.
Levice dnes zneužívá politické korektnosti, aby druhým odepírala legitimní prostor pro vyjádření názoru. Problém se stal zřejmým zejména po prezidentských volbách v USA v roce 2016, kdy se levicová média, organizace a akademici ze všech sil snažili, aby umlčeli či marginalizovali podporovatele Donalda Trumpa. Ve velkých městech vypukly protesty a porušování svobody projevu začalo být stále častější. Univerzity mají být baštou svobody myšlení a projevu, a přesto jsou z nich dnes střediska radikální indoktrinace. Organizace vystupující pod hlavičkou oponentů nenávistného projevu označily běžné konzervativní skupiny za „nenávistné skupiny“ a konzervativní publicisté a akademici se setkali s výhrůžkami poté, co se jim dostalo pozvání k proslovu či účasti na různých akcích. [43]
V březnu 2017 byl americký sociální vědec Charles Murray vyzván, aby promluvil na Middlebury College ve Vermontu. Když se pokusil promluvit, místnost zaplnily přes čtyři stovky protestujících a jejich pokřiky a posměšky znemožnily Murrayovi pokračovat. Později, když za doprovodu jiného profesora opouštěl kampus, obklíčila je horda demonstrujících, kteří do nich strkali. Profesora museli odvézt kvůli poranění krku do nemocnice.
V září roku 2017 bylo na Kalifornské univerzitě v Berkeley konzervativnímu autorovi Benu Shapirovi zabráněno v přednášce kvůli extremistickému levicovému hnutí Antifa, které hrozilo, že rozpoutá násilí. Berkeleyská policie byla v plné pohotovosti, vyslala tři policejní helikoptéry, přičemž náklady na bezpečnost se odhadovaly na více než 600 tisíc dolarů. [44] Je ironií, že jednou z důležitých událostí, které stály na počátku studentského hnutí v roce 1964, byl boj za svobodu projevu právě na Berkeley. Následující měsíc, kdy měl Shapiro promluvit na univerzitě v Utahu, jedna ze studentských organizací se zapřísahala, že akci zabrání. Když jeden reportér namítl mladému vedoucímu organizace, že zabraňovat Shapirovi v proslovu by bylo v rozporu s Prvním dodatkem ústavy, student odvětil: „To je mi jedno. Nemyslím si, že by tohle byl právě teď nějaký relevantní dokument.“ [45]
V březnu 2018 byly profesorce Amy Waxové z právnické fakulty Pensylvánské univerzity odebrány některé funkce poté, co vyjádřila politicky nekorektní postřehy během rozhovoru s profesorem z Brownovy univerzity. Waxová uvedla, že černošští studenti končí školu „zřídka“ mezi nejlepšími z ročníku. [46]
Politická korektnost a omezování svobody projevu ze strany levice nejsou součástí normální debaty mezi lidmi s odlišnými myšlenkami, nýbrž ideologickými zbraněmi, které používají ti, kdo jednají s nečistými úmysly. Politická korektnost je v podstatě „myšlenková policie“ komunistického přízraku, jejímž účelem je potlačit nesouhlas a zakrýt pravdu.
9. Socialismus v Evropě
Celá Evropa, nejenom země bývalého východního bloku, je ovládána komunismem. Nekomunistické státy v severní, jižní a západní Evropě ať již úmyslně nebo neúmyslně propagují komunistické ideologie a politiku. Prohlásit, že Evropa je „v rukou nepřítele“, není žádným přeháněním.
Socialistická internacionála je největší mezinárodní politickou organizací na světě, která sestává z více než 135 politických stran a organizací. Socialistická internacionála vzešla z Druhé internacionály, kterou založil Engels v roce 1889. Mezi rané socialisty patřili lidé jako Karl Johann Kautsky nebo Eduard Bernstein, kteří prosazovali progresivní reformu. V době založení Druhé internacionály existovalo po celém světě více než sto politických stran, které byly založeny na marxistické teorii. 66 z nich byly vládnoucí strany, které se ve svých zemích držely socialismu. Jméno „Socialistická internacionála“ vzniklo po druhé světové válce v roce 1951 a uskupení sestávalo ze sociálnědemokratických stran celého světa.
Z Druhé internacionály vyrostly socialistické strany v celé Evropě a mnohé z nich jsou dnes vládnoucími stranami.
Strana evropských socialistů založená v roce 1992 aktivně působí v Evropském parlamentu a má spojení se Socialistickou internacionálou. Jejími členy jsou sociálnědemokratické strany v EU a okolních zemích, včetně Velké Británie. Její členy naleznete takřka v každé důležité evropské organizaci včetně Evropského parlamentu, Evropské komise a Evropské rady. Strana evropských socialistů má momentálně 33 členských stran, 12 přidružených členů a 12 pozorovatelů, čili celkem 57 politických uskupení napříč Evropskou unií, Velkou Británií a Norskem. Hlavními cíli, které Strana evropských socialistů prosazuje, je „určovat progresivní evropskou politiku“ a rozvíjet úzkou spolupráci mezi členskými stranami, parlamentními skupinami a podobně. V podstatě pracuje na vehementním prosazování socialistických cílů.
Vedoucí principy britské Labouristické strany (Strany práce) jsou založeny na fabiánském socialismu. Jak bylo popsáno dříve, fabiánský socialismus je prostě jen jinou verzí marxismu. Takovou, která zastává využívání postupných metod při přechodu od socialismu ke komunismu. Rovněž obhajuje vysoké daně, vysoké sociální dávky a jiné socialistické myšlenky. Labouristická strana se v posledních desetiletích mnohokrát stala vládnoucí stranou Anglie a vždy obhajovala fabiánské socialistické myšlenky.
Britská komunistická strana a její různé odnože byly také velmi aktivní při ovlivňování britské politiky. Strana dokonce vydávala vlastní noviny Daily Worker (v roce 1966 přejmenované na The Morning Star). Britská komunistická strana byla založena v roce 1920 a její moc postupně rostla. Když byla na vrcholu popularity, několik jejích členů se dostalo do parlamentu. Na počátku voleb v roce 2017 Komunistická strana Británie náhle oznámila, že podpoří předsedu levicové Labouristické strany. Tento politik, který vede labouristy od září 2015, strávil 40 let propagováním socialistické politiky včetně znárodnění majetku a protiválečných hnutí. Když se ho reportér BBC zeptal na jeho názory ohledně Karla Marxe, ocenil jej jako velkého ekonoma, „fascinující postavu a velkého pozorovatele, od něhož se toho můžeme hodně naučit“.
Švédská sociálně demokratická strana, která je ve Švédsku vládnoucí stranou, je členem Socialistické internacionály. Během několika desetiletí své vlády prosazovala ideologie rovnoprávnosti a sociálního státu. Kandidát Socialistické strany ve Francii byl v roce 2012 zvolen prezidentem. Strana je rovněž členem Socialistické internacionály a Strany evropských socialistů. Italský komunistický veterán Antonio Gramsci v roce 1921 založil Komunistickou stranu Itálie a také působil jako její generální tajemník. Až do 90. let byla Komunistická strana Itálie velmi aktivní a dlouhodobě si udržovala pozici druhé největší politické strany. V roce 1991 se strana přejmenovala na Demokratickou stranu a působí nyní ve vládnoucí koalici. Německo, další velká západoevropská země, není výjimkou. Také další evropské země, jako Španělsko či Portugalsko, mají velmi aktivní komunistické politické strany s významným vlivem. Německo, rodiště Marxe a Engelse a domov vlivné Frankfurtské školy, je další baštou marxismu.
10. Proč podléháme ďáblovým trikům?
Všude, kam komunismus zavítal, je doprovázen násilím, lžemi, válkami a diktátorstvím. Otázkou je, proč je stále tolik lidí, kteří tomuto ďáblu od srdce pomáhají šířit lži a proč se dokonce stávají jeho poslušnými a fanatickými nástroji?
Americký sociolog Paul Hollander ve své knize Političtí poutníci (Political Pilgrims: Travels of Western Intellectuals to the Soviet Union, China, and Cuba) v roce 1981 popsal příběhy řady mladých intelektuálů, kteří se zamilovali do komunismu a odcestovali do Sovětského svazu, maoistické Číny a komunistické Kuby. Zatímco na těchto místech docházelo k hrozivému zneužívání lidí, tito mladí političtí „poutníci“ nic z toho neviděli a po návratu nadšeně psali knihy, v nichž velebili komunistický systém. [47]
Ve Spojených státech komunismus v různých časových obdobích přitahoval lidi z různých důvodů. Úplně první členové Komunistické strany USA byli přistěhovalci z Ruska a zemí východní Evropy. Měli nízké ekonomické postavení a bylo pro ně těžké splynout s místní komunitou. Do strany tak vstoupili především kvůli vlivům ze své vlasti.
Po velké hospodářské krizi se vliv marxismu na Západě dramaticky zvětšil a téměř celá západní intelektuální třída se otočila doleva. Mnoho intelektuálů navštívilo Sovětský svaz a poté, co se vrátili, vystoupili s projevy a napsali knihy propagující komunistickou ideologii. Patřilo mezi ně mnoho vlivných myslitelů, spisovatelů, umělců a reportérů.
Generace „baby boomers“ (lidí narozených v období ekonomické prosperity v USA po 2. světové válce) vstoupila na vysokou školu v 60. letech, vyrůstala v poválečném bohatství, a přesto byla vedena falešnými komunistickými ideologiemi do dalších protikulturních postojů, které měly formu protiválečných protestů, boje za práva žen a podobně. Další generace studentů se už učila levicové texty přímo z učebnic, protože její učitelé byli „etablovaní radikálové“ – a tak se nakonec podařilo dosáhnout onoho komunistického „dlouhého pochodu institucemi“, čímž započal cyklus jeho neustálého šíření a udržování.
Ředitel FBI J. Edgar Hoover, jehož funkční období trvalo 37 let, ve své knize věnované odhalení komunismu nazvané Mistři klamu (Masters of Deceit), klasifikoval komunistické aktivisty do pěti skupin: otevření členové strany (mají členský průkaz, jsou nástroji strany), podzemní členové strany (ti, kdo jednají jako tajní influenceři ve prospěch komunistických záměrů), spolucestující (nejsou ve straně, ale často doplňují její práci), oportunisté (podporují stranu z důvodu vlastních zájmů) a oklamaní (nevinné oběti, které netuší, že podléhají komunistické kontrole myšlení). [48] Ve skutečnosti existuje jen velmi málo extrémně zlých a zarytých komunistických aktivistů. Mnohem častěji je to tak, že většina lidí, jejichž myšlení je ovládáno komunistickými myšlenkami, byla jednoduše oklamána.
Američtí žurnalisté John Silas Reed a Edgar Snow hráli při propagaci komunistické ideologie po celém světě důležitou roli. Reed, který je autorem knihy Deset dní, které otřásly světem, je jedním ze tří Američanů, kteří byli pohřbeni v nekropoli u Kremelské zdi, což znamená, že on sám byl komunistickým aktivistou. Jeho popis říjnové revoluce nebyl objektivním popisem skutečných událostí, ale pečlivě vykonstruovanou politickou propagandou.
Edgar Snow, autor knihy Rudá hvězda nad Čínou (Red Star Over China), byl tzv. spolucestujícím komunistů, jehož oslnivé líčení čelních představitelů KS Číny zanechalo na nemálo Američanech hluboký dojem. V roce 1936 odcestoval Snow na základnu KS Číny v Pao-an v provincii Ša-an-si na sever země, kde udělal rozhovor s Mao Ce-tungem o revolučních plánech. Mladý a naivní Snow by zneužit čínskými komunisty jako propagační nástroj, který mezinárodnímu publiku prezentoval narativ Komunistické strany Číny.
Jurij Bezmenov, bývalý agent KGB, vzpomínal na své zážitky s přijímáním zahraničních „přátel“ v době, kdy ještě pracoval jako špion. Harmonogram návštěv byl částečně organizován Sovětskou službou pro zahraniční špionáž. Veškeré návštěvy v církvích, školách, nemocnicích, mateřských školách, továrnách a dalších místech byly předem dohodnuty. Lidé přítomní na místě byli komunisté nebo politicky prověření lidé, kteří absolvovali školení, aby se zajistilo, že budou mluvit „jednotným hlasem“. Jako příklad uvedl situaci, kdy známý americký časopis Look vyslal v roce 1967 své novináře do Sovětského svazu. Bezmenov popsal vzniklé články těmito slovy: „Od první stránky po poslední šlo o sbírku lží: propagandistická klišé prezentovaná americkým čtenářům jako názory a dedukce amerických žurnalistů. Nic nemohlo být [dál] od pravdy.“ A tak se díky jednomu americkému časopisu dostala sovětská propaganda k široké americké veřejnosti.
V knize Komunistům můžete stále věřit… že jsou komunisty (You Can Still Trust the Communists… to Be Communists) analyzuje doktor Fred Schwarz, proč si mladí intelektuálové komunismus oblíbili. Uvádí čtyři důvody: rozčarování z kapitalismu, víra v materialistickou filozofii života, intelektuální arogance a nenaplněné náboženské potřeby. Intelektuální arogance se vztahuje na zkušenosti mladých lidí ve věku kolem 18–20 let, kteří se snadno stávají kořistí komunistické propagandy kvůli svému neúplnému porozumění dějin, odporu vůči autoritářství a zklamání z rodiny a národní kultury, ve které vyrostli. „Nenaplněné náboženské potřeby“ se týkají skutečnosti, že každý člověk má v sobě určitý druh niterného náboženského puzení, které ho vede k potřebě překročení sebe sama či transcendence. Avšak ateismus a teorie evoluce, které jim byly v rámci vzdělávání vštípeny, jim znemožnily, aby dosáhli uspokojení pomocí tradičních náboženství. Komunistický sen o osvobození lidstva využívá této skryté lidské potřeby a slouží jim jako náhražka náboženství. [50]
Intelektuálové mají tendenci být oklamáni radikálními ideologiemi. Tento jev přitáhl pozornost vědců. Ve své knize Opium intelektuálů (The Opium of the Intellectuals), vydané roku 1955 francouzský filozof a sociolog Raymond Aron důrazně poukazuje na to, že intelektuálové 20. století na jedné straně tvrdě kritizovali tradiční politický systém, ale na druhou stranu velkoryse tolerovali nebo dokonce zatajovali diktaturu a zabíjení v komunistických státech. Na levicové intelektuály, kteří proměnili svou ideologii na sekulární náboženství, pohlíží jako na pokrytecké, svévolné a fanatické jedince. V knize Intelektuálové: Od Marxe a Tolstého po Sartra a Chomského (Intellectuals: From Marx and Tolstoy to Sartre and Chomsky) zkoumá britský historik Paul Johnson život a radikální politické názory Rousseaua a desítky dalších intelektuálů, kteří ho následovali. Zjistil, že sdílejí dvě fatální slabosti – aroganci a egocentrismus. [51]
Od 60. let podniká komunismus rozsáhlé invaze do amerického vzdělávacího systému. Kromě toho řada mladých lidí propadla televizi, počítačovým hrám, internetu a sociálním médiím. Stali se z nich přecitlivělí lidé s nabubřelým egem, kterým chybí vědomosti, všeobecný rozhled a schopnost vyrovnat se s problémy. Jsou naočkováni komunistickou ideologií nebo jejími odnožemi, které do nich vštěpovala generace jejich rodičů, a tak používají zkreslený rámec k hodnocení nových skutečností, které vidí a slyší. To znamená, že lži komunismu kolem nich vytvořily vrstvu, která jim zabraňuje v jasném vidění reality.
Aby přízrak komunismu oklamal lidi, zneužívá jak záporných, tak kladných lidských emocí, aby lidi nalákal do svého područí. Nejtragičtější na tom je, že komunistická ideologie doprovázená lidskou nevědomostí, sobeckostí a hamižností přitahuje upřímnou touhu po idealismu, altruismu a sebeobětování, kterou v sobě stoupenci komunismu mají.
To, že se dá tolik lidí ošálit lžemi o socialismu a komunismu, je dáno tím, že lidstvo opustilo duchovní víru a morální měřítka jsou převrácena naruby. Proti ďábelské manipulaci komunistického přízraku se může lidstvo ubránit jedině prostřednictvím spravedlivé víry a pozvednutím morálky.
***
Odkazy (pokračování):
33. David Horowitz, Barack Obama’s Rules for Revolution: The Alinsky Model (Sherman Oaks, CA: David Horowitz Freedom Center, 2009), s. 6, 16.
34. Saul Alinsky, Rules for Radicals: A Practical Primer for Realistic Radicals (New York: Vintage Books, 1971, 125-164).
35. Sanford D. Horwitt, Let Them Call Me Rebel: Saul Alinsky, His Life and Legacy (New York: Alfred A. Knopf, Inc., 1989), xv–xvi.
36. Eric Norden, „Playboy Interview with Saul Alinsky: A Candid Conversation with the Feisty Radical Organizer“, New English Review, stránka navštívena 17. dubna 2020, https://www.newenglishreview.org/custpage.cfm?frm=189050&sec_id=189050.
37. Ryan Lizza, „The Agitator“, The New Republic, 19. března 2007, https://newrepublic.com/article/61068/the-agitator-barack-obamas-unlikely-political-education.
38. Norden, „Playboy Interview“.
39. David Horowitz a Richard Poe, The Shadow Party: How George Soros, Hillary Clinton, and Sixties Radicals Seized Control of the Democratic Party (Nashville, Tennessee: Nelson Current, 2006), 110–114.
40. V. I. Lenin, „Draft Theses on the Role and Functions of The Trade Unions Under the New Economic Policy“ in: Lenin Collected Works, vol. 42 (Moscow: Progress Publishers, 1971), 374–386, Marxists Internet Archive, stránka navštívena 17. dubna 2020, https://www.marxists.org/archive/lenin/works/1921/dec/30b.htm.
41. Trevor Loudon, „Communism/Socialism: The Enemies Within“, The Schwarz Report, vol. 54, no. 7, červenec 2014, http://www.schwarzreport.org/uploads/schwarz-report-pdf/schwarz-report-2014-07.pdf.
42. Nathan Pinkoski, „Jordan Peterson Is a Fulcrum for Right and Left’s Switch on Free Expression“, The Federalist, 2. února 2018, http://thefederalist.com/2018/02/02/jordan-peterson-marks-fulcrum-right-lefts-side-switch-free-expression.
43. Stanley Kurtz, „Campus Chaos: Daily Shout-Downs for a Week“, National Review, 12. října 2017, https://www.nationalreview.com/corner/campus-chaos-daily-shout-downs-week-free-speech-charles-murray.
44. Andrew O’Reilly, „Antifa protests mean high security costs for Berkeley Free Speech Week, but who’s paying the bill?“ (Fox News, 15. září 2017. http://www.foxnews.com/us/2017/09/15/antifa-protests-mean-high-security-costs-for-berkeley-free-speech-week-but-whos-paying-bill.html
45. „Outspoken Conservative Ben Shapiro Says Political Correctness Breeds Insanity“, ABC News, 20. řijna 2017, https://www.youtube.com/watch?time_continue=3&v=vj5JXrpwsZs&feature=emb_logo.
46. Jessica Schladebeck, „Penn Law Professor Loses Teaching Duties for Saying Black Students ,Rarely‘ Earn Top Marks“, New York Daily News, 15. března 2018, http://www.nydailynews.com/news/national/law-professor-upenn-loses-teaching-duties-article-1.3876057.
47. Paul Hollander, Political Pilgrims: Travels of Western Intellectuals to the Soviet Union, China, and Cuba (New York: Oxford University Press, 1981).
48. J. Edgar Hoover, Masters of Deceit: The Story of Communism in America and How to Fight It (New York: Henry Holt and Company, 1958), s. 81-96.
49. Tomas Schuman (Yuri Bezmenov), No „Novoste“ Is Good News (Los Angeles: Almanac, 1985), s. 65–75.
50. Fred Schwartz a David Noebel, You Can Still Trust the Communists … to Be Communists (Socialists and Progressives too) (Manitou Springs, Colo.: Christian Anti-Communism Crusade, 2010), s. 44–52.
51. Paul Johnson, Intellectuals: From Marx and Tolstoy to Sartre and Chomsky, 2007 revised edition (Harper Perennial), s. 225.
