Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem Komunistické strany ve východní Evropě

Epoch Times nyní postupně uveřejňuje překlad knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Celá série zde.

První část pátého dílu zde.

Obsah (pokračování)

6. Noví marxisté, kteří uctívají satana
7. Dlouhý levicový pochod institucemi
8. Politická korektnost: ďáblova myšlenková policie
9. Šíření socialismu v Evropě
10. Proč podléháme ďáblovým trikům

Odkazy (pokračování)

* * *
6. Noví marxisté, kteří uctívají satana

V 60. letech 20. stol. je „revoluce v ulicích“ západní mládeže v plném proudu. Jeden intelektuál však jejich naivitu, upřímnost ani idealismus nesdílí. „Když skutečný radikál zjistí, že mít dlouhé vlasy způsobí psychologické překážky v komunikaci a organizaci, ostříhá se,“ prohlašuje Saul Alinsky, radikální aktivista, který píše knihy, vyučuje studenty a osobně kontroluje, jakým způsobem jsou jeho teorie zaváděny do praxe. Nakonec se na několik dalších desetiletí stane „para-komunistickým“ agitátorem s tím nejzhoubnějším vlivem.

Alinsky kromě toho, že uctívá Lenina a Castra, výslovně vzdává hold i samotnému ďáblu. V úvodu své knihy Pravidla pro radikály píše: „Nezapomeňme na letmé uznání pro úplně prvního radikála: ze všech našich legend, mytologie a historie (a kdo ví, kde končí mytologie a začíná historie, anebo co je co), první radikál známý lidem, který bojoval proti zřízení a dělal to tak efektivně, že získal své vlastní království, byl Lucifer.“ 

Důvod, proč je termín „para-komunista“ nejpřiléhavějším označením Alinského, spočívá v tom, že na rozdíl od Staré levice (politických levičáků) z 30. let a Nové levice (kulturních levičáků) z 60. let Alinsky odmítl pozitivně popsat své politické ideály. Alinsky razil názor, že na světě žijí tři skupiny lidí: „majetní“, „ti, co mají málo a chtějí více“ a „nemajetní“. Zároveň vyzýval „nemajetné“, aby všemi prostředky povstali proti „majetným“ a chopili se bohatství a moci za účelem dosažení naprosto „rovnoprávné“ společnosti. Usiloval o uchopení moci všemi prostředky, zatímco ve stejné době ničil existující společenský systém. Proto také se mu dostalo označení „Lenin“ nebo „Sun-cʼ“ postkomunistické levice. [1]

V knize Pravidla pro radikály, která vyšla v roce 1971, Alinsky systematicky rozvinul své teorie a metody organizování komunit. Mezi jeho pravidla patří například tato: „Taktika, která se vleče příliš dlouho, se stává otravnou.“ „Vyvíjej neustálý nátlak.“ „Hrozba je obvykle děsivější než věc samotná.“ „Zesměšňování je nejmocnější lidskou zbraní.“ „Zvol si cíl, zmraz ho, zosobni ho a polarizuj.“ [2] Podstatou jeho pravidel je využívání bezohledných prostředků k dosažení vlastních cílů a získání moci.

Skutečná povaha Alinského zdánlivě neškodných pravidel pro organizování komunit se ukazuje při jejich použití v praxi. V průběhu vietnamské války v roce 1972 měl George H. W. Bush, který byl tehdy velvyslancem Spojených států při OSN, proslov na Tulane University. Protiválečně naladění studenti vyhledali Alinského, aby jim poradil, jak protestovat. Alinsky jim řekl, že standardní formát protestu pravděpodobně povede k tomu, že je prostě jen vyloučí ze školy. Proto navrhl, aby si vzali obleky, které používá Ku-klux-klan, a aby všude tam, kde bude Bush obhajovat válku ve Vietnamu, povstali s transparenty a prohlásili, že „Ku-klux-klan podporuje Bushe“. Studenti to udělali a „ve výsledku velmi úspěšně upoutali pozornost“. [3]

Alinsky a jeho následovníci byli nadšeni i z dalších dvou protestů, které plánoval. V roce 1964, při vyjednávání s úřady města Chicago, Alinsky připravil plán na zorganizování 2 500 aktivistů, kteří měli obsadit toalety na chicagském mezinárodním letišti O’Hare, které je jedním z nejrušnějších letišť na světě, a tím si vynutit přerušení jeho provozu. Ještě dříve než plán zrealizoval, celou akci vyzradil, aby vedení města donutil vyjednávat. [4]

Za účelem donucení Kodaku, hlavního zaměstnavatele v Rochesteru ve státě New York, aby zvýšil poměr černých zaměstnanců vůči bílým, přišel Alinsky s podobnou taktikou. Jeho plán spočíval v tom, že na nadcházející vystoupení Rochester Philharmonic Orchestra, významnou kulturní podívanou ve městě, Alinsky nakoupí stovky lístků pro své aktivisty a před vystoupením je nakrmí pečenými fazolemi. Naplnili by divadlo a zničili představení zápachem z nadýmání. Plán se nakonec neuskutečnil, ale pouhá možnost jeho realizace, stejně jako další Alinského taktiky, zlepšily jeho pozici při vyjednávání.

Alinského kniha ve čtenáři zanechává dojem zlověstného, chladného a vypočítavého člověka. Jeho využívání taktiky „organizování komunit“ bylo ve skutečnosti formou postupné revoluce. [5]

Mezi Alinským a jeho předchůdci bylo několik rozdílů. Zaprvé, stoupenci Staré i Nové levice byli přinejmenším ve své rétorice idealističtí, zatímco Alinsky svlékl „revoluci“ z jejího idealistického pozlátka a odhalil ji jako neskrývaný mocenský boj. Když vedl školení „organizování komunit“, běžně se ptal těch, které školil: „Proč organizujeme?“ Někteří odpovídali, že je to kvůli pomoci ostatním, ale Alinsky na to vždy zaburácel: „Chceme organizovat kvůli moci!“ [6]

Ve výukovém manuálu se následovníci Alinského měli řídit například těmito hesly: „Nejsme ctnostní proto, že nám nejde o moc. … Jsme skuteční zbabělci, protože nám nejde o moc“ , „moc je dobrá“ a „bezmocnost je špatná“.

Zadruhé, Alinsky neměl valné mínění o rebelující mládeži 60. let, která vystupovala proti vládě a společnosti veřejně. Zdůrazňoval, že kdykoliv je to možné, je třeba vstoupit dovnitř systému a čekat na příležitosti k jeho rozvracení zevnitř.

Zatřetí, Alinského konečným cílem bylo rozvrátit a ničit, nikoliv prospět nějaké skupině – proto bylo tedy k provedení jeho plánu nezbytné skrývat skutečné úmysly využitím lokálních nebo vykonstruovaných cílů, které byly zdánlivě smysluplné nebo samy o sobě neškodné, aby mobilizoval velké davy k akci. Když si lidé zvykli, že jsou mobilizováni, bylo relativně snadné je mobilizovat, aby jednali ve jménu radikálnějších cílů.

Pravidlech pro radikály Alinsky píše: „Každé revoluční změně musí předcházet pasivní, souhlasný, nezpochybnitelný postoj ke změně v masách našich lidí. … Pamatujte si: jakmile zorganizujete lidi okolo tématu, na kterém se lidé obecně shodnou, jako třeba znečištění, potom se organizovaní lidé dají do pohybu. Odtud je už krátký a přirozený krok k politickému znečištění, ke znečištění Pentagonu.“

Vůdce organizace Studenti pro demokratickou společnost, kterého Alinsky hluboce ovlivnil, vystihl podstatu radikalizujících protestů: „Nikdy nejde o problém samotný, cílem je vždy revoluce.“ Radikální levice byla po 60. letech Alinským hluboce ovlivněna a reakci na jakýkoliv sociální problém vždy proměnila v nespokojenost s obecným statem quo, a tato nespokojenost se stávala odrazovým můstkem k dosahování revolučních cílů.

Začtvrté, Alinsky proměnil politiku na partyzánskou válku bez jakýchkoliv omezení. Při vysvětlování své strategie pro organizování komunit Alinsky svým stoupencům řekl, že potřebují zasáhnout nepřítelovy oči, uši a nos. V Pravidlech pro radikály píše: „Nejprve oči: pokud jste zorganizovali rozsáhlou, na širokých masách založenou lidovou organizaci, můžete ji viditelně nechat pochodovat před nepřítelem a otevřeně ukázat svoji moc. Potom uši: pokud je vaše organizace malá, pak udělejte to, co udělal Gedeón: skryjte své členy v temnotě, ale vytvořte hluk a povyk, které posluchače přimějí uvěřit, že je vaše organizace mnohem početnější než ve skutečnosti. A nakonec nos: pokud je vaše organizace příliš malá, aby udělala hluk, pak místo naplňte smradem.“

Zapáté: Alinsky za svého působení v politice zdůrazňoval ty nejšpatnější aspekty lidské povahy, včetně lenosti, chamtivosti, závisti a nenávisti. Někdy mohli účastníci jeho kampaní dosáhnout drobných zisků, ale díky nim se stali ještě cyničtějšími a nestoudnějšími. Aby dosáhl svého cíle podvracení politického systému a společenského řádu svobodných zemí, Alinsky s oblibou vedl své následovníky k morálnímu úpadku. Z toho lze odvodit, že pokud by skutečně získal moc, nebude své bývalé soudruhy litovat ani se o ně starat.

O několik desetiletí později dvě prominentní osobnosti americké politiky, které byly hluboce ovlivněny Alinským, pomohly zahájit tichou revoluci, která podlomila americkou civilizaci, její tradice a hodnoty. Současně s tím v Americe od 70. let 20. století začaly být populární protesty formou nekontrolovaných a nespoutaných partyzánských válek, které Alinsky prosazoval. To je zřejmé například z protestů „zvracení“ proti Světové obchodní organizaci v Seattlu v roce 1999 (kde protestující spolykali drogy, které u nich vyvolaly zvracení, a poté společně zvraceli v hotelu Plaza a konferenčním centru), z hnutí Occupy Wall Street, hnutí Antifa a dalších.

Je důležité nezapomínat, že v úvodu Pravidel pro radikály vyjádřil Alinsky své uznání „prvnímu ze všech radikálů“, Luciferovi. V rozhovoru s časopisem Playboy krátce před svou smrtí Alinsky uvedl, že až zemře, bezvýhradně se rozhodne „jít do pekla“, a že tam začne organizovat proletariát, protože, jak říká, „to jsou moji lidé“.[8]

7. Dlouhý levicový pochod institucemi 

Byl to Antonio Gramsci, prominentní italský komunista, který poprvé přišel s myšlenkou uskutečnit „dlouhý pochod institucemi“. Uvědomil si, že je těžké v lidech podnítit takovou víru, aby zahájili revoluci ke svržení legitimní vlády. Proto za účelem revoluce spoléhají komunisté na velké množství pěšáků, kteří sdílejí jejich temný pohled na morálku, víru a tradice. Revoluce proletariátu tedy musí začít podvracením náboženství, morálky a civilizace.

Po selhání pouličních revolucí 60. let začali rebelové vstupovat do akademické sféry. Získali tituly, stali se učenci, profesory, vládními úředníky a novináři a vstoupili do hlavního proudu společnosti, aby realizovali „dlouhý pochod institucemi“. Takto infiltrovali a poškodili instituce západní společnosti, které hrají rozhodující roli pro udržení morálky ve společnosti. Tyto instituce zahrnují církve, vládu, vzdělávací systém, legislativní a soudní orgány, umělecký svět, média a nevládní organizace.

Ze Spojených států se od 60. let stal pacient s infekcí, který není schopen identifikovat příčinu své nemoci. Para-marxistické myšlenky pronikly hluboko do americké společnosti a metastazují.

Z mnoha předkládaných revolučních teorií a strategií je nejznámější strategie dvou sociologů z Kolumbijské univerzity, Clowarda a Pivenové. Poměrně úspěšně byla vyzkoušena v praxi.

Jádrem konceptu strategie Cloward-Pivenové je využití veřejného systému sociálního zabezpečení za účelem přivedení vlády ke kolapsu. Podle vládní politiky USA je počet osob způsobilých pro sociální dávky mnohem vyšší než počet osob, které skutečně dávky pobírají. Pokud budou tito lidé povzbuzováni nebo organizováni k získávání výhod, brzy začnou vládní prostředky využívat, takže vláda nikdy nebude schopna tuto poptávku naplnit.

Specifickou implementací této strategie je Národní organizace pro sociální zabezpečení (NWRO). Podle statistik se v letech 1965 až 1974 počet rodin s jedním rodičem, kteří dostávali dávky, zvýšil z 4,3 milionu na 10,8 milionu, což je více než dvojnásobek. V roce 1970 bylo 28 % ročního rozpočtu New Yorku vynaloženo na výdaje na sociální zabezpečení. V průměru na každé dvě osoby, které pracovaly, připadla jedna osoba pobírající sociální dávky. Od roku 1960 do roku 1970 vzrostl ve státě New York počet lidí, kteří získali dávky, z 200 000 na 1,1 milionu. V roce 1975 město New York téměř zbankrotovalo.

Strategie Cloward-Pivenové je určena k vyvolání krize. Proto ji můžeme také považovat za implementaci teorií Saula Alinského, z nichž jedna zní: „přiměj nepřítele, aby jednal podle svých vlastních pravidel“.

Už od bolševické revoluce pod vedením Lenina byla komunistická strana úspěšná v úkladech a intrikách. S velmi malým počtem lidí dokázala vyvolat mocné „revoluce“ a „krize“, které mohla následně využít ve svůj prospěch. Podobné věci se dějí i v americké politice. Například ve Spojených státech jsou některé levicové myšlenky natolik radikální, že se zdají být pro většinu lidí nepochopitelné. Proč se například zdá, že zákonodárci a volení představitelé zastupují pouze extrémní menšiny (například transsexuály), ale ignorují důležité otázky obživy většiny? Odpověď je jednoduchá: nereprezentují skutečné veřejné mínění.

Lenin jednou řekl, že odborové svazy jsou „přepravními pásy spojujícími komunistickou stranu s masami“ [9]. Komunisté zjistili, že pokud ovládají odborové svazy, ovládají velké množství hlasů. Pokud kontrolují hlasování, mohou přimět úředníky a zákonodárce k tomu, aby je poslouchali na slovo. Komunisté se proto snaží získat kontrolu nad odborovými svazy, a tak ovládat velké množství poslanců a volených představitelů, aby zahrnuli podvratný politický program komunistů do politického programu levicové politiky.

Cleon Skousen napsal ve své knize Naked Communist (Nahý komunista), že jedním ze 45 cílů komunistů je „zmocnit se jedné nebo obou politických stran ve Spojených státech“, což má být dosaženo právě tímto způsobem. Aby si zachovali svá základní práva a zájmy, musí se běžní pracovníci připojit k odborovým svazům a stát se tak jejich pěšáky. Stejný princip funguje, když organizované zločinecké gangy vybírají poplatky za ochranu.

Trevor Loudon ve své analýze ve stejném duchu sleduje proces, jakým se komunistické strany zmocňují demokratických zemí. Loudon rozděluje proces na tři kroky:

První krok: Vytváření politiky. Během studené války Sovětský svaz a jeho spojenci formulovali politiku zaměřenou na demokratické země. Jejím účelem bylo infiltrovat a rozložit tyto země a mírovou cestou je přeměnit zevnitř.

Druhý krok: Indoktrinace. Za studené války absolvovaly v Sovětském svazu a východních socialistických zemích každý rok tisíce komunistů z celého světa povinný výcvik. Školení se zaměřovalo na to, jak používat dělnická hnutí, mírová hnutí, církve a nevládní skupiny k ovlivňování levicových stran v jejich domovských zemích.

Třetí krok: Implementace. Po studené válce začaly v západních zemích hrát dominantnější roli místní socialistické a komunistické skupiny.

Počínaje 70. a 80. lety 20. století vstoupilo do hlavního společenského proudu velké množství Američanů ovlivněných komunistickou ideologií. Zabývali se politikou, vzděláváním nebo akademickým výzkumem, anebo vstoupili do médií či nevládních organizací. Využívají zkušeností, nahromaděných během několika generací, k přeměně Spojených států zevnitř a Spojené státy nakonec téměř padly do jejich rukou.

Systémy demokratických zemí byly původně navrženy pro osoby s určitou morální dispozicí a morálním standardem. Pro ty, kteří používají všemožné prostředky k dosažení zlovolných cílů, má tento systém celou řadu mezer. Existuje mnoho na povrchu legitimních způsobů, jak svobodnou společnost rozvrátit.

V Číně se říká: „Nebojíme se, že zloději budou krást, bojíme se jen, že o tom budou přemýšlet.“ Komunisté a ti, kteří nevědomky jednají v jejich prospěch, se pokoušejí všemožnými způsoby narušit politický a společenský systém svobodných společností. Po desetiletích plánování a operací byly vlády a společnosti Spojených států a západních zemí silně narušeny, protože komunistické myšlení a prvky vstoupily do politického systému USA.

8. Politická korektnost: ďáblova myšlenková policie 

Komunistické země praktikují přísnou kontrolu nad řečí a myšlenkami. Od 80. let 20. století se na Západě objevila další forma kontroly řeči a myšlení. Tato myšlenková policie pod praporem „politické korektnosti“ šíří v médiích, ve společnosti a vzdělávacím systému slogany a masovou kritiku omezující řeč a myšlení. Ačkoli už mnozí pocítili zlou moc této kontroly, nepochopili její ideologický původ.

Fráze jako „politická korektnost“ či „pokrok“ a „solidarita“ jsou všechno slova, která komunistické strany používají už dlouho. Jejich smyslem na povrchu je předejít užívání diskriminačního jazyka vůči menšinám, ženám, zdravotně postiženým a dalším. Například „černí lidé“ se nazývají „Afroameričané“, indiánům se říká „domorodí Američané“, nelegální přistěhovalci se označují jako „pracovníci bez dokladů“ a tak dále.

Skrytým důsledkem politické korektnosti je zařazení jednotlivců do skupin podle jejich statusu oběti. Ti, kteří jsou nejvíce utlačováni, by proto měli být nejvíce respektováni a požívat největší úcty. Bez ohledu na individuální chování a talent je úsudek o člověku vyvozován výlučně na základě jedincovy identity, což se nazývá „politika identity“.

Tento styl myšlení je ve Spojených státech a dalších západních zemích velice populární. Podle této logiky jsou černé lesby, které jsou utlačovány na základě rasy, pohlaví a sexuální orientace, zařazeny do skupiny předních obětí. Naopak bílí heterosexuální muži jsou považováni za nejprivilegovanější a podle logiky politiky oběti se nacházejí naspodu této hodnotové škály.

Tento typ klasifikace je totožný se systémem komunistických zemí, kde byli jednotlivci zařazováni do „pěti tříd rudých“ nebo „pěti tříd černých“ podle svého bohatství a společenské třídy před revolucí. Čínská komunistická strana vyhlazovala a utlačovala vlastníky půdy a kapitalisty kvůli jejich špatné třídní příslušnosti, zaútočila na intelektuály pojmenováním „páchnoucí staré devítky“ a zpívala, že „chudí jsou nejchytřejší, šlechta je nejhloupější“.

Ze složitých historických důvodů, počítaje v to i sociální a individuální důvody, mají některé skupiny nižší politické a sociálně-ekonomické postavení, které nelze jednoduše vysvětlovat jako útlak. Ale politická korektnost vytváří v myslích lidí umělé hranice. Vytváří dva protiklady, v nichž pouze ti, kteří souhlasí s tvrzením o politické korektnosti, mohou být považováni za morální, zatímco ti, kteří nesouhlasí, jsou obviněni z rasistických, sexistických, homofobních, antiislámských a podobných sklonů.

Univerzity, které by měly podporovat kulturu svobodného projevu, se staly vězením mysli. Svět je umlčen a neschopen se otevřeně a upřímně potýkat s řadou politických, ekonomických a kulturních otázek. Ve jménu politické korektnosti vytlačily některé organizace tradiční náboženství mimo veřejnou sféru. Některé země k tomu ještě rozšířily definici „nenávistné řeči“ a toto rozšíření implementovaly do zákona, čímž použily zákon, aby donutily školy, média a internetové společnosti, aby se tomu přizpůsobily. [10] Jde o krok směrem ke stejným omezením projevu, která se vyskytují v komunistických zemích.

Po volbách v USA v roce 2016 se Spojené státy dále rozdělily. V hlavních městech vypukly protesty a porušování svobody projevu začalo být stále častější. V září roku 2017 bylo na Kalifornské univerzitě v Berkeley konzervativnímu autorovi Benu Shapirovi zabráněno v přednášce kvůli výhrůžkám hnutí Antifa, které hrozilo, že vyvolá násilný konflikt. Berkeleyská policie byla v pohotovosti, vyslala tři policejní helikoptéry, náklady na bezpečnost se odhadovaly na více než 600 tisíc dolarů [11]

Reportér se zeptal mladého protestujícího studenta: „A co První dodatek?“ čímž odkazoval na Ústavu USA. Student odpověděl, že to už není relevantní dokument. [12] Je ironií, že jednou z důležitých událostí, které stály na počátku studentského hnutí v roce 1964, byl boj za svobodu projevu právě na Berkeley. V těchto dnech využívá levice právo na svobodu projevu k tomu, aby zbavila ostatní jejich práva na svůj vlastní projev.

V březnu 2017 byl americký sociální vědec Charles Murray vyzván, aby promluvil na Middlebury College ve Vermontu. Během své návštěvy byl fyzicky napaden a profesor, který ho na vysoké škole doprovázel, byl zraněn. V březnu 2018 byly profesorce Amy Waxové z Právnické školy pensylvánské univerzity odebrány některé funkce poté, co uveřejnila „politicky nekorektní“ článek. [13] Další organizace, které působily ve jménu odporu proti „nenávistné řeči“, označily běžná konzervativní uskupení jako „nenávistné skupiny“. Existují také případy ohrožování konzervativních autorů a učenců při jejich účasti nebo proslovech na různých akcích. [14]

Narušování svobody projevu ze strany levice není součástí normální debaty mezi lidmi s odlišnými myšlenkami. Jde o působení ducha komunismu, který používá lidi se zlými úmysly a provokuje je k tomu, aby zakrývali pravdu a potlačovali spravedlivé nebo přinejmenším normální hlasy. Politická korektnost v podstatě spočívá v tom, že spravedlivé a morální politické standardy budou nahrazeny odchýlenými, což je ďáblova myšlenková policie.

9. Šíření socialismu v Evropě 

Socialistická internacionála vzešla z Druhé internacionály, kterou založil Engels v roce 1889. V době založení Druhé internacionály existovalo po celém světě více než sto politických stran, které byly založeny na marxistické teorii. 66 z nich byly vládnoucí strany, které se ve svých zemích držely socialismu. Jméno „Socialistická internacionála“ vzniklo po druhé světové válce v roce 1951 a uskupení sestávalo ze sociálnědemokratických stran celého světa.

Z Druhé internacionály vyrostly socialistické strany v celé Evropě a mnohé z nich se dokonce staly vládnoucími stranami. Mezi rané socialisty patřil Lenin, který povzbuzoval k násilné revoluci, a lidé jako Kautsky a Burns, kteří podporovali progresivní reformu. V rámci Socialistické internacionály byly socialistická demokracie a demokratický socialismus téměř totožné. Oba směry podporovaly myšlenku, že socialismus je nový systém, který nahradí kapitalismus. V současné době se Socialistická internacionála skládá z více než 160 organizací a členů. Je to největší mezinárodní politická organizace na světě.

Strana evropských socialistů, která působí v Evropském parlamentu, je také spojeneckou organizací Socialistické internacionály. Jejími členy jsou sociálnědemokratické strany EU a okolních zemí. Je také politickou stranou v rámci Evropského parlamentu. Byla zřízena v roce 1992 a její členskou základnu tvoří většina evropských organizací, včetně Evropského parlamentu, Evropské komise a Evropské rady.

Strana evropských socialistů má nyní 32 členů strany z 25 zemí EU a Norska, osm přidružených členů a pět pozorovatelů z celkového počtu 45 politických stran. Zapojuje se do obrovského množství aktivit. Hlavními cíli, které prosazuje samotná Strana evropských socialistů, je posílení socialistického a sociálnědemokratického hnutí v rámci EU i celé Evropy a rozvíjení úzké spolupráce mezi členskými stranami, parlamentními skupinami a podobně. V podstatě pracuje na důrazném prosazování socialistických způsobů.

Švédská sociálně demokratická strana, která je ve Švédsku vládnoucí stranou, otevřeně tvrdí, že využívá jako své teoretické vodítko marxismus. Během několika desetiletí své vlády prosazovala socialistické myšlenky rovnosti a blahobytu. V prostorách strany stále visí portréty Marxe a Engelse.

Vedoucí principy britské Labouristické strany (Strany práce) jsou založeny na fabiánském socialismu. Jak bylo popsáno dříve, fabiánský socialismus je prostě jen jinou verzí marxismu, ale zdůrazňuje využívání metod pro uskutečnění postupného přechodu od socialismu ke komunismu. Rovněž obhajuje vysoké daně, vysoké sociální dávky a jiné socialistické myšlenky. Labouristická strana se v posledních desetiletích mnohokrát stala vládnoucí stranou Anglie a vždy obhajovala fabiánské socialistické myšlenky.

Britská komunistická strana byla také velmi aktivní, když se snažila ovlivňovat britskou politiku, a dokonce vydávala vlastní noviny The Morning Star. Britská komunistická strana byla založena v roce 1920, a když byla na vrcholu popularity, byli její členové zvoleni do Poslanecké sněmovny. Na počátku nedávných voleb britská komunistická strana náhle oznámila, že má v úmyslu podpořit vedoucího levicového politika Labouristické strany.

Jeden z důležitých členů Labouristické strany strávil 40 let propagováním znárodnění majetku a socialismu. V září roku 2015 se stal vedoucím Labouristické strany za podpory drtivé většiny 60 procent členů strany. Tento politik je již řadu let významným účastníkem akcí a aktivit na podporu LGBT (zkratka označuje lesby, gaye, bisexuály a transsexuály). Když se ho reportér BBC zeptal na jeho názory ohledně Karla Marxe, ocenil jej jako velkého ekonoma, „fascinující postavu a velkého pozorovatele, od něhož se toho můžeme hodně naučit“.

Socialistická strana ve Francii je největší středolevicová politická strana ve Francii a je členem Socialistické internacionály (SI) a Strany evropských socialistů (PES). Její prezidentský kandidát byl v roce 2012 zvolen prezidentem Francie.

Italský komunistický veterán Antonio Gramsci v roce 1921 založil Komunistickou stranu Itálie a také působil jako její generální tajemník. Až do 90. let byla Komunistická strana Itálie velmi aktivní a dlouhodobě si udržovala pozici druhé největší politické strany. V roce 1991 byla strana přejmenována na Demokratickou stranu levice.

Německo, další velká západoevropská země, není výjimkou. Německo je rodištěm Marxe a Engelse a domovem vlivné Frankfurtské školy, další podoby marxismu.

Jiné evropské země, jako Španělsko, Portugalsko a další, mají velmi aktivní komunistické politické strany s významným vlivem. V celé Evropě, nejen v zemích východní Evropy, dominuje komunismus. Nekomunistické země v severní Evropě, jižní Evropě a západní Evropě úmyslně nebo neúmyslně propagují a hostí komunistické ideologie a politiky. Dívat se na Evropu jako na oblast v „rukou nepřítele“ není přehnané.

10. Proč podléháme ďáblovým trikům? 

Americký sociolog Paul Hollander ve své knize Political Pilgrims (Političtí poutníci) popsal příběhy řady mladých intelektuálů, kteří se zamilovali do komunismu a odcestovali do Sovětského svazu, maoistické Číny a komunistické Kuby. Zatímco na těchto místech docházelo k hrozivému zneužívání lidí, tito mladí političtí poutníci nic z toho neviděli a po návratu nadšeně psali knihy, v nichž velebili socialistickou politiku. [15]

Komunistická ideologie je ideologií ďábla, a jak čas plynul, lidé viděli stále jasněji, že všude, kam komunismus vstoupí, je doprovázen násilím, lžemi, válkou, hladem a diktaturou. Otázka zní: „Proč je stále tolik lidí, kteří nadšeně pomáhají ďáblu v šíření lží, a dokonce se stávají jeho poslušnými prostředníky?“

Například ve Spojených státech komunismus v různých časových obdobích přitahoval lidi z různých důvodů. Úplně první členové Komunistické strany USA byli přistěhovalci. Měli nízké ekonomické postavení a bylo pro ně těžké splynout s místní komunitou. Do strany tak vstoupili především kvůli vlivům z jejich vlasti (především Ruska a východoevropských zemí).

Po velké hospodářské krizi se vliv marxismu na Západě dramaticky zvětšil a téměř celá západní intelektuální třída se otočila doleva. Mnoho intelektuálů navštívilo Sovětský svaz a poté, co se vrátili, vystoupili s projevy a napsali knihy propagující komunistickou ideologii. Patřilo mezi ně mnoho vlivných myslitelů, spisovatelů, umělců a reportérů.

Generace „baby boomers“ (lidí narozených v období ekonomické prosperity v USA po 2. světové válce) vstoupila na vysokou školu v 60. letech, vyrůstala v poválečném bohatství, a přesto byla vedena falešnými komunistickými ideologiemi do dalších protikulturních postojů, které měly formu protiválečných protestů, boje za práva žen a podobně. Další generace studentů se už učila levicové texty přímo z učebnic, protože její učitelé byli „etablovaní radikálové“ – a tak se nakonec podařilo dosáhnout onoho komunistického „dlouhého pochodu institucemi“, čímž započal cyklus jeho neustálého šíření a udržování.

Ředitel FBI J. Edgar Hoover, jehož funkční období trvalo 37 let, ve své knize věnované odhalení komunismu nazvané Masters of Deceit (Mistři klamu), klasifikoval komunistické aktivisty do pěti skupin: otevření členové strany, podzemní členové strany, spolucestující, oportunisté (ti, kteří podporují stranu z důvodu vlastních zájmů) a oklamaní. [16] Ve skutečnosti existuje jen velmi málo extrémně zločinných a tvrdohlavých komunistických aktivistů. Mnohem spíše je to tak, že většina členů komunistické strany byla jednoduše oklamána.

Text amerického reportéra Johna Silase Reeda nazvaný Ten Days That Shook the World (Deset dnů, které otřásly světem) a Red Star Over China (Rudá hvězda nad Čínou) od Edgara Snowa hrály při prosazování komunistické ideologie po celém světě důležitou roli. Reed je jedním ze tří Američanů, kteří byli pohřbeni v Kremelské zdi, což znamená, že on sám byl komunistickým aktivistou. Jeho popis říjnové revoluce nebyl objektivním popisem skutečných událostí, ale pečlivě vypracovanou politickou propagandou.

Edgar Snow byl tzv. spolucestujícím komunismu. V roce 1936 poskytl členovi Komunistické strany Číny nástin rozhovoru, do něhož zařadil otázky týkající se dvanácti různých oblastí, včetně diplomacie, obrany proti nepřátelské invazi, názorů na nerovné smlouvy, zahraniční investice, názorů na nacisty (národní socialisty) a další. Později se setkal se Snowem v jeskynním domě v Šan-peji (severní část provincie Ša-an-si) předseda Mao Ce-tung, aby zde na jeho otázky odpověděl a vytvořil tím příznivý dojem z Komunistické strany Číny. Mladý a naivní Snow byl použit jako prostředník zrádné komunistické strany, který prezentoval její pečlivě vypracované lži světu.

Jurij Bezmenov, bývalý agent KGB, vzpomíná na svoji zkušenost s přijímáním zahraničních „přátel“ v době, kdy ještě pracoval jako špion. Harmonogram návštěv byl částečně organizován zahraniční zpravodajskou službou Ruské federace a veškeré návštěvy v církvích, školách, nemocnicích, mateřských školách, továrnách a dalších místech byly předem dohodnuty. Lidé přítomní na místě byli komunisté nebo politicky prověření lidé, kteří absolvovali školení, aby se zajistilo, že budou mluvit „jednotným hlasem“. Jako příklad uvedl situaci, kdy Look, významný americký časopis 60. let, poslal novináře do Sovětského svazu a nakonec otiskl materiály připravené sovětskými bezpečnostními složkami, včetně fotografií a textových podkladů.

Sovětská propaganda tak oklamala lidi pod jmenovkou amerického časopisu. Jurij Bezmenov uvedl, že mnoho novinářů, herců a sportovních hvězd lze omluvit za to, že byli při návštěvě Sovětského svazu zaslepeni určitými skutečnostmi, ale že chování řady západních politiků bylo naproti tomu neodpustitelné. Podle Bezmenova vymýšleli lži a snažili se spolupracovat se sovětskými komunisty kvůli své pověsti a zisku, a nazval je morálně zkorumpovanými. [17]

V knize You Can Still Trust the Communists… to Be Communists (Stále můžete věřit komunistům… že jsou komunisty) dr. Fred Schwartz analyzoval, proč někteří mladí muži z bohatých rodin začali mít rádi komunismus. Uvedl čtyři důvody: První – rozčarování z kapitalismu, druhý – víra v materialistickou filozofii života, třetí – intelektuální arogance a čtvrtý – nenaplněné náboženské potřeby. Intelektuální arogance se vztahuje na zkušenosti mladých lidí ve věku kolem 18–20 let, kteří se snadno stávají kořistí komunistické propagandy kvůli svému neúplnému porozumění dějinám, odporu vůči autoritářství a touze vzepřít se tradicím, autoritám a etnické kultuře, ve které vyrostli.

Nenaplněné náboženské potřeby se týkají skutečnosti, že každý člověk má v sobě určitý druh niterného náboženského puzení, které ho vede k potřebě překročení sebe sama či transcendence. Avšak ateismus a teorie evoluce, které jim byly v rámci vzdělávání vštípeny, jim znemožnily, aby dosáhli uspokojení pomocí tradičních náboženství. Komunistický sen o osvobození lidstva využívá této skryté lidské potřeby a slouží jim jako náhražka náboženství. [18]

Tendenci být oklamáni radikálními ideologiemi mají také intelektuálové. Tento jev přitáhl pozornost vědců. Ve své knize The Opium of the Intellectuals (Opium intelektuálů) Raymond Aron důrazně poukazuje na to, že intelektuálové 20. století na jedné straně tvrdě kritizovali tradiční politický systém, ale na druhou stranu velkoryse tolerovali nebo dokonce zatajovali diktaturu a zabíjení komunistických států. Na levicové intelektuály, kteří proměnili svou ideologii na sekulární náboženství, pohlíží jako na pokrytecké, svévolné a fanatické.

Ve své knize Intellectuals: From Marx and Tolstoy to Sartre and Chomsky (Intelektuálové: Od Marxe a Tolstého po Sartra a Chomského) britský historik Paul Johnson zkoumal život a radikální politické názory Rousseaua a desítky dalších intelektuálů, kteří ho následovali. Zjistil, že sdílejí dvě fatální slabosti – aroganci a egocentrismus. [19]

Americký učenec Thomas Sowell ve své knize Intellectuals and Society (Intelektuálové a společnost) rozsáhle ilustruje mimořádnou aroganci těchto intelektuálů.

Všichni výše zmínění autoři založili své zkoumání komunistických intelektuálů na pečlivém posuzování a analýze. Přesto bychom rádi upozornili na další důvod, který jejich práce nepokrývá a který vysvětluje, proč mohou být intelektuálové tak snadno oklamáni. Komunismus je ďábelská ideologie, která nepatří do žádné tradiční kultury v lidské společnosti. Vzhledem k tomu, že působí proti lidské povaze, nemůže být nikdy člověkem přirozeně rozvíjen, ale musí být vynucen a prosazován zvenčí. Pod vlivem ateismu a materialismu opustila současná akademická obec a vzdělávací systém víru v bohy. Slepá víra ve vědu a uctívání takzvaného lidského rozumu umožňují, aby se lidé stali otroky této démonické ideologie.

Komunismus od 60. let podniká rozsáhlé invaze do amerického vzdělávání. Mnoho mladých lidí – kteří jsou bombardováni levicovými médii a dostávají zjednodušené vzdělání – navíc propadlo televizi, počítačovým hrám, internetu a sociálním médiím. Stávají se zjemnělými „sněhovými vločkami“, lidmi, kteří nemají znalosti, všeobecný rozhled, smysl pro odpovědnost, povědomí o historii ani schopnost vyrovnat se s problémy. Jsou naočkováni komunistickou ideologií nebo jejími odnožemi, které do nich vštěpovala generace rodičů, a tak používají zkreslený rámec k hodnocení nových skutečností, které vidí a slyší. To znamená, že lži komunismu kolem nich vytvořily vrstvu, která jim zabraňuje v pravdivém vidění reality.

Aby oklamal lidi, využíval démon lidských slabostí, jako hloupost, nevědomost, sobectví, chamtivost a důvěřivost. Mezitím také využíval idealismu a romantických fantazií o krásném životě. To je ze všeho nejsmutnější. Ve skutečnosti se komunistický stát ani vzdáleně nepodobá romantickým fantaziím těch, kdo věří v komunismus. Kdyby v komunistickém režimu skutečně žili, místo toho, aby jej jen letmo zahlédli v rámci jedné příjemné cesty, možná by si to uvědomili.

*****

Komunistický přízrak pronikl na Západ v přestrojení. Teprve když se povzneseme nad konkrétní jevy a podíváme se na věci z vyšší úrovně, můžeme spatřit skutečnou tvář a cíle přízraku.

Pravý důvod, proč přízrak dosáhl svého cíle, je to, že lidé opustili víru v bohy a uvolnili své morální standardy. Pouze když oživíme svou víru, očistíme svou mysl a pozvedneme svou morálku, zbavíme se démonického vlivu a jeho kontroly. Kdyby se celá lidská společnost vrátila k tradicím, přízrak by se neměl kam schovat.

Přeloženo z původního článku newyorské redakce deníku Epoch Times.


Čtěte také: Kapitola pátá – Infiltrace Západu (1. část)


Odkazy (pokračování):

[1] David Horowitz, Barack Obama’s Rules for Revolution: The Alinsky Model (Pravidla pro revoluci Baracka Obamy: Alinského model) (Sherman Oaks, CA: David Horowitz Freedom Center, 2009), s. 6, 16. 

[2] Saul Alinsky, „Tactics“, Rules for Radicals: A Practical Primer for Realistic Radicals („Taktika“, Pravidla pro radikály: Praktická učebnice pro realistické radikály) (New York: Vintage Books, 1971).

[3] David Horowitz, Barack Obama’s Rules for Revolution: The Alinsky Model (Sherman Oaks, CA: David Horowitz Freedom Center, 2009), s. 42–43.

[4] „Playboy Interview with Saul Alinsky“ (Rozhovor pro Playboy se Saulem Alinským), New English Review, http://www.newenglishreview.org/DL_Adams/Playboy_Interview_with_Saul_Alinsky/. 

[5] David Horowitz, Barack Obama’s Rules for Revolution: The Alinsky Model (Sherman Oaks, CA: David Horowitz Freedom Center, 2009). https://newrepublic.com/article/61068/the-agitator-barack-obamas-unlikely-political-education

[6] Tamtéž.

[7] Tamtéž.

[8] „Playboy Interview with Saul Alinsky“, New English Review, http://www.newenglishreview.org/DL_Adams/Playboy_Interview_with_Saul_Alinsky/ 

[9] V. I. Lenin, „Draft Theses on the Role and Functions of The Trade Unions Under the New Economic Policy“ (Stručná teze o roli a funkcích odborových svazů v rámci nové hospodářské politiky), https://www.marxists.org/archive/lenin/works/1921/dec/30b.htm 

[10] Pinkoski, Nathan. 2018. „Jordan Peterson Marks Right And Left’s Side-Switch On Free Expression.“ The Federalist. 2. února 2018. http://thefederalist.com/2018/02/02/jordan-peterson-marks-fulcrum-right-lefts-side-switch-free-expression/ 

[11] „Antifa protests mean high security costs for Berkeley Free Speech Week, but who’s paying the bill?“ (Protesty hnutí Antifa vyžadují vysoké náklady na bezpečnost během Berkeley Free Speech Week, ale kdo zaplatí účet?) Fox News, 15. září 2017. http://www.foxnews.com/us/2017/09/15/antifa-protests-mean-high-security-costs-for-berkeley-free-speech-week-but-whos-paying-bill.html

[12] Chris Pandolfo, „TRUE COLORS: Student Leader Says 1A Doesn’t Apply to Ben Shapiro“ (V pravém světle: Studentský vůdce říká, že na Bena Shapira se První dodatek ústavy nevztahuje) Conservative Review. 20. října 2017. https://www.conservativereview.com/news/true-colors-student-leader-says-1a-doesnt-apply-to-ben-shapiro/. 

[13] „Penn Law professor loses teaching duties for saying black students ‘rarely’ earn top marks“ (Profesor práv na univerzitě v Pensylvánii přichází o místo kvůli prohlášení, že černošští studenti jen zřídka dosahují nejlepších známek), New York Daily News, March 15, 2018, http://www.nydailynews.com/news/national/law-professor-upenn-loses-teaching-duties-article-1.3876057. 

[14] „Campus Chaos: Daily Shout-Downs for a Week“, National Review, 12. října, 2017, https://www.nationalreview.com/corner/campus-chaos-daily-shout-downs-week-free-speech-charles-murray/. 

[15] Paul Hollander, Political Pilgrims (Političtí poutníci) (New York: Oxford University Press, 1981).

[16] J. Edgar Hoover, Masters of Deceit (Mistři klamu) (New York: Henry Holt and Company, 1958), s. 81-96.

[17] Tomas Schuman (Yuri Bezmenov), No „Novoste“ Is Good News (Los Angeles: Almanac, 1985), s. 65–75.

[18] Fred Schwartz a David Noebel, You Can Still Trust the Communists…to Be Communists (Socialists and Progressives too)  (Manitou Springs, Colo.: Christian Anti-Communism Crusade, 2010), s. 44–52.

[19] Paul Johnson, Intellectuals: From Marx and Tolstoy to Sartre and Chomsky (Intelektuálové: Od Marxe a Tolstého po Sartra a Chomského), 2007 revised edition (Harper Perennial), s. 225.