Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě

Epoch Times níže zveřejňuje na pokračování adaptaci knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ z dílny redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Článek byl aktualizován dle anglické verze newyorského deníku The Epoch Times z 18. června 2020.

Obsah (pokračování)

4. Jak komunismus ničí rodiny na Západě (pokračování) (1 díl zde

b) Propagace feminismu a odvrhnutí tradiční rodiny (pokračování)
c) Propagace homosexuality za účelem podkopání rodiny
d) Podpora rozvodů a potratů
e) Využívání sociálního systému na podporu rodin s jedním rodičem
f) Podpora degenerované kultury

5. Jak Komunistická strana Číny ničí rodiny

a) Rozbíjení rodin ve jménu rovnosti
b) Rozněcování nesvárů mezi manželi
c) Používání nucených potratů ke kontrole populace

6. Důsledky komunistického útoku na rodinu

Odkazy

***

4. Jak komunismus ničí rodiny na Západě (pokračování) 

b) Propagace feminismu a odvrhnutí tradiční rodiny

Komunistická ideologie v pozadí feministického hnutí 

Dalším nástrojem, jejž komunistický přízrak použil ke zničení rodiny, je feministické hnutí. Když toto hnutí v 18. století začínalo, objevilo se nejdříve v Evropě. Toto období bývá někdy označováno také jako první vlna feminismu. Jeho stoupenci tehdy hlásali, že ženám by se mělo dostat stejného zacházení v oblasti vzdělání, zaměstnání a politiky jako mužům. V polovině 19. století se centrum feministického hnutí přesunulo z Evropy do Spojených států. 

Když začala první vlna feminismu, tradiční rodina měla ve společnosti stále ještě pevné postavení, a tak ji feministické hnutí nekritizovalo přímo. Vlivní stoupenci tohoto hnutí, jako například Mary Wollstonecraftová v 18. století v Anglii, Margaret Fullerová v 19. století v USA nebo John Stuart Mill v Anglii v 19. století, všichni ve všeobecnosti hlásali, že ženy by měly po sňatku upřednostňovat rodinu, že jejich potenciál by se měl rozvíjet v rámci rodiny a že ženy by se měly rozvíjet (například prostřednictvím vzdělávání) právě kvůli rodině. Tito první feministé věřili, že některé mimořádně nadané ženy by neměly být společenskými konvencemi svazovány, aby mohly své nadání volně uplatnit v oblastech, které byly především doménou mužů. 

Ve 20. letech minulého století a později, když bylo v řadě států uzákoněno volební právo žen, první vlna feministických hnutí postupně ustoupila, vzhledem k tomu, že cíle dosažení rovných práv mužů a žen bylo dosaženo. S nástupem Velké deprese a drruhé světové války se celé hnutí za práva žen v podstatě rozpadlo.

Komunismus však už dávno předtím začal připravovat půdu pro destrukci ve snaze zničit tradiční manželství a sexuální etiku. Směr moderních radikálních feministických hnutí určili první utopičtí socialisté v 19. století.  Charles Fourier, přezdívaný „otec feminismu“, prohlásil, že manželství proměňuje ženy na soukromý majetek. Owen proklínal manželství jako zlo. Myšlenky těchto utopistických socialistů zdědily a rozvinuly pozdější feministky, například Frances Wrightová, která navázala na Fourierovy myšlenky a v 19. století hlásala sexuální svobodu pro ženy.

Britská feministka a aktivistka Anna Wheelerová navázala na Owenovy myšlenky a zarputile odmítala manželství s odůvodněním, že z žen dělá otrokyně. Důležitou součástí feministického hnutí 19. století byly také socialistické feministky. Jedněmi z nejvlivnějších feministických publikací té doby byly La Voix des Femmes, první feministický časopis ve Francii, La Femme Libre (později přejmenovaný na La Tribune des Femmes) nebo La Politique des Femmes. Zakladatelkami těchto tiskopisů byly buď následovnice Fouriera, nebo Henriho de Saint-Simona, zastánce moderního průmyslového socialismu.

Jak první vlna hnutí za práva žen nabývala na síle, komunisté představili celou škálu radikálních myšlenek, které útočily na tradiční pojetí rodiny a manželství a vydláždily cestu pro radikálnější feminismus, který přišel v závěsu. 

Druhá vlna feminismu začala ve Spojených státech koncem 60. let 20. století, aby se poté rozšířila do západní a severní Evropy a do celého západního světa. Americká společnost si koncem 60. let prošla obdobím nepokojů, kdy se vynořily hnutí za občanská práva, hnutí proti válce ve Vietnamu a jiné radikální sociální směry. Také feminismus využil příhodných okolností, aby znovu vystrčil hlavu, tentokrát v ještě radikálnější podobě, a dočkal se popularity. 

Hlavní oporou této vlny feminismu byla kniha z roku 1963 Ženská mystika (The Feminine Mystique) od Betty Friedanové a dále Národní organizace pro ženy (NOW), kterou tato autorka založila. Friedanová tvrdě kritizovala tradiční roli žen v rodině a byla toho názoru, že tradiční představa šťastné, spokojené a veselé ženy v domácnosti je mýtus, vytvořený patriarchální společností. Podle ní je pro americké ženy měšťácká rodina střední vrstvy pouhým „pohodlným koncentračním táborem“, a proto by moderní vzdělaná žena měla odmítnout pocit uspokojení, kterého může docílit podporou svého manžela a výchovou dětí, a místo toho si uvědomit svou hodnotu mimo rámec rodiny. [21]

O pár let později ovládly Národní organizaci žen ještě radikálnější feministky, které čerpaly z myšlenek Friedanové. Podle nich byly ženy utlačovány patriarchátem již od starověku a za hlavní příčinu útlaku žen označovaly rodinu. Jejich cílem proto byla naprostá transformace sociálního systému a tradiční kultury a boj na všech frontách – v ekonomii, vzdělávání, kultuře i v rodině – za účelem dosažení ženské rovnoprávnosti. [22]

Rozdělit společnost na „utlačovatele“ a „utlačované“, stejně jako obhajování boje, osvobození a rovnoprávnosti, je přesně tím, co propaguje komunismus. Tradiční marxismus rozděluje lidi do skupin podle jejich ekonomického postavení, přičemž neofeministická hnutí dělí lidi na základě pohlaví. 

Friedanová ve skutečnosti nebyla středostavovskou ženou v domácnosti, znuděnou domácími pracemi, tak jak to ve své knize popisuje. Daniel Horowitz, profesor vyučující na Smith College, sepsal v roce 1998 životopis Friedanové pod názvem Betty Friedanová a vznik Ženské mystiky (Betty Friedan and the Making of The Feminine Mystique). V knize uvádí, že Friedanová už od svých studií až do 50. let působila pod dívčím jménem Betty Goldsteinová jako radikální socialistická aktivistka. Během studií na Kalifornské univerzitě v Berkeley byla členkou Komunistického svazu mládeže a dvakrát požádala o přijetí do Komunistické strany USA. Judith Hennesseeová, její oficiální životopiskyně, rovněž naznačuje, že Friedanová byla marxistka. Později se v různých obdobích živila jako profesionální novinářka, nebo přesněji řečeno propagandistka, píšící pro několik radikálních odborových organizací působících pod Komunistickou stranou USA. [23] [24]

Americká akademička Kate Weigandová ve své knize Rudý feminismus: Americký komunismus a počátky ženského osvobození (Red Feminism: American Communism and the Making of Women’s Liberation) poukazuje na fakt, že feminismus ve skutečnosti ve Spojených státech od začátku 20. století do 60. let neutichl. Během tohoto období velká skupina feministických autorek vyznávajících komunismus připravila cestu pro následnou druhou vlnu feministického hnutí. Patří mezi ně Susan Anthonyová, Betty Millardová a Eleanor Flexová. Anthonyová již v roce 1946 aplikovala marxistickou metodu analýzy, aby srovnávala útlak černochů bělochy s útlakem žen ze strany mužů. Tyto autorky však svou inklinaci ke komunismu tajily kvůli mccarthismu té doby. [25] 

V Evropě vedlo kultovní dílo francouzské spisovatelky Simone de Beauvoirové z roku 1949 Druhé pohlaví k mánii druhé vlny feminismu. De Beauvoirová byla socialistka, která v roce 1941 společně s komunistickým filozofem Jean-Paul Sartrem a dalšími vytvořila undergroundovou socialistickou organizaci Socialisme et Liberté. S nárůstem její popularity coby feministky de Beauvoirová v 60. letech veřejně prohlásila, že už v socialismus nevěří a že je pouze feministka. 

„Člověk se ženou nenarodí, ale stává,“ prohlásila de Beauvoirová. Tvrdila, že ačkoliv je pohlaví určeno fyziologickými rysy, jde o subjektivně vnímaný psychologický koncept, vytvořený pod vlivem lidské společnosti. Podle ní jsou povahové rysy jako poslušnost, přizpůsobivost, láska a mateřství založeny na „mýtu“, pečlivě sestaveném patriarchátem za účelem utlačování žen. Byla také toho názoru, že by se ženy měly prolomit tradičními představami a uvědomit si své nespoutané já. 

Od té doby se začaly konstantně vynořovat různé další feministické myšlenky, které svět viděly optikou ženy, utlačované patriarchátem v rámci tradičního modelu rodiny – z rodiny se tak stala překážka, která ženám brání v dosažení rovnoprávnosti. [26]

Mnoho současných radikálních feministek tvrdí, že ženy jsou v manželství svými muži omezovány, a dokonce hovoří o tom, že jde o formu prostituce. Dnešní feministky, stejně jako první komunističtí utopisté, kteří hovořili o „sdílených manželkách“ nebo „komunitě žen“, prosazují „otevřené vztahy“ a neomezenou sexuální aktivitu.

Výsledek feministického hnutí

Feminismus nyní převládá ve všech částech společnosti. Jedním z hlavních tvrzení současného feminismu je, že kromě fyziologických rozdílů v mužských a ženských reprodukčních orgánech jsou všechny ostatní fyzické a psychologické rozdíly mezi muži a ženami sociálními a kulturními konstrukty. Podle této logiky by měli být muži a ženy ve všech aspektech života a společnosti zcela rovnocenní a všechny projevy „nerovnosti“ mezi muži a ženami jsou výsledkem kultury a společnosti, která je utlačující a sexistická.

Například na vedoucích pozicích ve velkých společnostech, mezi vysokoškolskými akademickými pracovníky na elitních univerzitách a mezi vyššími vládními úředníky počet mužů dalece převyšuje počet žen. Mnoho zastánců feminismu se domnívá, že za to může především sexismus, ve skutečnosti však můžeme spravedlivě porovnávat zastoupení jednotlivých pohlaví, pouze když zvážíme faktory, jako jsou schopnosti, odpracované hodiny nebo pracovní morálka. Úspěch na vysokých pozicích s sebou často obnáší dlouhodobou intenzivní práci a přesčasy – a tedy obětování víkendů a večerů, náhlé mimořádné schůzky, časté obchodní cesty a podobně.

Kariéra ženy je v mnoha případech přerušena porodem a ženy pak mají sklon věnovat se rodině a dětem, místo aby se zcela oddaly jen práci. Lidé, kteří mají schopnosti, aby se dostali na vysoké pracovní pozice, navíc často mívají tvrdou povahu, ženy oproti tomu mají tendenci být jemnější a přívětivější. Feminismus však jemnost a upřednostňování rodiny a dětí považuje za vlastnosti, které na ženy uvalila sexistická společnost. Podle feministické teorie by tyto rozdíly měly být korigovány službami, jako jsou mateřské školy a další formy sociálního zabezpečení.

Jakékoliv vysvětlení nerovností mezi muži a ženami, které by své argumenty zakládalo na přirozených fyziologických a psychologických rozdílech mezi oběma pohlavími, současný feminismus netoleruje. Podle feministické ideologie je ze všeho potřeba vinit společenské zvyklosti a tradiční morálku.

V roce 2005 promluvil tehdejší rektor Harvardovy univerzity Lawrence Summers na akademické konferenci ohledně tématu, proč je ve vědeckých a matematických oborech na špičkových vysokých školách méně žen než mužů. Kromě osmdesáti odpracovaných hodin týdně a nepředvídatelných přesčasů, které tyto profese vyžadují (a které si většina žen rezervuje pro svoji rodinu), Summers rovněž uvedl názor, že muži a ženy se mohou prostě i lišit ve schopnostech, pokud jde o pokročilou vědu a matematiku a diskriminace tedy v tomto již nehraje roli. [27]

Navzdory tomu, že svá prohlášení podložil relevantními studiemi, se Summers stal cílem protestů feministické instituce Národní organizace pro ženy. Skupina ho obvinila ze sexismu a požadovala jeho odvolání. Summers byl opakovaně napadán v médiích a musel se za své výroky veřejně omluvit. Po této události nechal vyčlenit 50 milionů dolarů na zvýšení rozmanitosti pedagogického sboru univerzity. [28]Časopis Science publikoval v roce 1980 studii, která poukazovala na to, že studenti a studentky středních škol vykazují výrazné rozdíly, pokud jde o schopnosti v matematických úvahách, přičemž chlapci vynikají. [29] V následující studii, která porovnávala studie matematických testů SAT u chlapců a dívek, vyšlo najevo, že u chlapců je čtyřikrát vyšší pravděpodobnost, že dosáhnou skóre přes 600 bodů. Tato mezera se ještě zvětšila na 700bodové hranici, u které byl rozdíl ve prospěch chlapců v testech dokonce 13násobný. [30]

Stejný výzkumný tým provedl v roce 2000 další studii, ze které vyplynulo, že studenti i studentky, kteří v testech SAT vykazovali geniální matematické skóre, shodně získávali pokročilé tituly ve vědě a matematice a byli spokojeni se svými úspěchy. [31]

Někteří komentátoři poznamenali, že způsob, jakým se se Summersem po konferenci v roce 2005 zacházelo, kopíroval politiku převýchovy, kterou používají komunistické režimy k potlačení disidentů. I když ještě nebyly zjištěny příčiny nerovností, podporou tzv. „rozmanitosti“ (diverzity) byla uměle prosazena rovnost výsledku – větší počet ženských instruktorek v matematické a vědecké oblasti.

Můžeme snadno pozorovat vazby mezi feminismem a socialismem. Francouzský diplomat a politolog, Alexis de Tocqueville, v roce 1848 řekl: „Demokracie a socialismus nemají nic společného, až na jedno slovo, rovnost. Všimněme si však rozdílu: zatímco demokracie usiluje o rovnost ve svobodě, socialismus usiluje o rovnost v omezování a nevolnictví.“ [32]

Příčiny psychologických a intelektuálních rozdílů mezi muži a ženami nemusí být okamžitě patrné, popírání jejich fyzických a reprodukčních rozdílů se však příčí skutečnosti. V tradičním pohledu Východu i Západu jsou muži obvykle vykreslováni jako ochránci. Je jen přirozené, že hasiči jsou v drtivé většině muži. Nicméně feminismus věří v absolutní rovnost mužů a žen a požaduje, aby ženy převzaly tradiční mužské povinnosti, aniž by často domyslel důsledky.

Hasičská služba v New Yorku umožnila v roce 2015 ženě stát se hasičkou bez toho, aby musela projít fyzickými zkouškami, které obvykle zahrnují absolvování prověrek, jako je nošení kyslíkových bomb a dalších zařízení vážících 23 kilogramů. Hasičské oddělení ženu nakonec zaměstnalo, aby se vyhnulo soudnímu řízení, jelikož feministické skupiny newyorské hasiče vytrvale obviňovaly a tvrdily, že za nízkou mírou žen vstupujících do hasičských sborů mohou příliš náročné fyzické normy. Ostatní hasiči, včetně zaměstnankyň, které testem prošly, uvedly, že takovéto osoby se nevyhnutelně stanou břemenem a nebezpečím pro zbytek týmu i veřejnost. [33]

V Austrálii hasičská oddělení zavedla genderové kvóty v roce 2017. Ke každému přijatému muži musí být přijata i žena. Aby byl tento požadavek splněn, jsou pro muže i ženy stanoveny velmi rozdílné fyzické normy, a to navzdory tomu, že se ucházejí o stejně nebezpečnou práci s vysokou mírou stresu. [34]

Tato nelogická kampaň za rovnost však tímto nekončí. Kvóty také způsobily spory mezi muži a ženami v hasičském povolání, kdy ženy hlásily, že jejich mužští kolegové je obviňují z nekvalifikovanosti a nekompetentnosti. Feministické skupiny se toho ihned chytly coby „šikany“ a „psychologického nátlaku“. Situace tak vytvořila další válku feministek, které dále pokračovaly ve svém tažení za rovnost.

Tato absurdita je však záměrným krokem v plánech komunistického přízraku: tím, že feminismus napadá údajný patriarchát – tedy tradiční společnost –, podkopává tradiční rodinu stejným způsobem, jakým třídní boj podkopává kapitalistický systém.

V tradiční kultuře je samozřejmostí, že muži by měli být mužní a ženy by měly být jemné. Muži mají zodpovědnost za svou rodinu a komunitu tím, že chrání své ženy a děti – což je právě ta silná patriarchální struktura, kterou feminismus zpochybňuje s odůvodněním, že mužům poskytuje nespravedlivé výhody, zatímco ženy utlačuje. Feminismus nemá pro tradičního ducha rytířství nebo gentlemanské chování místo. Ve feministickém světě by muži na palubě potápějícího se Titaniku neobětovali svá místa v záchranných člunech pasažérkám, aby měly větší šanci se zachránit.

Tažení feminismu proti patriarchátu rovněž vstoupilo do oblasti vzdělávání. Soud v Pensylvánii, který v roce 1975 rozhodoval o žalobě proti Meziuniverzitní atletické federaci, nařídil, aby školy zapojovaly studentky „do tréninku a soutěží s chlapci“ ve sportovních týmech a dalších fyzických aktivitách, včetně zápasení a amerického fotbalu. Dívky již nemohly být vyloučeny z mužského týmu pouze na základě otázky pohlaví. [35]

Americká vědkyně Christina Hoff Sommersová ve své knize z roku 2013 Válka proti chlapcům: Jak feminismus ubližuje našim mladým mužům (The War Against Boys: How Misguided Feminism Is Harming Our Young Men) tvrdí, že mužství se stává terčem útoků. Jako příklad uvedla newyorskou Střední leteckou školu v Queensu, která primárně přijímá studenty z nízkopříjmových rodin. Škola, která se specializuje na výuku studentů pomocí praktických projektů, jako je konstrukce a funkce elektrických mechanických letadel, vede své studenty k dosažení vysoké úrovně akademických výsledků a škola byla vysoce hodnocena i podle zprávy (amerického recenzenta) US News & World Report. Třídy tvořili převážně chlapci. I když dívky tvořily menší procento studentů, vykazovaly rovněž pozoruhodné výsledky a taktéž si získávaly úctu svých vrstevníků i instruktorů.

Střední letecká škola nicméně čelila rostoucí kritice a hrozbám soudních sporů ze strany feministických organizací, které požadovaly, aby bylo přijato více studentek. Zakladatelka Národního centra ženských práv (National Women’s Law Center) při projevu v Bílém domě v roce 2009 specificky zmínila Střední leteckou školu jako „nehorázný příklad pokračující segregace na odborných učilištích“. Předsedkyně Rady Bílého domu pro ženy a dívky uzavřela diskusi slovy: „Nemůžeme odpočívat na vavřínech, dokud nebudeme mít absolutní rovnost, k tomu však vede ještě dlouhá cesta.“ [36]

Vychovávání chlapců, aby usilovali o mužské rysy nezávislosti a dobrodružství, a povzbuzování dívek k tomu, aby byly jemné, ohleduplné a oddané rodině, není pro feministky nic víc než útlak a sexistická nerovnost. Moderní feminismus vede společnost do budoucnosti bez pohlaví tím, že napadá psychické vlastnosti mužů a žen, které obě pohlaví charakterizují. To má obzvláště vážné důsledky pro děti a mladé lidi, kteří jsou ve svých formativních letech vývoje.

S tímto se již můžeme setkat v některých evropských zemích, kde stále více dětí mluví o svém pocitu, že se narodily ve špatném těle. Služba pro rozvoj pohlavní identity (GIDS), která byla založena londýnskou společností Tavistock and Portman NHS Foundation Trust, v roce 2009 obdržela 97 žádostí o změnu pohlaví. Do roku 2017 dostávala více než 2 500 takových žádostí ročně. [37]

Tradiční společnost považuje porod a výchovu dětí za posvátnou povinnost žen, kterou jim určil Bůh či nebesa. V letopisech Východu i Západu nalezneme za každým velkým hrdinou úžasnou matku. Feminismus tuto tradici odmítá jako patriarchální útlak a tvrdí, že klíčovým příkladem takového útlaku je právě očekávání, že ženy budou zodpovědné za výchovu svých dětí. Současná feministická literatura je plná zobrazení mateřství a manželského života jako monotónního, nudného a nenaplněného. Předpojatost tohoto pesimistického názoru je zřejmá, přihlédneme-li k osobnímu životu známých feministek. Téměř všechny mají za sebou rozbitý vztah či prošly neúspěšnými manželstvími anebo jsou bezdětné.

Pohled radikálních feministek se zakládá na názoru, že „osobní je politické“, a domácí konflikty vidí jako válku pohlaví. Další považují muže za parazity, kteří zotročují ženskou mysl a tělo. Jiné zase popisují děti jako překážku ženám, které chtějí naplno dosáhnout svého potenciálu, a tvrdí, že kořeny útlaku pocházejí z rodinné struktury. Moderní feminismus otevřeně prohlašuje, že jeho cílem je zničit tradiční rodinu. Typická jsou pro něj následující prohlášení: „Být ženou v domácnosti je nelegální profese. … Volba sloužit, být chráněna a starat se o rodinu je volbou, která by neměla existovat. Jádrem radikálního feminismu je bojovat za změnu.“ [38] Nebo: „Nemůžeme zničit nerovnost mezi muži a ženami, dokud nezničíme manželství.“ [39]

Feministické hnutí ve jménu „osvobození“ vyřešilo předpokládané sociální problémy podporou morální degenerace a ničením mezilidských vztahů. Podle americké ekonomky a genderové specialistky Sylvie Ann Hewlettové je moderní feminismus hlavním faktorem zodpovědným za vysoký počet svobodných matek v domácnosti, zatímco rozvod bez provinění mužům ve skutečnosti poskytuje vhodný prostředek, aby se vzdali svých povinností. Je ironií, že útok feminismu na stávající rodinnou strukturu ničí útočiště, které zajišťuje štěstí a bezpečnost většině žen.

Snadný rozvod ženy neosvobodil. Studie vysoké školy London School of Economics z roku 2009 zjistila, že 27 procent rozvedených žen žije pod hranicí chudoby, zatímco příjem mužů se po rozvodu zvýší o 30 procent. [40] Komunismu na právech žen nezáleží; feminismus je jenom jeho nástrojem k narušení lidstva.

c) Propagace homosexuality za účelem podkopání rodiny

Muž a žena byli stvořeni k božímu obrazu a nebesa jim zároveň dala měřítka, jak by se měl člověk chovat. Každý člověk si zaslouží, aby s ním druzí jednali s laskavostí a respektem. Podporovat morální zásady stanovené nebesy je skutečným soucitem.

V západní společnosti bylo v posledních desetiletích agresivně prosazováno lesbické, homosexuální, bisexuální a transgenderové (tzv. LGBT) hnutí. Toto hnutí bylo úzce spojeno s komunismem již od dob, kdy první utopisté začali prosazovat homosexualitu jakožto lidské právo. Vzhledem k tomu, že komunistické hnutí tvrdí, že osvobozuje lidi z otroctví tradiční morálky, jeho ideologie samozřejmě vyžaduje, aby se práva LGBT stala součástí jeho programu „sexuálního osvobození“. Mnoho zastánců sexuálního osvobození, kteří neochvějně podporují homosexualitu, jsou komunisté nebo sdílejí jejich názory. Tím, že propojili práva LGBT a sexuální osvobození, čímž normalizovali promiskuitu obecně, komunisté podkopali posvátnost manželství. Komunismu ve skutečnosti neleží na srdci práva LGBT komunity. Používá práva LGBT jako prostředek k dosažení svého cíle – zničení rodinné struktury.

První významná organizace za práva gayů byla založena v roce 1897 osobnostmi Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), mezi nimiž byl Magnus Hirschfeld, spoluzakladatel Vědecko-humanitárního výboru, známého v Německu jako „Wissenschaftlich-humanitäres Komitee“ (WhK). Hirschfeld veřejně agitoval za dekriminalizaci homosexuality.

Jeden z nejradikálnějších příkladů sexuálního osvobození se poté udál po bolševické říjnové revoluci v roce 1917 v Rusku. Sovětská sexuální politika, o níž se v této kapitole diskutovalo dříve, zrušila zákaz homosexuálních vztahů a učinila ze Sovětského svazu podle levicových standardů nejliberálnější stát na zemi.

Henry Gerber, inspirován Hirschfeldovým WhK, založil v roce 1924 Společnost pro lidská práva (SHR), první americkou organizaci pro práva gayů. Fungování spolku SHR však nemělo dlouhého trvání, jelikož několik z jeho členů bylo zatčeno brzy po jeho založení. Americký komunista a marxistický učitel Harry Hay založil v roce 1950 ve svém sídle v Los Angeles společnost Mattachine Society. Tato organizace se stala první vlivnou skupinou pro práva gayů ve Spojených státech. Vydala vlastní publikace a rozšířila se do dalších oblastí. Hay rovněž propagoval pedofilii.

Homosexualita se stala „věcí veřejnou“ v 60. letech minulého století, kdy byla zároveň v plném proudu kampaň za sexuální osvobození a hnutí hippie. V roce 1971 se za práva homosexuálů veřejně postavila feministická Národní organizace pro ženy (NOW), která uvedla, že „lesbická práva jsou ,legitimní záležitostí feminismu‘.“

Africký národní kongres (ANC) v Jižní Africe schválil v roce 1997 první ústavu na světě, která uznala homosexualitu za lidské právo. ANC je členem Socialistické internacionály (dříve spadající pod nyní již zaniklou Druhou internacionálu) a homosexualitu důsledně podporuje.

Komunistická propagace homosexuality přispěla k nárůstu nezdravých jevů, které jsou u LGBT komunity běžné. Studie odborníků z Centra pro kontrolu a prevenci nemocí potvrdila, že v roce 2008 byl mezi homosexuály odhadovaný výskyt diagnóz HIV o 59 až 75 vyšší oproti ostatním mužům; výskyt syfilidy byl oproti heterosexuální populaci 63 až 79 krát vyšší. [41] Předtím, než v 90. letech nastal průlom v léčbě AIDS, byla průměrná délka života dvacetiletých homosexuálů o 8 až 20 let nižší než u průměru populace. [42]

Skrze manipulaci a propagaci feminismu, sexuálního osvobození a hnutí LGBT přízrak komunismu hluboce narušil rodinnou strukturu a lidskou morálku.

d) Podpora rozvodů a potratů

Před legalizací rozvodů bez provinění byly zákony před rokem 1969 po celých Spojených státech založeny na tradičních náboženských hodnotách. Ke zvážení rozvodu bylo požadováno legitimní tvrzení o pochybení jednoho nebo obou manželů. Západní náboženství učí, že manželství bylo ustanoveno Bohem. Stabilní rodina je přínosem pro manžela, manželku, děti i celou společnost. Z toho důvodu církev a zákony Spojených států zdůrazňovaly až na určité výjimky význam zachování manželství.

Ve společnosti se však v 60. letech rozšířila ideologie Frankfurtské školy. Tradiční manželství bylo napadeno, přičemž největší škody napáchal liberalismus a feminismus. Liberalismus odmítl božskou podstatu manželství tím, že omezil jeho definici na společenskou smlouvu mezi dvěma lidmi, zatímco feminismus považuje tradiční rodinu za patriarchální nástroj k utlačování ženy. Rozvod byl propagován jako osvobození ženy od „útlaku“ z nešťastného manželství nebo k její svobodné cestě za vzrušujícím dobrodružstvím. Tento způsob myšlení vedl k legalizaci rozvodu bez provinění, což umožnilo jednomu z manželů, aby mohl bez udání důvodu rozpustit manželství coby neudržitelné.

Počet rozvodů v Americe v 70. letech rapidně narůstal a dosáhl vrcholu v roce 1981. Poprvé v americké historii bylo více manželství ukončeno ne úmrtím jednoho z manželů, nýbrž kvůli neshodám. Ze všech novomanželských párů se v 70. letech téměř polovina rozvedla, ve srovnání s přibližně 11 procenty v 50. letech. Obhájci sexuálního osvobození věří, že sex by se neměl omezovat na manželství, ale nežádoucí těhotenství představuje přirozenou překážku tomuto druhu životního stylu. Antikoncepce může selhat, propagátoři neomezeného sexu tudíž přijali legalizaci potratových práv. Na Mezinárodní konferenci OSN o populaci a rozvoji v Káhiře v roce 1994 bylo otevřeně stanoveno, že reprodukční zdraví „znamená, že lidé mohou mít uspokojivý a bezpečný sexuální život a že mají právo se rozmnožovat a také svobodu se rozhodnout zda, kde a jak často to budou vykonávat.“ [42]

Feministky v té době zároveň představily koncept „moje tělo, moje práva“, aby podpořily tvrzení, že ženy mají právo si zvolit, zda své nenarozené dítě porodí, anebo je zabijí. Rozprava se rozšířila od povolení potratů za zvláštních okolností k poskytnutí práv ženám jednostranně ukončit lidský život kvůli osobním komplikacím.

Přijetím potratů byli lidé vedeni k tomu, aby povolili vraždy dětí a současně upustili od tradičního chápání, že pohlavní styk slouží k plození potomstva.

e) Využívání sociálního systému na podporu rodin s jedním rodičem

V roce 1965 se svobodným matkám narodilo jen pět procent dětí. V té době se považovalo za samozřejmé, že děti vyrůstaly s vědomím, kdo je jejich biologický otec.

V roce 2010 však počet narozených dětí nesezdaným matkám činil již 40 procent. [44] Počet neúplných rodin v Americe od roku 1965 do 2012 vystřelil z 3,3 milionu na 13,2 milionu. [45] Ačkoli někteří otcové zůstali, ať už v rámci soužití či pozdějšího sňatku, do výchovy dítěte zapojeni, většina dětí narozených těmto svobodným matkám vyrůstala bez otce.

Otcové slouží jako vzory svým synům tím, že je učí, jak být mužem, a ukazují svým dcerám, jaké to je, být respektována tak, jak si žena zaslouží. Nepřítomnost otce snášejí děti těžce. Výzkum ukazuje, že děti, které vyrůstaly bez otce, často trpí nízkým sebevědomím. Existuje větší pravděpodobnost, že budou vyhozeny ze školy, začnou brát drogy, stanou se členy různých gangů a budou páchat zločiny, nebo spáchají sebevraždu. Většina vězněných mladistvých vyrůstala bez otce. Časná sexuální zkušenost, těhotenství mladistvých dívek a promiskuita jsou rovněž běžné. U lidí, kteří vyrůstali bez otce, je ve srovnání se zbytkem populace 40krát pravděpodobnější, že spáchají nějaký sexuální delikt. [46]

Analytická organizace Brookings Institution nabídla mladým lidem, kteří chtějí uniknout chudobě, tři klíčové rady: absolvovat střední školu, sehnat si práci na plný úvazek a počkat s dětmi a svatbou do 21 let věku. Ze statistického hlediska pouze dvě procenta Američanů, kteří splní tyto podmínky, žijí v chudobě a 75 procent je považováno za střední třídu. [47] Jinými slovy toto jsou nejspolehlivějšími způsoby, jak se stát zodpovědným dospělým, který žije zdravým a produktivním životem.

Většina svobodných matek se spoléhá na peněžní podporu od vlády. Ve zprávě vydané nadací Heritage Foundation byly zveřejněny podrobné statistické údaje, které ukazují, že politika sociálního zabezpečení, tak mohutně prosazovaná feministkami, ve skutečnosti podporuje vytváření domácností se svobodnými matkami, a to dokonce do takové míry, že páry žijící v manželství jsou penalizovány, protože získávají méně výhod. [48] Vláda tak prakticky nahradila otce sociálními dávkami.

Politika sociálního zabezpečení rodinám žijícím v chudobě nepomáhá. Naopak spíše podporuje neustále rostoucí počet rodin s jedním rodičem. Děti z takovýchto rodin jsou samy v dospělém věku náchylnější k chudobě, a tak je výsledkem začarovaný kruh rozšiřující se závislosti na státní podpoře. To je přesně to, o co se snaží komunismus: kontrola nad každým aspektem života jednotlivce.

f) Podpora degenerované kultury

V roce 2000 žilo 55 procent Američanů ve věku 25 až 34 let v manželství a 34 procent sňatek neuzavřelo. Tyto hodnoty se do roku 2015 téměř převrátily, kdy sňatek 40 procent uzavřelo a 53 procent nikdy neuzavřelo. Studie výzkumníků z Texaské univerzity v Austinu ukázala, že mladí lidé ve Spojených státech se vyhýbají manželství, jelikož v dnešní kultuře jsou sex a manželství zcela odděleny. Na co je tedy potřeba svatba? [49]

V tomto degenerovaném prostředí jde trend směrem k příležitostným a nezávazným povyražením; sex nemá nic společného s citovou blízkostí, nemluvě o závazku a zodpovědnosti. Ještě absurdnější je záplava nových sexuálních orientací, které se nyní oznamují téměř jako módní prohlášení. V možnostech uživatelského profilu na Facebooku ve Velké Británii bylo například v jednu chvíli k dispozici více než sedmdesát různých typů genderové identity. Pokud mladí lidé ani nedokáží určit, zda jsou muž či žena, jak se asi potom budou dívat na manželství? Komunismus zneužil zákon a společnost k úplnému přepracování těchto Bohem daných norem.

Pojem „cizoložství“ býval termín s negativní konotací a označoval nemorální sexuální chování. Dnes se zjemnil na „mimomanželské sexuální vztahy“ či „partnerské soužití“. V literárním díle Šarlatové písmeno od Nathaniela Hawthornea z roku 1850 se protagonistka Hester Prynneová dopustí cizoložství a skrze pokání se snaží napravit. V dnešní společnosti však není pokání nutné: cizoložníci si mohou v životě užívat a nést hlavu zpříma a hrdě. Cudnost bývala ve východní i západní kultuře ctností. Dnes se však stala anachronickým vtipem.

Pod diktátem politické korektnosti je jakékoliv posuzování homosexuality a sexuální morálky zakázáno. Jediným přijatelným postojem je respektovat „svobodnou volbu“ druhých. To platí nejen v každodenním životě, nýbrž i v celém akademickém prostředí, kde je morálka oddělována od praktické reality. Odchýlené a degenerované věci byly normalizovány. Ti, kteří se oddávají svým touhám, necítí žádný tlak nebo pocit viny.

Lidé na Západě mladší padesáti let sotva mohou znát kulturu, která existovala ve společnosti dříve, kdy téměř všechny děti vyrůstaly v přítomnosti svých biologických otců. Být „gay“ znamenalo být „veselý“. Bílé svatební šaty byly symbolem cudnosti. Pornografický obsah byl v televizním i rozhlasovém vysílání zakázán. To vše však bylo zničeno za pouhých šedesát let.

5. Jak Komunistická strana Číny ničí rodiny 

a) Rozbíjení rodin ve jménu rovnosti

Slogan Mao Ce-tunga „Ženy podpírají polovinu oblohy“ si nyní našel cestu do západní společnosti jako módní feministická fráze. Ideologie, že muži a ženy jsou stejní, podporovaná vládou Komunistické strany Číny, se v podstatě neliší od západního feminismu. Na Západě se „diskriminace na základě pohlaví“ používá coby zbraň k udržení stavu „politické korektnosti“. Označení „mužský šovinismus“ má v Číně, i když se zde v praxi liší, za následek účinek s podobně ničivou silou.

Rovnost pohlaví obhajovaná západním feminismem vyžaduje rovnost výsledku u mužů i žen prostřednictvím opatření, jako jsou genderové kvóty, finanční kompenzace či snížené standardy. Podle sloganu Komunistické strany Číny, že ženy podpírají polovinu oblohy, se očekává, že ženy budou vykazovat stejné schopnosti ve stejné práci, kterou dělají jejich mužské protějšky. Ty, které se pokoušely plnit úkoly, pro něž nebyly kvalifikovány, byly, podobně jako ženy dnes, které „neúnavně prosazují základní hodnoty socialismu“, chváleny jako hrdinky a oceněny tituly, jako například „Držitelka rudého praporu 8. března“.

Propagandistické plakáty z 60. a 70. let běžně zobrazovaly ženy jako fyzicky statné a silné a Mao Ce-tung je nadšeně vyzýval, aby svou lásku k líčidlům vyměnily za lásku k vojenským uniformám. Těžba uhlí a dřeva, výroba oceli, bojování na bojišti – každý typ práce nebo role jim byl k dispozici.

Čínský Lidový deník v článku publikovaném 1. října 1966 přinesl příběh s titulkem „Děvčata také dokáží porážet prasata“. Popisoval 18letou mladou ženu, která se stala místní celebritou, když se školila na práci na jatka. Studování Myšlenek Mao Ce-tunga jí dodalo odvahu zabíjet prasata. Prohlašovala: „Pokud ani nedokážete zabít prase, jak potom chcete zabít nepřítele?“ [50]

Přestože čínské ženy „podpírají polovinu oblohy“, feministky na Západě stále nalézají v čínské pohlavní rovnosti mnoho nedostatků. V Ústředním výboru Komunistické strany Číny, které má v současnosti sedm členů, nejsou zastoupeny žádné ženy. Čínská komunistická strana se obává, že zařazení žen by podpořilo společenské hnutí za více politických práv, jako je demokracie, která by představovala pro totalitní vládu strany hrozbu.

Z podobných důvodů se strana rovněž zdráhá veřejně podporovat homosexualitu, a místo toho k této otázce zaujímá relativně neutrální postoj. Strana v Číně však občas potichu povzbudí homosexualitu skrze vliv médií či populární kulturu. Média tiše nahradila termín „homosexuál“ slovem „druh“, který nese kladnější konotaci. Čínská psychiatrická společnost již od roku 2001 nezmiňuje homosexualitu coby duševní poruchu. Komunistická strana Číny také v roce 2009 schválila první čínskou akci LGBT– Shanghai Pride Week.

I když se přístupy mohou lišit, přízrak komunismu vždy sleduje stejný cíl: zničit tradiční ideál dobré manželky a milující matky, přinutit ženy opustit svůj jemný charakter a zničit harmonii mezi mužem a ženou, která je potřeba k vytvoření vyvážené rodiny a výchově vyrovnaných dětí.

b) Rozněcování nesvárů mezi manželi

Tradiční čínské hodnoty jsou založeny na rodinné etice. Ďábel ví, že nejúčinnější způsob, jak podkopat tradiční hodnoty, je začít se sabotováním lidských vztahů. Členové rodin se v nepřetržitých politických bojích spuštěných Komunistickou stranou Číny navzájem udávali úřadům v šílené soutěži o lepší politické postavení. Zrazením svých nejbližších mohli prokázat pevnější a loajálnější postoj ve snaze o stranickou čistotu.

Maův tajemník Chu Čchiao-mu byl v prosinci 1966 dovlečen do Pekingského institutu pro výrobu železa a oceli, kde vystoupila jeho vlastní dcera a křičela: „Rozbijte Chu Čchiao-muovi jeho psí hlavu!“ Sama však otcovu hlavu ve skutečnosti rozbíjet nemusela, byli tam jiní, kteří to udělali. V té době žila jistá „kapitalistická“ rodina ve čtvrti Tung-sʼ v Pekingu. Rudé gardy ubily starý pár téměř k smrti a přinutily jejich syna, který byl ve středoškolském věku, aby činkami rozbil svému otci lebku. Chlapec z toho následně zešílel. [51]

Ti, kteří byli stranou označeni za „třídní nepřátele“, se často zřekli svých příbuzných, aby je ušetřili před dalším pronásledováním. Dokonce i „třídní nepřátelé“, kteří spáchali sebevraždu, museli nejprve přerušit rodinné vazby, aby po jejich sebevraždě nemohla Komunistická strany Číny perzekvovat jejich rodinné příslušníky. V období kulturní revoluce byl například literární teoretik Jie I-čchün pronásledován a donucen k sebevraždě. V jeho dopisu na rozloučení stálo: „Jděte dál, jediná věc, která se od vás požaduje, je odhodlaně naslouchat slovům strany, postavit se pevně za stranu, postupně rozpoznávat mé hříchy, vyvolávat proti mně nenávist a neochvějně zpřetrhat naše rodinné vazby.“ [52]

Perzekuce proti duchovní praxi Falun Gong je největším politickým hnutím, které Komunistická strana Číny v moderní době zahájila. Společná strategie, kterou úřady používají proti praktikujícím Falun Gongu, je donutit jejich rodinné příslušníky, aby pomohli při jejich pronásledování. Strana používá všemožné prostředky, aby donutila praktikující vzdát se své víry, a vystavuje členy jejich rodin administrativnímu obtěžování, finančním sankcím a jiným formám zastrašování. Komunistická strana rovněž oběti pronásledování obviňuje z toho, že do pronásledování zatahují svou rodinu a že také nesou vinu, jelikož odmítají se stranou spolupracovat a vzdát se své víry. Mnoho praktikujících Falun Gongu bylo kvůli této formě perzekucí přinuceni k rozvodu nebo byli zavrženi svými blízkými. Touto stranickou kampaní byl rozdělen nespočet rodin.

c) Použití nuceného potratu ke kontrole populace

Krátce poté, co se západním feministkám podařilo vyhrát boj za legalizaci potratů, Komunistická strana Číny začala ženy k potratům v Čínské lidové republice nutit v rámci politiky jednoho dítěte. Hromadné zabíjení nenarozených dětí způsobilo humanitární a společenskou katastrofu nebývalého rozsahu.

Komunistická strana následuje marxistický materialismus a věří, že porod je forma produktivní akce, která se nijak neliší od ocelářství či zemědělství. Z toho vyplývá, že filozofie ekonomického plánování by se měla rozšířit i na rodinu. Mao Ce-tung prohlásil: „Lidstvo musí samo sebe řídit a musí zavést plánovaný růst. Někdy se může trochu rozrůst a občas se může zastavit.“ [53]

Čínský režim začal v 80. letech zavádět politiku jednoho dítěte užitím extrémních a brutálních opatření, jak to vyjadřují slogany vyvěšené po celé zemi: „Pokud jeden člověk poruší zákon, celá vesnice bude sterilizována“, „Poroď první (dítě), zadělej si trubice po druhém a vyškrábni si třetí a čtvrté!“ (zjednodušená variace tohoto sloganu zněla: „Zabij, zabij, zabij třetí a čtvrté“), „Raději bychom viděli proud krve než příliš mnoho narozených“, „Deset dalších hrobů je lepší než jeden další život“. Takovéto krvelačné věty lze vidět po celé Číně.

Komise pro plánování rodiny se s porušováním politiky jednoho dítěte vypořádává tak, že uvaluje vysoké pokuty, uchyluje se k drancování a demolování domovů, fyzickým útokům, zadržováním apod. V některých případech (Na některých místech) úředníci pro plánování rodiny dokonce topí narozené děti tak, že je vhazují do rýžových polí. Nebyly ušetřeny ani ženy v pozdních fázích těhotenství. K potratu byly donuceny dokonce i ty, kterým zbývalo jen pár dnů do porodu.

V roce 2013 ministerstvo zdravotnictví režimu zveřejnilo údaje, které ukazují, že od roku 1971 bylo v Číně provedeno nejméně 336 milionů potratů. Politika jednoho dítěte začala v roce 1979, což znamená, že za více než třicet let existence čínské komunistické strany bylo pod její vládou každý rok zavražděno několik milionů nenarozených dětí.

Jedním z nejzávažnějších důsledků politiky jednoho dítěte v Číně je nepřiměřeně vysoký počet potracených holčiček či jejich opuštění, což vede k vážné nerovnováze v poměru mužů a žen mladších 40 let. Vzhledem k nedostatku dívek se odhaduje, že v roce 2020 bude asi 30 milionů mladých mužů, kteří nebudou moci nalézt ženu v plodném věku.

Nerovnováha pohlaví v Číně způsobila vážné sociální problémy, jako je nárůst sexuálního zneužívání a prostituce, komercializované manželství a obchodování se ženami.

6. Důsledky komunistického útoku na rodinu 

Marx a další komunisté obhajovali protimanželské a protirodinné teorie poukazováním na existenci jevů, jako je cizoložství, prostituce a nemanželské děti a jejich zveličováním – jako by existence takových neřestí znamenala, že převládající sociální normy byly pokrytecké a zkorumpované.

Postupná degenerace morálky, k níž došlo ve viktoriánském období, narušila posvátnou instituci manželství a odvedla lidi pryč od božího učení. Komunisté vyzývali ženy, aby kvůli údajnému osobnímu štěstí porušily manželskou přísahu, avšak výsledek byl právě opačný.

Komunistické „řešení“ sociálního útlaku a nerovnosti není ničím jiným než svrhnutím standardů lidské morálky do pekelných hloubek. Chování, které bylo kdysi všeobecně odsuzováno a považováno za ohavné a neodpustitelné, se stalo novou normou. V „rovnosti“ komunismu všichni pochodují vstříc stejnému osudu – zničení.

Komunistický přízrak vytvořil mylné přesvědčení, že hřích není způsoben degenerací morálky, nýbrž sociálním útlakem. Vede lidi k ospravedlnění svého chování tím, že se odvrátí od tradice a odvrhnou Boha. Používá líbivé slogany o svobodě a osvobození k obhajování feminismu, homosexuality a sexuální zvrácenosti. Ženy byly zbaveny důstojnosti, muži zodpovědnosti a posvátnost rodiny byla pošlapána. Děti se tak staly hračkou ďábla.

***

Odkazy

21. Betty Friedan, The Feminine Mystique (New York: W.W. Norton & Company, 1963).

22. Joanne Boucher, „Betty Friedan and the Radical Past of Liberal Feminism“. New Politics, sv. 9, 3. číslo (léto 2003).

23. David Horowitz, „Betty Friedan’s Secret Communist Past“, Salon Magazine, 19. ledna 1999, https://www.salon.com/1999/01/18/nc_18horo.

24. Kate Weigandová, Red Feminism: American Communism and the Making of Women’s Liberation (Baltimore, Maryland a Londýn: Johns Hopkins University Press, 2002).

25. Tamtéž.

26. Simone de Beauvoir, The Second Sex, překlad Constance Borde a Sheila Malovany-Chevallier (New York: Vintage Books, 2011).

27. Lawrence Summers, „Harvard President Summers’ Remarks About Women in Science, Engineering“, PBS NewsHour, 22. února 2005, https://www.pbs.org/newshour/science/science-jan-june05-summersremarks_2-22.

28. Alan Finder, „Harvard Will Spend $50 Million to Make Faculty More Diverse”, The New York Times, 17. května 2005, https://www.nytimes.com/2005/05/17/education/harvard-will-spend-50-million-to-make-faculty-more-diverse.html.

29. C. P. Benbow a J. C. Stanley, „Sex Differences in Mathematical Ability: Fact or Artifact?” Science, 210, číslo 4475 (prosinec 1980): 1262–1264, https://science.sciencemag.org/content/210/4475/1262.

30. C. P. Benbow, „Sex Differences in Ability in Intellectually Talented Preadolescents: Their Nature, Effects, and Possible Causes“, Behavioral and Brain Sciences 11, 2. číslo (červen 1988): 169–183. https://www.cambridge.org/core/journals/behavioral-and-brain-sciences/article/sex-differences-in-mathematical-reasoning-ability-in-intellectually-talented-preadolescents-their-nature-effects-and-possible-causes/C0BC8628A056CB9B38A3464D2DF5FA44.

31. C. P. Benbow a kol., „Sex Differences in Mathematical Reasoning Ability at Age 13: Their Status 20 Years Later“, Psychological Science 11, 6. číslo (listopad 2000): 474–480, https://my.vanderbilt.edu/smpy/files/2013/02/SexDiffs.pdf.

32. Alexis de Tocqueville, citováno podle Friedricha A. Hayeka, The Road to Serfdom (London: Profile Books, 2005), 47.

33. Susan Edelman, „Woman to Become NY Firefighter Despite Failing Crucial Fitness Test“, New York Post (3. května 2015), https://nypost.com/2015/05/03/woman-to-become-ny-firefighter-despite-failing-crucial-fitness-test/.

34. Una Butorac, „These Female Firefighters Don’t Want a Gender Quota System“, Special Broadcasting Service, (24. března 2017), https://www.sbs.com.au/news/the-feed/these-female-firefighters-don-t-want-a-gender-quota-system.

35. Commonwealth Court of Pennsylvania, Commonwealth Pennsylvania by Israel Packel, generální prokurátor, v. Pennsylvania Interscholastic Athletic association, 334A.2d 839, 18 Pa. Commw. 45 (19. března 1975).

36. Christina Hoff Sommers, The War Against Boys: How Misguided Feminism Is Harming Our Young Men (New York: Simon & Schuster, 2001).

37. Jamie Doward, „,Take These Children Seriouslyʻ: NHS Clinic in the Eye of Trans Rights Storm”, The Guardian, 18. listopadu 2017, https://www.theguardian.com/society/2017/nov/19/nhs-clinic-trans-rights-storm-gender-identity-specialist-centre-transgender.

38. Vivian Gornick, citováno podle The Daily Illini, Univerzita Illinois, 25. dubna 1981.

39. Robin Morgan, ed., Sisterhood Is Powerful: An Anthology of Writings From the Women’s Liberation Movement (New York: Vintage Books, 1970), 537.

40. Darlena Cunha, „The Divorce Gap”, The Atlantic, 28. dubna 2016, https://www.theatlantic.com/business/archive/2016/04/the-divorce-gap/480333/.

41. David W. Purcell a kol., „Estimating the Population Size of Men Who Have Sex with Men in the United States to Obtain HIV and Syphilis Rates“, Open AIDS Journal 6 (září 2012): 98–107, https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3462414.

42. R. S. Hogg a kol., „Modelling the Impact of HIV Disease on Mortality in Gay Men“, International Journal of Epidemiology 26. 3. číslo (červen 1997): 657-61.

43. United Nations, „Programme of Action of the International Conference on Population and Development” („Akční program Mezinárodní konference o populaci a rozvoji“), Mezinárodní konference o populaci a rozvoji (ICPD) v Káhiře, Egypt (New York: Spojené národy, 1995), 59, https://www.un.org/en/development/desa/population/events/pdf/expert/27/SupportingDocuments/A_CONF.171_13_Rev.1.pdf.

44. The Vice Chairman’s Staff of the Joint Economic Committee at the Request of Senator Mike Lee, (Zaměstnanec místopředsedy Smíšeného hospodářského výboru na žádost senátora Mikea Leeho), „Love, Marriage, and the Baby Carriage: The Rise in Unwed Childbearing“, Social Capital Project čísla 3–17 (prosinec 2017),
https://www.lee.senate.gov/public/_cache/files/3a6e738b-305b-4553-b03b-3c71382f102c/love-marriage-and-the-baby-carriage.pdf.

45. Robert Rector, „How Welfare Undermines Marriage and What to Do About It“, The Heritage Foundation Report, 17. listopadu 2014, https://www.heritage.org/welfare/report/how-welfare-undermines-marriage-and-what-do-about-it.

46. Phyllis Schlafly, Who Killed The American Family? (Washington, DC: WND Books, 2014), kap. 1.

47. Ron Haskins, „Three Simple Rules Poor Teens Should Follow to Join the Middle Class“, Brookings Institution, 13. března 2013, https://www.brookings.edu/opinions/three-simple-rules-poor-teens-should-follow-to-join-the-middle-class/.

48. Rector, „How Welfare Undermines“.

49. Mark Regnerus, „Cheap Sex and the Decline of Marriage“, Wall Street Journal, 29. září 2017, https://www.wsj.com/articles/cheap-sex-and-the-decline-of-marriage-1506690454.

50. Yang Meiling (Jang Mej-ling) 杨美玲, „Guniang ye neng xuehui sha zhu 姑娘也能学会杀猪 („Dívky také dokáží porážet prasata“), People’s Daily, 1. října 1966.

51. Yu Luowen (Jü Luo-wen ) 遇罗文, Wo jia: wo de gege Yu Luoke 我家:我的哥哥遇罗克 (Moje rodina: Můj bratr Jü Luo-kche), (Peking: World Chinese Publishing Co., Ltd, 2016).

52. Ye Zhou (Jie Čou) 葉舟, „Ye Yuqin de zuihou shinian“ 葉以群的最後十年 („Poslední dekáda Jie I-čchüna“), Wenhui Monthly, číslo 12 (1989).

53. Pang Xianzhi 逄先知 a Jin Chongji 金冲及 (Pchang Sien-č‘ a Ťin Čchung-ťi), Mao Zedong zhuan (1949–1976) 毛泽东传(1949–1976) (Životopis Mao Ce-tunga (1949–1976)), (Peking: Central Party Literature Press, 2003).