Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě
Epoch Times níže zveřejňuje na pokračování adaptaci knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ z dílny redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Článek byl aktualizován dle anglické verze newyorské edice deníku The Epoch Times z 16. června 2020.
Obsah (pokračování)
4. Politika násilí a lží
a) Jak komunismus používá násilí a lži
b) Jak komunismus podněcuje nenávist na Západě
c) Jak komunistické lži matou Západ
5. Cesta k totalitarismu
a) Likvidování svobodné vůle a potlačování morálky
b) Totalitarismus prostřednictvím sociálního zabezpečení, technologie a nadměrné regulace
6. Komunismus jako hrozba základním hodnotám
Odkazy
* * *
4. Politika násilí a lží
V komunistické doktríně se žádný prostředek nepovažuje za příliš extrémní. Komunistické strany veřejně prohlašují, že násilí a lži jsou jejich nástroji na podmanění a ovládnutí světa. Od chvíle, kdy se komunistický režim poprvé objevil v Sovětském svazu, během jediného století přivodil smrt zhruba sto milionům lidí. Členové komunistické strany unášejí lidi, mučí je a vraždí, demolují budovy a lžou. Používají k tomu všemožné extrémní metody. Míra jejich zlotřilosti je šokující. A co je ještě horší, většina z těch, kteří se na komunistickém násilí podíleli, necítí nad svými činy žádnou lítost.
Lži vykonstruované komunisty se liší co do velikosti, ať už jde o komunistické země či o státy na Západě. Za relativně malé lži můžeme označit zavádějící a falešné zprávy nebo falešná obvinění politických oponentů. Mezi lži středního rozsahu patří vytváření sérií systematických lží značného rozměru v rámci komplexních operací. Například, aby Komunistická strana Číny podnítila nenávist lidí vůči Falun Gongu, uměle zinscenovala sebeupálení lidí na náměstí Nebeského klidu.
Strana používá také tzv. „velké lži“ (big lies) neboli velké podvody, které se však nesnadno realizují, protože velké lži se takřka rovnají celé komunistické ideologii. Jejich rozměr je obrovský, jejich operace zahrnují mnoho aspektů, mají dlouhé trvání a dotýkají se obrovské části populace – včetně lidí, kteří jsou dané věci upřímně oddáni – a jde tak daleko, že realita, které se taková „velká lež“ týká, zcela zanikne. Komunistický přízrak vykonstruoval lež o „velké jednotě“ jako cíli komunismu. Protože toto tvrzení nebylo možné vyvrátit (alespoň ne v krátké době), na této velké lži byl postaven celý projekt komunismu. Komunisté tvrdí, že zakládají „nebe na zemi“, ale to je právě jejich největší lež. Jediným výsledkem této lži je peklo na zemi.
Předchozí kapitola analyzovala pohled na progresivismus, tak jak si jej komunismus přisvojil, a tento koncept je také součástí „velkého podvodu“. V několika posledních desetiletích se komunismus zmocnil mnoha sociálních hnutí a přinesl lidem chaos a revoluce. Tomuto se budeme věnovat v pozdějších kapitolách.
a) Jak komunismus používá násilí a lži
Komunistické strany vybízejí k třídnímu boji – a takový konflikt je bojem na smrt. Jak se praví v Komunistickém manifestu: „Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu.“ [14] Také Lenin ve Státu a revoluci napsal: „Řekli jsme již a dokážeme podrobněji v dalším výkladu, že Marxovo a Engelsovo učení o neodvratnosti násilné revoluce se týká buržoazního státu. Tento stát nemůže být nahrazen státem proletářským (diktaturou proletariátu) cestou ,odumírání‘, ale zpravidla jedině násilnou revolucí.“ [15]
Ať už šlo o Pařížskou komunu, ruskou revoluci nebo vzestup Komunistické strany Číny, komunistické strany se v rámci uzurpace moci uchylovaly k extrémně násilným a krvavým metodám. Bez ohledu na to, zda jsou jejich nepřátelé staří nebo slabí, tyto strany vraždí, loupí a vypalují, a projevují přitom šokující zlomyslnost. Zločinů, které násilnické komunistické režimy spáchaly, je tolik, že je téměř nemožné je spočítat.
Aby si kult komunismu udržel moc, používá násilí a lži. Lži pohánějí násilí coby mazadlo a pomáhají režimu v podrobování si lidu. Jsou nezbytným doplňkem násilí, a i v době, kdy je násilí pozastaveno, je pravidlem, že kolotoč lží pokračuje. Komunistické strany jsou ochotné slíbit cokoliv, ale nikdy se nezabývají tím, zda svým slibům dostojí. Aby uspokojily své potřeby, mění své příběhy tak, jak jim to vyhovuje, bez jakýchkoliv morálních zábran nebo pocitu hanby.
Ať už to byl Mao Ce-tung v Číně, Fidel Castro na Kubě nebo Ahmed Ben Bella v Alžírsku, ti všichni tvrdili, že by nikdy nezřídili totalitní režim. Ale jakmile se chopili moci, okamžitě zavedli tvrdou totalitu, prováděli čistky ve straně a perzekvovali disidenty a veřejnost.
Komunistické strany také ve svých zemích vychytrale pokřivují jazyk. Tato manipulace je jednou z hlavních metod, které kult komunismu používá k vytváření iluzí – režim mění významy slov, a někdy je dokonce obrátí v jejich protiklad. Jak se tato pozměněná mluva opakovaně používá, její překroucené významy se lidem vryjí hluboko do mysli. Například slovo „Bůh“ dostalo tentýž význam jako „pověra“, z pojmu „tradice“ se stala „zaostalost“, „hloupost“ a „feudalismus“, z pojmu „západní společnost“ se stal „nepřítel“ nebo „síly nepřátelské vůči Číně“ a pod pojem „proletariát“ byl dosazen význam „páni státem vlastněného majetku“. I když veřejnost nemá žádnou moc, komunisté říkají, že „veškerá moc patří lidu“. Poukazovat na nespravedlnost je označeno jako „nabádání k rozvracení státní moci“. Když člověk mluví s lidmi, kteří jsou hluboce otráveni komunistickým kultem, obvykle zjistí, že s nimi nemá společný komunikační základ, protože slova, která používají, pro ně nesou jiný význam.
Kult komunismu si nejen vymýšlí vlastní lži, ale také vytváří prostředí, ve kterém nutí lhát celou populaci – k čemuž využívá např. nucené politické studie, vyjádření politického postoje jednotlivců a politické prověrky. Slouží to k tomu, aby přiměl lidi říkat to, čemu nevěří, a tak je demoralizoval a narušil u nich smysl pro dělání toho, co je správné. Poté, co si lidé uvědomí, že komunistický režim lže, odpovídají také lhaním. Komunistický kult ví, že mu lidé lžou, ale je to pro něj akceptovatelné, protože samotné lhaní je součástí hry. Nebezpečné pro komunisty je, když lidé začnou mluvit pravdu.
Prosazování kultury lži je pro komunisty způsob degradace morálky ve společnosti. V této sérii opakovaně uvádíme, že komunistický režim netouží jen po smrti fyzického těla, ale také po extrémním morálním úpadku. V tomto ohledu komunistický přízrak částečně dosáhl svého cíle.
b) Jak komunismus podněcuje násilí na Západě
Ďábelský přízrak komunismu je vytvořen z živelné síly nenávisti, a proto i jeho teorie jsou jí plné. Prosazuje třídní boj a příčinu každého problému přisuzuje tradičním sociálním strukturám. Aby podnítil zášť a nenávist vůči bohatým a podněcoval tak revoluci a násilí, prohlašuje, že bohatí vykořisťují chudé. Spolu s expanzí komunistických hnutí se manipulace, násilí a lži staly běžným jevem i v západní společnosti, kterou přízrak touto záští a nenávistí prostoupil.
Společnost s větší tendencí k násilnostem bude méně stabilní a rozdělenější. V americké společnosti někteří politici a političtí agenti útočí na své nepřátele různými bezcharakterními způsoby, jako jsou klamání, osobní útoky a další. V dnešní době vzniká dojem, že obě hlavní politické strany v USA jsou navzájem tak protichůdně rozdílné, jako by to byly oheň a voda.
Levicové strany a politici tvrdí, že budou ochraňovat práva lidí a řídit se předpisy demokratické společnosti, ale jakmile se dostanou k moci, pod vlivem komunistického přízraku použijí všechny metody, aby se zbavili kritiků a svévolně připravili druhé o jejich práva.
Ne každý chce konflikt, stačí však pár klíčových komunistických aktivistů, aby rozpoutali nepokoje. Po prezidentských volbách v roce 2016 se extremisté z hnutí Antifa zaměřili na svůj cíl – konzervativce – a útočili na ně na shromážděních a na jiných místech. Bránili stoupencům prezidenta a konzervativním myslitelům, aby promlouvali na veřejných akcích, a v některých případech je dokonce přímo fyzicky napadali.
V červnu 2017 na baseballovém tréninku postřelil republikána a člena Sněmovny reprezentantů Steva Scalise podporovatel jiné strany. Jeden levicový politik z Nebrasky dokonce prohlásil, že je „rád“, že Scalise postřelili, a že by si přál, aby zemřel. Brzy poté byl ze svého postu předsedy výboru strany na státní úrovni sesazen.
c) Jak komunistické lži matou Západ
Komunismus má na Západě špatnou pověst. Proto jediným způsobem, jakým může zvyšovat svůj vliv, jsou lži. Někteří politici propagují politiku, která je čistě komunistická, leč přichází zaobalena do jiných názvů a používá slogany jako např. „svoboda“, „pokrok (progres)“ a „veřejný zájem“. Zřízení socialistického systému zdravotní péče tak není nazváno jako socialistické, ale místo toho se použije název „Medicare pro všechny“ nebo „univerzální zdravotní péče“, případně je takový systém ospravedlňován tak, že má podporu veřejnosti. Když levicoví politici chtějí přinutit zaměstnavatele vyplácet určenou minimální mzdu, nazvou to „životní minimum“. Aby byli zvoleni, dávají lidem prázdné sliby. Je to podobné tomu, co dělají komunistické strany, aby získaly moc. Ve skutečnosti je jejich cílem prosadit socialismus a jejich taktiky kopírují komunistické sliby o vytvoření „nebe na zemi“.
V praxi jde o to, že politici využijí pokřivené a přerozdělovací finanční a daňové regule – jako poskytování daňových pobídek odborům, vládním programům a tzv. minoritním podnikům – zatímco zvyšují daně ostatním podnikům a bohatým. Výsledkem je, že příjemci pobídek (včetně chudých lidí, odborů a tak dále) se stávají závislými na politicích, kteří jim dělají službu, a tedy příjemci je upřednostní ve volbách. Takoví politici pak mají v dané oblasti stabilní a relativně dlouhodobou moc a mohou si tam vystavět svou politickou mašinerii. Zároveň se tím ale zvyšuje finanční zátěž pro firmy, které se zmenšují nebo bankrotují, nebo se přestěhují, což vede k neustálému snižování vybraných daní a také pracovních příležitostí, a dané město je pak samo finančně zruinováno.
V minulosti lidé věřili, že Spojené státy jsou skutečně svobodnou společností a poslední baštou vzdorující komunismu. Ale dnes lidé jasně vidí, že i v USA se uzákoňují a uvádějí do praxe vysoké zdanění, přebujelý systém sociálního zabezpečení, kolektivismus, přebujelá vláda, sociální demokracie, „sociální rovnost“ a další opatření, pocházející ze socialistické a marxisticko-leninistické DNA. Zejména mladší generace si jednoduše není vědoma historie komunistických zemí, plné brutality. Touží po iluzorních ideálech a usilují o ně, ale ve skutečnosti jsou podvedeni novým pláštěm, který si na sebe komunismus vzal. Výsledkem je, že nevědomky kráčejí po cestě k úpadku.
5. Cesta k totalitarismu
Je dobře zdokumentováno, jak komunistické totalitní země ovládají každý aspekt osobního života svých občanů, nicméně ideologické odnože komunismu v demokratických zemích nenápadně usilují o stejný cíl tím, že volají po zákonech, jež agresivně rozšiřují moc státu a zvyšují regulaci společnosti i ekonomiky. Ještě děsivější je, že moderní autoritáři používají ke sledování a kontrole života svých občanů vědu a technologie v takové míře, o jaké si mohli tyrani minulosti pouze nechat zdát.
a) Likvidování svobodné vůle a potlačování morálky
Následují-li lidé tradiční hodnoty, ustanovené nebesy, vývoj jejich kultury bude následovat ortodoxní cestu, což vytvoří důležitý most ke spojení se s nebem. A na základě takovéto kultury se v různých zemích odvozují různé metody sociální organizace a různé politické systémy.
Stvořitel lidi obdařil svobodnou vůlí a schopností postarat se o své vlastní záležitosti. Lidé by se měli ukázňovat pomocí sebeovládání, dobrých mravů a zodpovědnosti k sobě a své rodině. Když francouzský politolog Alexis de Tocqueville studoval v 19. století americkou politiku, velice oceňoval její přednosti. Zapůsobila na něj americká schopnost introspekce, pochopení zla, ochota řešit problémy s trpělivostí a obecná absence násilí při řešení sociálních problémů. Podle něj spočívala velikost Spojených států v jejich schopnosti napravovat vlastní chyby.
Na druhou stranu to, co chce přízrak komunismu, je totalitní politika, která vede lidi k tomu, aby se stavěli proti tradicím a morálce, a zablokovat tak cestu lidí k dobru a Bohu. Lidé v komunistických zemích jsou přetvářeni tak, aby se místo dětí božích stali poddanými ďábla, aniž by si toho vůbec povšimli. V komunistických zemích vláda monopolizuje sociální zdroje, aby vše probíhalo podle instrukcí vůdců komunistické strany, kteří sami musí vykazovat dostatečnou „stranickou povahu“, jinak nepřežijí nelítostné boje mezi jednotlivými frakcemi, jak je v komunistických režimech běžné. Obyčejní lidé nebo běžní kádři, kteří se snaží následovat své svědomí a inklinují k dobru, nezbytně naruší stranickou ideologii a pravidla a budou degradováni nebo skončí jako nepřátelé státu. Stane se z nich spodina, nucená živořit na okraji společnosti.
I ve svobodných společnostech se vláda ubírá k autoritářství, kdy velká vláda (big government) začíná ovládat téměř všechno. Jedním z rysů autokratické politiky je silná ústřední vláda, která plánuje ekonomiku a řídí ji. Západní vlády v současnosti stále více zesilují možnosti intervence do ekonomiky, aby uskutečnily vládní plány. Používají k tomu nástroje jako státní rozpočet, zdanění a dluhové financování.
Od expanze ústřední administrativní moci až po místní samosprávu, stát chce získat kontrolu nad životy občanů, k čemuž vydává početné zákony a rozsudky s cílem dosáhnout všeobecného rozšíření vládní moci a kontroly nad společností. „Politická korektnost“ je výmluvou, aby stát lidem odepřel svobodu slova. Ti, kdo tuto zlověstnou politiku otevřeně kritizují, jsou odsuzováni za „projevy nenávisti“ (hate speech). Ti, kdo se odváží postavit se politické korektnosti, jsou marginalizováni, izolováni a v některých případech zbaveni svého postu. V extrémních případech dokonce dochází k výhrůžkám a násilným útokům.
Pokřivená politická měřítka nahradila počestné morální standardy. Tyto standardy jsou pak vynucovány prostřednictvím zákona, nařízení a veřejných útoků, což vytváří atmosféru sociálního teroru a tlaku. Tento sociální teror pak může potlačovat svobodnou vůli lidí a jejich svobodu usilovat o dobro. Taková je podstata totalitní politiky.
b) Totalitarismus prostřednictvím sociálního zabezpečení, technologie a nadměrné regulace
Současná západní společnost oplývá přemírou zákonů a předpisů, které ovládají detaily takřka každého aspektu společnosti, od pracovních záležitostí až po výchovu dětí. Systém sociálního zabezpečení je považován za výchozí nutnost, spíše než za pohotovostní pomoc v případě opravdu znevýhodněných občanů. Pokroky na poli technologie umožňují vládám států vynucovat byrokracii v dosud nebývalé míře. Tento proces pohánějí a povzbuzují levicové skupiny a politici, kteří jej vydávají za pokrok.
Ve skutečnosti představuje expanze vládního dohledu a sociální zabezpečení od státu silné ohrožení pro svobodu a morálku. Jak napsal v 19. století Alexis de Tocqueville: „Kdyby se měl mezi demokratickými národy dneška zavést despotismus, vypadal by zřejmě jinak. Byl by rozsáhlejší a mírnější a degradoval by lidi, aniž by je mučil.“ [16]
Od federální úrovně, přes státní a okresní, až po obecní, každý rok se schvalují tisíce nových zákonů. Prakticky na všechno existuje nějaký zákon nebo předpis, které lidi omezují. Daňový zákon Spojených států má tisíce stran a nedávný zákon o zdravotním pojištění má 20 tisíc stran. Všechny ty zákony nedokáží obsáhnout ani soudci a právníci, natožpak běžný člověk. Člověk snadno poruší zákon, aniž by si toho byl vůbec vědom.
Bez ohledu na to, jak dobrý zákon je, jedná se pouze o externí sílu, která nemůže změnit lidskou mysl. Lao-cʼ řekl: „Čím víc zákonů se zavádí, tím víc bude zlodějů a loupežníků.“
Lidé ignorují fakt, že sociální problémy jsou vyvolány tím, že popouštějí uzdu zlovolné stránce člověka. S tím, jak vlády vytvářejí víc a víc zákonů, ignorují kořen celého problému, vzniká tak bludný kruh a společnost se krok po kroku vydává na cestu k totalitarismu.
V průběhu dějin si kompetentní vlády zachovávaly schopnost alokovat zdroje chudým, například v dobách hladomoru, sucha nebo záplav. Zároveň v sousedských komunitách přirozeně existovaly dobročinné a náboženské organizace, které lidem pomáhaly. Britský právník A. V. Dicey vypozoroval, že vlády začaly ve 20. století pohlížet na sociální zabezpečení pro jednotlivce jako na něco, co je třeba regulovat a zajistit pomocí daní:
Před rokem 1908 byla otázka toho, zda si má člověk, ať už bohatý či chudý, pojistit své zdraví, věcí ponechanou zcela na svobodném uvážení každého jedince. Stát jeho chování nezajímalo o nic víc než to, zda má nosit kabát černý nebo hnědý. … Ale z dlouhodobého hlediska Zákon o národním pojištění zatíží stát, tedy daňové poplatníky, mnohem více, než by angličtí voliči očekávali… [Pojištění pro případ nezaměstnanosti] je vlastně přiznáním státu, že má za povinnost pojistit člověka proti neštěstí, které plyne z toho, že nemá práci. … Zákon o národním pojištění je v souladu s doktrínami socialismu. … [17]
Jenže státy s rozsáhlým sociálním systémem mají plno slabostí. Nic na světě není zadarmo. Vysoká míra sociálního zabezpečení je založena na vysokém zdanění, což vyvolává celou řadu sociálních neduhů. Skandinávský model sociálního zabezpečení uznává a přebírá řada dalších zemí. Kdysi se považoval za pozitivní příklad socialistického výdobytku imitovaného Západem. Je však třeba si uvědomit, že poměr zdanění vůči HDP je v severní Evropě jedním z nejvyšších na světě, kdy má řada států daně ve výši kolem 50 procent.
Analytikové poukazují na to, že u socialistického zdravotního pojištění podporovaného vládou existuje několik fatálních problémů. Systém je neudržitelný, protože lidé chtějí z bezplatných služeb těžit víc, než kolik na ně přispívají. Neexistují odměny ani postihy za výkon. Zdravotnický personál nemá při práci žádnou právní odpovědnost a zaplaceno dostává bez ohledu na odvedený výkon. Vládě to přináší obrovské ztráty, protože lidé kradou díky mezerám v systému, zneužívají ho a dělají nekalé obchody. Vláda rozhoduje prostřednictvím zásahů do zdravotnictví o životě a smrti svých občanů, ani nemluvě o přebujelé byrokracii. [18]
V roce 2010 se stal v severním Švédsku případ, kdy si muž jménem Jonas musel sám zašít zranění na pohotovosti. Nejdříve navštívil zdravotní středisko, které bylo zavřeno, a tak šel na pohotovost, kde musel hodinu čekat. Rána mu krvácela, ale personál na něj neměl čas. Nakonec se muž rozhodl, že si ránu zašije sám s pomocí jehly a nitě, které v místnosti nechala sestřička. Personál ho však nahlásil na policii za porušení zákona o používání nemocničního majetku bez povolení. [19] Uvádíme pouze jeden případ, ale skutečnost je daleko horší. Protože lékařskou péči chce každý zadarmo, zdroje se zneužívají. Střet mezi poptávkou a omezenými zdroji pak vede k nevyrovnanosti mezi nabídkou a poptávkou. Nedostatečné zdroje vedou k dlouhému čekání, zatímco ti, kdo zákrok opravdu potřebují, trpí.
Systém sociálního zabezpečení od kolébky po rakev se zdá jako něco žádoucího, ale ve skutečnosti je závislost obyvatel na vládě cestou k autokratickému režimu. Tento princip se jasně odráží v marxistickém chápání, kdy socialismus je považován za pouhý předstupeň komunismu.
Větší angažovanost státu při regulování společnosti nebo životů jednotlivých občanů si vyžaduje větší systém státní kontroly: k najmutí nových lidí a přípravě zákonů a směrnic je třeba peněz, které se získávají daněmi. S expanzí státu zároveň přichází vytvoření silných politických uskupení, jejichž životně důležitým zájmem je udržovat si autoritu a rozšiřovat její rozsah.
Technologie vládám usnadňuje kontrolu nad obyvatelstvem. Komunistická strana Číny je nejočividnějším představitelem této problematiky, nicméně stejná nebezpečí se ukrývají i v západních zemích. Zejména v Evropě jsou socialistické programy všudypřítomné.
Čína má dnes nejrozsáhlejší sledovací systém na světě. Ať už na veřejných místech nebo na silnicích, kamery jsou všude. Za pouhých pár minut lze z databáze 1,4 miliardy lidí vytáhnout tváře na černé listině. Špehovací software zabudovaný do aplikace WeChat na mobilních telefonech umožňuje přímé sledování. Majitelé mobilních telefonů všeobecně mohou zapomenout na soukromí. Není kam uniknout.
Jak jsou technologie čím dál rozvinutější a dohled státu roste, i státy na Západě, pokračující cestou socialismu, se dočkají podobně ponurého osudu v podobě neustálého sledování, nátlaku a řízení. Tento konečný scénář rozhodně není nic přehnaného.
Kromě fyzického sledování a cenzury může vláda použít data a finanční informace, aby se zaměřila na nepohodlné občany. Ti mohou být vyhozeni z práce, banky jim mohou zrušit hypotéku, odebrat živnostenské listy nebo odříznout přístup k sociálním dávkám, které jim zbudou jako jediný zdroj příjmů.
6. Komunismus jako hrozba základním hodnotám
Po celá staletí zasévaly komunistické ideologie do politické sféry chaos. Na Východě komunistické režimy mobilizovaly moc státu, aby potlačily politické oponenty, zničily tradiční kulturu a zabily desítky milionů lidí. Na Západě levicová hnutí již pevně ovládla demokratický proces. Zatímco na povrchu se vyhýbají otevřenému násilí a diktatuře, politika, kterou prosazují, následuje tutéž filozofii boje.
Touha po moci, bohatství a slávě je tak stará jako lidstvo samo, protože každý člověk je schopen zlých i dobrých věcí. Duch komunismu využívá morální slabostí, které jsou lidské povaze vrozené, a tak si dokázal vychovat síť „agentů“ po celém světě.
Kvůli komunistické infiltraci jsou dnes společnosti na Západě rozděleny do nevídané míry. Levice používá veškerou svou moc, aby sabotovala plány těch, kdo se v politice drží tradičních hodnot. Použít k popisu této situace výrazu „válka“ není nijak přehnané.
Politický vliv levice je vysoce rezistentní vůči pokusům o jeho oslabení či zvrácení. Politici a aktivisté pod komunistickou taktovkou konspirují s médii, aby zdiskreditovali opozici a šířili zavádějící informace, jejichž cílem je zmást veřejnost. Levicoví funkcionáři ignorují vládní výnosy či jim aktivně brání, odvádějí veřejné zdroje na podporu svých ideologických agend a zavádějí opatření, která zvětšují sociální rozkol a konflikt.
Podle průzkumu tiskové agentury AP a Střediska pro výzkum veřejnosti z roku 2018 se více než 80 procent respondentů domnívalo, že mezi Američany panuje hluboký rozkol ohledně podstatných hodnot a že země je na politickém poli hlouběji rozdělena než v minulosti. [20]
Stát má neporovnatelnou schopnost shromažďovat lidské a ekonomické zdroje. Je-li politická moc používána rozumně, přináší celému národu spoustu kladného a zlepšuje mezinárodní společenství, ale jak vidíme v minulosti a v dějinách komunistického hnutí, zneužívání této moci vede k monstrózním zločinům.
Bývalý americký prezident Ronald Reagan ve svém inauguračním proslovu prohlásil: „Čas od času nás to zláká uvěřit, že společnost je příliš složitá, aby se dala spravovat samovládou, že vláda z rukou elitní skupiny je nadřazena vládě pro lid, vládě lidu, leč pokud nikdo z nás není schopen vládnout si sám, kdo tedy mezi námi má schopnost vládnout někomu jinému?“ [21] Prezident Donald Trump uvedl, že ve Spojených státech „nevyznáváme vládu – vyznáváme Boha“. [22]
Jednota země si vyžaduje společný soubor hodnot a sdílenou kulturu. Přestože se doktríny jednotlivých náboženství liší, měřítka pro to, co je dobré a co zlé, jsou si podobná. Díky tomu spolu mohou lidé různého etnického a kulturního zázemí ve Spojených státech žít v harmonii. Různí-li se však lidé v otázkách základní morálky, pak je v sázce samotné přežití země.
***
Odkazy
14. Karl Marx a Friedrich Engels, Manifest.
15. Vladimír Iljič Lenin, Stát a revoluce (1918), 381-492, Marxistický internetový archiv, stránka navštívena 17. dubna 2020, https://www.marxists.org/archive/lenin/works/1917/staterev/ch01.htm.
16. Alexis de Tocqueville, Democracy in America, sv. 2, přel. Henry Reeve (London: Longmans, Green, and Co., 1889), 289.
17. Albert Venn Dicey, Lectures on the Relation Between Law & Public Opinion in England, During the Nineteenth Century (London: Macmillan and Co., 1919), xxxviii, Online Library of Liberty, stránka navštívena 17. dubna 2020,
http://oll.libertyfund.org/pages/dicey-on-the-rise-of-legal-collectivism-in-the-20thc.
18. Paul B. Skousen, The Naked Socialist (Salt Lake City, UT: Izzard Ink, 2014), Kindle edition.
19. Peter Vinthagen Simpson, „Jonas, 32, Sewed up His Own Leg after ER Wait“, The Local, 3. srpna 2010, https://www.thelocal.se/20100803/28150.
20. Juana Summers, „AP-NORC Poll: Most Americans See a Sharply Divided Nation“, The Associated Press, http://www.apnorc.org/news-media/Pages/AP-NORC-Poll-Most-Americans-see-a-sharply-divided-nation.aspx.
21. Ronald Reagan, „First Inaugural Address of Ronald Reagan“ (proslov, US Capitol, Washington, D. C., 20. ledna 1981), The Avalon Project, stránka navštívena 17. dubna 2020, https://avalon.law.yale.edu/20th_century/reagan1.asp.
22. Donald Trump, „Remarks by President Trump at the 2017 Values Voter Summit“ (proslov, Omni Shoreham Hotel, Washington, D. C., 13. října 2017), White House, stránka navštívena 17. dubna 2020, https://www.whitehouse.gov/briefings-statements/remarks-president-trump-2017-values-voter-summit.