V určitém období lidské historie bylo možno v krajině vídat osamělé jezdce nebo skupinky jezdců na koních, na kterých se projížděli anebo cestovali za nějakým cílem. Dámy mívaly uzpůsobené šaty, pánové také mívali jezdecké oděvy. Důležité bylo dobře padnoucí sedlo. Od té doby uplynulo již bezmála 150 let – a jezdíme dále. Nejdříve na velocipedu, pak na kolech. A nyní už dokonce jezdíme krajinou na elektrokolech.
Jezdci jsou dnes rychlejší či pomalejší, dámy i páni se prohánějí vlastní silou na kolech. Velociped – bicykl začal doprovázet člověka a jakoby nám připomínal, že když se dříve jezdilo koňmo, tak nyní je éra, kdy se jezdí „kolmo“.
V počátcích cyklistiky figurovali opět především pánové, ale postupně rovněž dámy nechtěly zůstat pozadu. Podobně jako mívaly jezdkyně ke koni upravené sukně, tak se potom snažily i dámy jezdit na kole, ale tam to bez kalhot moc nešlo.
Když si česká malířka Zdenka Braunerová pořídila kolo, ušila si pro sebe i kalhoty, aby mohla s malířským stojanem jezdit po krajině a malovat.
Malíř Jan Zrzavý také chytil inspiraci jízdy na kole, aby lépe stihl mši v kostelíku v Krásné Hoře, učil se jezdit v 60. – 70. letech minulého století. Jezdit na kole ho učil jeho příbuzný, redaktor L. Langpaul … jak popsal ve své knížce. Ale do samostatné jízdy to malíř nedotáhl.
Koncem 19. století bylo vidno ještě i ruského spisovatele Lva N. Tolstého, jak se projíždí na kole, navzdory vysokému věku. Mezitím ho zaujaly rovněž závody cyklistů na dráze. Jen pár roků poté, co se na byciklu naučil jezdit, byl za šíření cyklistiky r. 1896 jmenován čestným předsedou Ruského klubu velocipedistů.
Někteří tovaryši, putující po Rakousko-Uherské monarchii, také zkoušeli cestovat pomocí velocipédu namísto pěší chůze. Např. vyučený zahradník Jaromír z Posázaví šel do světa na zkušenou s bicyklem. S pracovní knížkou mohl putovat po celé monarchii. Dostal se do Paříže, vždy zaklepal na dveře některého zahradnictví, kde ho vzali do služby. Pracoval za byt i stravu – a ještě obdržel i mzdu. S kolem vyjížděl nejen na nedělní výlety, ale přemísťoval se i do dalších pracovních oblastí.
Foto : V roce 1901 se zahradník Jaromír zúčastnil „kolařských závodů“, ze kterých poslal svému otci do Čech pohlednici. Jen o dva roky později se pak ve Francii odehrál první ročník Tour de France. (Z. Danková, archiv / ET ČR)
Draisinův velocipéd následoval po výbuchu sopky
Můžeme se však porozhlédnout v dávnější historii velocipédu, abychom se dověděli, proč r. 1816 lidé museli porazit své koně – a neměli pak na čem jezdit! Za vše může výbuch sopky Tambory v Indonésii roku 1815. Množství popela, které tehdy vychrlila, bylo tak mocné, že změnilo klima v Evropě i v Severní Americe. V následujícím roce nastala v Evropě kvůli neúrodě taková nouze až hladomor, že na porážku šli i koně. To mělo za následek celou řadu dopravních problémů, jež se v té době pokusil vyřešit Karl von Drais sestrojením své Laufmaschine.
Karl Drais, narozený r. 1785 v Karlsruhe, byl německým lesníkem a vynálezcem, který sestrojil draisinu, původně podobnou dnešnímu dětskému odrážedlu, předchůdci kola.
Vynálezce Draisin na svém původním stroji. Draisův vynález, nazývaný později velocipéd, umožnil rozvoj jednostopých vozidel, a tedy i mechanizované osobní dopravy.
Velocifer – běhací stroj
Jak uvádí klub telčských velocipédistů: „Tělesná námaha, která se musela vynaložit, neodpovídala vůbec ujeté vzdálenosti. Za jednu hodinu dokázal zdatný sportovec ujet asi 10 km, ale při stoupání do kopce se nemohl vyrovnat ani rychlosti chodce. Pocit z jízdy byl ale tak silný, že se draisina šířila po celém světě.“
V roce 1817 básník Goethe pobaveně sledoval v Jeně studenty jezdící po cvičišti na Draisových „běhacích strojích“a jasnozřivě jim předpověděl budoucnost. Tehdy se strojům říkávalo „velocifery“ a Goethe viděl, jak se šíří „od domu k domu, od města k městu, od země k zemi a nakonec od světadílu k světadílu všechno velociferické“.
Dreisina se nesla světem asi jen 10 let, než se z ní stal velocipéd nebo kolo.
Nejprve v polovině 19. století přidal skotský kovář Kirkpatrick Macmillan pohon na zadní kolo pomocí táhel. Jen o málo později Milius z Themaru v Sasku přidělal na přední kolo draisiny kliky se šlapadly. A tehdy už kolo přesto být odrážedlem. A další zlepšovatelé přidávali svoje nápady až k roku 1921, kdy v Japonsku došlo k založení firmy Shimano panem Shozaburem Shimanem.
Od chvíle, co byly na kolo přidány pedály, už se mohli jezdci opájet volností jízdy s větrem ve tváři.
A poté neuběhlo ani 100 let, když se začala používat elektrokola.
(1. díl)
Zdroje: http://velocipedy-telc.rubicus.com/vyvoj/, Fr. Kožík: Na křídle větrného mlýna, hobbystranky.cz
