V nejzápadnějším výběžku, na konci Morbihanského zálivu, jsme v městečku Le Croisic potkali „pardon“. Jak to v Bretani vyhlíží, když potkáte pardon? Zde tak říkají náboženské pouti. Nejde o pouťové kolotoče a stánky, je to procesí putující k některému svatostánku a poutníci se účastní se mše.
Bretonci kráčejí s hudbou, v čele průvodu jdou tři dudáci a hobojistka. Dudy i hoboj jsou typickými hudebními nástroji pro tuto oblast, v Bretani říkají hoboji bombard. Za hudebníky kráčí kněží, ministranti, nosiči zástav, také většinou děti, a nakonec zachránci nebo chcete-li, pobřežní hlídka, nesoucí věnce na památku zesnulých. Děti nesoucí zástavy zápasí s větrem, který je na pobřeží oceánu věčným společníkem.
Procesí se zastavuje v přístavu na určeném místě se kněží chystají sloužit mši. Celé pelotony cyklistů se zastavují na pobřeží a přihlížejí průběhu mše. Stovky lidí se shromáždí pod širým nebem a zpívají. Kněží mluví francouzsky, po nějaké chvíli vystoupí starý pán, mluví bretonsky.
Po letech zakazování přestala být rodná řeč předávána v rodinách dětem a převládla francouzština, přičemž Bretonci nemají francouzský původ. Původní obyvatelé pobřeží byli Keltové. Jenomže francouzské vrchnosti se zdálo, že ti zaostalí lidé mluví nemožnou hatmatilkou, tak jim vnutili francouzštinu.
Malí ministranti zápolí s pobřežním větrem. (Z. Danková) Nesení Madonny s děťátkem. Zpěvohry a tance v krojích. Výrazným odlišením v krajích byly ženské čepce. Mše v přístavu pod širým nebem. Jedna z krojovaných Bretonek s čepečkem.
O poutích – pardonech
„Není známo, která hrstka poutníků a kdy poprvé vyšla po tehdy ještě neschůdných cestách; chtěli zhlédnout všechny kamenné krásy (kalvárií), o nichž se doslechli, a pomodlit se pod klenbami nejkrásnějších chrámů,“ vzpomíná na historii poutí František Kožík ve své knize Bretaň – dcera oceánu. Poutě měřily až 500 kilometrů a trvaly několik týdnů, procesí vycházelo 4x do roka a bylo by hříchem alespoň jedenkrát za život se jej nezúčastnit. Zpívající průvod se sunul od obce k obci, v poledne odpočíval u posvátných pramenů, nocovalo se na statcích nebo v noclehárnách za praskotu ohně v krbu, kde se topilo suchým vřesem nebo hlodášem.
Domácí světci
Bretaň je proslulá největším počtem domácích svatých. Kdejaký poustevník z chýše za vsí byl prohlášen za svatého. Papež si zřejmě často držel hlavu v dlaních a odolával svatořečení jejich světců. Nakonec byl Římem kanonizován pouze sv. Yves (*1253 – 1303), patron advokátů. Ostatní světci jsou zbožně uctíváni ve farnostech.
V croisickém pardonu byl sv. Yves nesen na čestném místě v zástupu, za ním Madonna, jejíž svátek podle katolického kalendáře připadá na půli srpna (v našem kalendáři svátek slaví Hana).
V odpoledním průběhu poutě vidíme krojované obyvatele pobřeží, jak tančí, vytvářejí zpěvohry a nabízejí své tradiční pokrmy. Pečou sladké palačinky a ovocné koláče.
Kupujeme, abychom podpořili jejich tradiční kulturu, která byla potlačována, nejprve francouzským vládcem, po revoluci i Jakobíny.
„Kenavo!“ loučím se s Bretonkou jediným bretonským slovem na rozloučenou.
„Kenavo“, s povděkem se ukloní.
Čtěte také: Armorica 7: Kalvárie na enclos paroissiaux v Bretani