Co všechno se může stát, když si pořídíte statek v Itálii? O tom právě vypráví nový román Stín olivovníku britské autorky Jo Thomasové.
Jo Thomasová získala cenu Katie Forde Bursary Asociace romantických spisovatelů. Její první román se stal e-knižním bestselerem a v roce 2014 získal ocenění na Festivalu romantické literatury.
Jo Thomasová pracovala několik let jako reportérka a producentka pro vysílací stanici BBC. Má ráda způsob, jakým jídlo spojuje lidi a přivádí je ke společnému stolu, proto se v jejích knihách často snoubí láska a romantika s gastronomií.
V současnosti žije ve Vale of Glamorgan ve Walesu se svým manželem a třemi dětmi.
Zápletka nového románu
Když se Ruthie jednoho dne probudí a s údivem zjistí, že získala italský statek, její život se obrátí vzhůru nohama. Okamžitě nasedne do auta a vydá se vstříc vzrušujícímu dobrodružství.
Její romantické představy ale brzy berou za své. Vysněný dům je spíše polorozpadlá usedlost, olivový sad je zanedbaný a sbližování se s novými sousedy, k nimž patří i horkokrevný Marko Bellanuovo, také není právě nejjednodušší.
Ruthie je ale odhodlaná obrátit okolnosti ve svůj prospěch. A jak čas plyne, na teplém středomořském sluníčku se začne výborně dařit nejen olivám, ale i lásce…
Ukázka z knihy
„Kdo jsem?“ ruka mi vystřelí k prsům. Veškerá italská slovíčka, která jsem se celé ty měsíce učila ve večerní škole, mě zřejmě opustila spolu s mým normálním srdečním pulsem. Možná jsem nemluvila plynule, ale alespoň jsem dokázala udržet smysluplnou konverzaci.
„Vyděsil jste mě!“ vyhrknu naštvaně, stále neschopná utvořit větu v italštině. Pak mě najednou napadne – samozřejmě, musí to být majitel té kozy! „Ta koza je vaše?“
„Scusi?“ zamračí se na mě, jako bych byla vesnický idiot.
„Vážně si ji musíte přivázat. Legarlo?“ Pokusím se mu pohybem ruky naznačit oprátku okolo krku. Dojde mi, že to spíš musí vypadat jako škrcení. Zamračí se na mě ještě víc. Očividně si myslí, že mu vyhrožuji sebevraždou. Spustím ruce podél těla a povzdechnu si.
„Ah, Inglese, si?“
„Si.“ Zuřivě kývu, šťastná, že mi porozuměl. „Uvažte si ji! Tu kozu!“ ukazuju směrem ke dveřím. Cítím se jako amatérská herečka pantomimy a jsem na sebe naštvaná, že všechny ty hodiny v autě strávené posloucháním zatraceně drahého kurzu italštiny přišly vniveč. Nemám tušení, jak se v italštině řekne koza. Opravdu se musím co nejrychleji dostat k internetu. Tak budu mít alespoň přístup ke slovníku.
K mému překvapení muž zakloní hlavu a dá se do smíchu. Nejsem si jistá, jestli se směje mé neznalosti italštiny, nebo tomu, že jsem našla jeho kozu.
Strach ze mě rázem spadne a nahradí ho podrážděnost. Nesnáším, když se mi někdo směje. Naštvaně přejdu místnost a rozrazím dveře dokořán, aby pochopil, že má odejít.
„Legarlo!“ zopakuji, ukazuji na kozu a opět se pokouším o škrtící scénku. Muž se znovu zasměje. Možná si myslí, že po něm chci, aby kozu zabil.
„Ne…,“ prstem si nakreslím čáru přes krk a udělám zvuk, jako když se dusím. „Jenom…,“ znovu mu naznačím oprátku kolem krku, jako bych učila dítě uvázat si kravatu. Muž jen stále nevěřícně kroutí hlavou a založí si ruce na prsou.
„Capra? Ta koza?“ zeptá se jasnou angličtinou s italským přízvukem, který zní tak strašně exoticky.
„Si, ta koza.“ Přikývnu a usměju se. Dobrá, teď už si rozumíme. Čemu ale nerozumím, je to, co tento muž dělá v mém domě. V hlavě si připíšu další položku na svůj seznam: 122. Zámek na vchodové dveře.
Z myšlenky na seznam se najednou cítím neskutečně vyčerpaná a veškeré mé pochyby se mi okamžitě vrací zpět. Opravdu tu chci zůstat, na italském venkově, kde vám cizí muži jen tak lezou do obýváku? Nevím, jestli bych vůbec zvládla zavolat policii. Nejde ale jen o to. Budu schopná zvládnout všechnu tu práci, kterou tento dům potřebuje a kterou si zaslouží? Opravdu ho dokážu opravit ze svých drobných úspor a z toho, co si vydělám? Jsem vážně šílená? Nezvládnu se ani sama vypořádat s kozou.
„Ta koza, žije tady,“ odvětí Ital suše a tím mi naruší proud myšlenek. Chvíli ze sebe nemůžu vypravit ani slovo.
„Cože dělá? Cosa? Scusi?“ zeptám se ho a on zopakuje, co mi právě řekl.
„Ta koza, žije tady.“
Takže to opravdu řekl.
„Teď už ale ne,“ řeknu pevně. Ani se nenamáhám se svojí lámanou italštinou, když tento muž zřejmě mluví výborně anglicky a já se s ním chci rychle vypořádat. Otevřu dveře o něco víc. Slunce se snaží prodrat skrz mraky a odráží se v loužích na příjezdové cestě.
Muž se znovu zamračí a rozhlédne se po podlaze. U jeho nohou se stále válí rozházené krabice. Také na ně pohlédnu. Není v nich popravdě nic, co by stálo za krádež, jen haraburdí, které by se mu zřejmě mohlo hodit.
„Scusi,“ požádá mě zdvořile. Pak se na mě ale zmateně zahledí. Chvilku přemýšlím, jestli se mi omlouvá za nepořádek, který způsobil, nebo za nepovedenou loupež. Poté se mi ale podívá přímo do očí, což mi znovu zrychlí tep, a zeptá se: „Co přesně tu děláte?“
Trochu mě to rozhodí a přistihnu se, že odpovídám, jako bych byla u pohovoru na pozici nového majitele. Šílené, když bych se správně já měla ptát jeho na přesně to samé. Možná je to jen únava nebo šok.
„Já… jsem návrhářka online přáníček,“ začnu vysvětlovat. „Navrhuju přáníčka k narozeninám, Vánocům, odchodu do důchodu, stěhování. A teď…,“ poslední slova zdůrazním a pak si odkašlu, jako bych tím, že je vyslovím nahlas, dala tomu všemu reálnou podobu, „to tu budu pronajímat hostům na dovolené,“ dokončím a cítím se jako podvodnice.
Znovu se na mě usměje a opět složí ruce na prsa, což mě irituje ještě víc. Proč neodejde? Byla jsem milá, nezavolala jsem na něj policii. Co ještě chce? Můj životopis? A navíc, to je můj bordel, který si tu přivlastnil. Možná byl tenhle dům zanedbaný a opuštěný, ale od minulého týdne patří mně.
Pozvednu obočí, podržím mu dveře a rukou naznačím pohyb směrem ke koze. Nechci s tímto mužem vykročit špatnou nohou – zcela očividně je místní, i když není oblečen na záchranu kozy nebo vyloupení domu, ale opravdu je už jeho zvědavost trochu příliš.
„To je skvělé,“ usměje se, „ale co děláte v mém domě?“
Následuje trapná chvíle ticha, ve které se snažím zjistit, jestli je tento muž šílený, nebo jen hodně otravný.
„No…,“ usměju se na něj a pak pomalu a jasně řeknu: „Ve skutečnosti jste vy v mém domě.“ Znovu se na něj přátelsky zazubím, ale cítím, jak se mi do hlasu vkrádají pochyby.
Muž se na mě zamračí, jeho husté obočí se spojí v jedno a oči se mu zúží. Vloží si prst do koutku úst a jeho lněné sako se napne a zvrásní kolem podpaží a loktů. Jeho ruka je měkká a hladká, s pečlivě zastřiženými nehty. Rozhodně to není někdo, kdo je zvyklý pracovat venku. Neupřímně se uchechtne.
„Myslím, že se mýlíte,“ řekne, stále ještě se zamračeným výrazem ve tváři. „Vy nejste odtud, že?“ Zadívá se na mě, nakloní hlavu na stranu a zvedne jedno obočí. Můj rozhodný postoj se rozsype jako domeček z karet.
Zavrtím hlavou. Nemůže mít pravdu, že ne?
„Toto je dům mé rodiny,“ řekne odměřeně. „Není na prodej.“ Ohne se a začne sbírat papíry a drobné předměty ze země a ukládat je zpět do krabic. Vrhne po mě pohled. „Myslím, že musíte být ve špatném domě.“ Narovná se a v rukou balancuje s krabicemi, aby jejich obsah rovnoměrně rozprostřel. V puse mám sucho a mám pocit, jako by mě někdo polil ledovým pudinkem.
„Špatný dům?“ zopakuji po něm a mám pocit, jako bych měla pusu plnou vaty a tlukot srdce mi přehlušil má vlastní slova.
„Je jednoduché udělat takovou chybu. Tyhle cesty jsou matoucí, pokud to tu neznáte.“ Krátce kývne k příjezdové cestě plné výmolů, po které jsem toho rána přijela z města. Má pravdu, i když se chová tak povrchně. Opravdu vypadají všechny stejně a značení je tu dost nejasné. Měla jsem ale za to, že jsem všechny mezníky následovala naprosto přesně.
„A to počasí je příšerné. Je to pochopitelné.“ Vypadá, jako by mu to vůbec pochopitelné nepřišlo. Přijdu si před ním jako hloupé děcko. Stojí tu přede mnou, oblečený jako by se zrovna vrátil z kanceláře – jistěže není zloděj! Připadám si jako úplný idiot. Bude mít alespoň historku, kterou může u večeře povědět manželce a rodině, a společně se pak zasmějí té hloupé Angličance. Je mi do breku. Chci se schoulit do kuličky a umřít vyčerpáním a studem nad mou hlubokou pošetilostí. Nikdy bych si přeci nemohla dovolit dům, jako je tento. Komu jsem to namlouvala? Při pomyšlení na všechnu tu práci si jen zoufale povzdechnu. Na jednoho člověka je toho moc. Tento dům potřebuje armádu zkušených profesionálů. Stal by se z něj obrovský požírač peněz. Peněz, které nemám.
„Ukažte, pomůžu vám s vašimi věcmi. Jen si tohle hodím do auta. Jestli máte jméno místa, které hledáte, můžu vás nasměrovat, ale nemyslím si, že je to někde poblíž. Nevím o žádných domech v okolích, které by byly na prodej,“ řekne a je očividně rád, že se mě zbaví a může tak pokračovat v tom, co tu dělal, než jsem ho vyrušila, ať už to bylo cokoliv. Vsadím se, že má velkou rodinu a pravděpodobně i dobrou práci. Vypadá jako ten typ člověka, který si ve svém životě vždy vybral tu správnou cestu. Ne jako já. Já všechny životní milníky přeskakuji a padám do děr mezi nimi. Vážně, kolik lidí se nastěhuje do cizího domu a řekne majiteli, aby oběsil vlastní kozu? Pálí mě zarudlé oči a několikrát ztěžka polknu. Muž se otočí a odnáší krabice přes vydlážděnou cestu. Instinktivně se vyhýbá výmolům a míří k nablýskanému červenému autu, které blokuje to moje. Koza se vrátila k pochodování podél cesty nahoru a dolů.
Ta koza tu bydlí, opakuju si v hlavě. Samozřejmě že ano! Ta koza tu bydlí. Ale já ne. Jsem takový idiot!
Nakladatelství MOBA
