Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě
Epoch Times níže zveřejňuje na pokračování adaptaci knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ z dílny redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Článek byl aktualizován dle anglické verze newyorské edice deníku The Epoch Times z 19. července 2020.
Obsah (pokračování)
2. Změna klimatu (pokračování)
c) Ustavení dogmatu ve vědecké komunitě
d) Propaganda a zastrašování
3. Komunistický environmentalismus
a) Obviňování kapitalismu
b) Environmentalismus jako nové náboženství
c) Politická infiltrace: budování celosvětové vlády
4. Nalezení skutečného řešení ekologické krize
Odkazy
***
2. Změna klimatu (pokračování)
c) Ustavení dogmatu ve vědecké komunitě
Humbuk okolo změny klimatu vyvolaný komunistickými silami má za cíl nejen připravit cestu pro globální vládu, ale také zničit etiku výzkumu ve vědecké komunitě.
Klimatologie je poměrně mladý obor, vznikl jen před několika desetiletími. Jeho hypotézy ohledně globálního oteplování jsou však již brány jako fakta. Média téma globálního oteplování propagují palcovými titulky, a přitom zakrývají nepřesnosti, které se ve vědeckém výzkumu objevují. Světové vlády vlévají nemalé finanční prostředky k průzkumu hypotézy o globálním oteplování, aniž by dávaly patřičnou váhu i ostatním zjištěním. Média a politici tvrdí, že předpověď o katastrofické změně klimatu je „vědecky prokázaná“, a šíří ji po celém světě coby nepřekonatelnou doktrínu. Mínění široké veřejnosti je tím velmi jednostranně ovlivněno a lidé nejsou schopni snadno rozlišit správné od nesprávného.
Přirozeným cílem této trajektorie je vytvoření globální supervlády – tj. komunismu – za údajným účelem záchrany Země a lidstva před vymyšlenou nebo alespoň velmi přehnanou krizí. Zničit starý svět jakýmkoli způsobem je základní strategií komunismu.
Bez ohledu na to, jakou má vědec akademickou pověst, jakmile veřejně vyjádří pochybnosti o dogmatu konsenzu, okamžitě začne čelit ohromnému tlaku od kolegů a akademických institucí a je nucen odstoupit. Někteří lidé dokonce tvrdili, že ti, kdo jsou ohledně globálního oteplování skeptičtí, by měli být stíháni nebo kriminalizováni. Lidé, kteří žili v komunistické totalitní společnosti, měli podobnou zkušenost, když nějak zpochybňovali dogma komunistické strany.
David Bellamy, populární britský botanik a předseda společnosti The Wildlife Trusts, který během své kariéry napsal desítky knih a spisů, veřejně prohlásil, že nevěří v dogma konsenzu ohledně globálního oteplování. The Wildlife Trusts zareagovala prohlášením, v němž vyjádřila svou nespokojenost, a jakmile Bellamymu o několik měsíců později skončilo funkční období, organizace jej vyloučila. [46] Ekologové, kteří mu dříve prokazovali úctu, začali zpochybňovat jeho mentální zdraví. [47]
Profesor William Gray byl známým průkopníkem amerického výzkumu hurikánů. Protože kritizoval konsenzuální dogma ohledně člověkem způsobeného globálního oteplování, jeho návrhy výzkumných projektů byly opakovaně zamítány. [48]
Patrick J. Michaels, bývalý předseda Americké asociace státních klimatologů, pracuje jako klimatolog na Univerzitě ve Virginii a je spoluautorem knihy Klima extrémů: Co nemáte vědět o globálním oteplování (Climate of Extremes: Global Warming Science They Don’t Want You to Know). V knize uvádí četné příklady toho, jak environmentalisté potlačovali vědecké názory za účelem dosažení údajného konsenzu. Jelikož Michaels zastával názor, že změny klimatu nebudou mít nezbytně za následek katastrofu – a tento postoj byl v rozporu s dogmatem konsenzu – guvernér Virginie mu nařídil, aby se ke globálnímu oteplování přestal jako státní klimatolog vyjadřovat. Michaels se nakonec rozhodl rezignovat. [49]
Asistent státního klimatologa ve Washingtonu Mark Albright byl zbaven funkce po incidentu v souvislosti se zavádějícím prohlášením starosty Seattlu. Starosta tvrdil, že „průměrná sněhová pokrývka v [Kaskádovém pohoří] klesla od roku 1950 o 50 procent“. Albright začal zasílat svým kolegům data, která ukazovala, že sněhová pokrývka v Kaskádovém pohoří od 70. let naopak rostla. Tehdejší státní klimatolog jej požádal, aby své e-maily odesílal až po předchozím schválení, a když Albright odmítl, byl zbaven funkce. [50]
V komunistických zemích je hrubé politické zasahování do vědy běžné. V západních zemích se k zasahování do akademické svobody používá politika environmentalismu. Akademický výzkum, který zpochybňuje dogma konsenzu, lze v akademických časopisech vidět jen zřídka, a takto je tomu již od 90. let. Ve filmovém dokumentu z roku 1990, Konspirace o skleníkovém efektu (The Greenhouse Conspiracy), Michaels uvedl, že se jednou zeptal editora, proč jednu jeho studii odmítli vydat. Bylo mu řečeno, že jeho práce podléhá vyššímu standardu hodnocení než ostatní. [51] Podle zprávy IPCC z roku 1990 se v té době uznávalo, že míra globálního oteplování odpovídá přírodním změnám klimatu. Přestože se tedy Michaelsův pohled od názoru mnoha jiných lišil, nemohl být v té době ještě považován za kacířský. Cíl dosažení falešného konsenzu byl však již stanoven a všichni se jím museli řídit.
V březnu 2008 uspořádali skeptičtí vědci soukromou akademickou akci v New Yorku, kde diskutovali o svých pochybnostech ohledně klimatického dogmatu. Řada z těchto vědců uvedla, že při pokusech zveřejnit svůj výzkum v akademických časopisech narazili na různé překážky. Meteorolog Joseph D’Aleo, bývalý předseda Výboru pro analýzu a předpověď počasí Americké meteorologické společnosti, uvedl, že někteří jeho kolegové se neodvážili setkání zúčastnit, protože měli strach z toho, že by je to mohlo ohrozit v zaměstnání. Vyjádřil názor, že „velmi pravděpodobně existuje tichá většina“ vědců z oblasti klimatologie, meteorologie a příbuzných věd, kteří s názorem zastávaným v tzv. „konsenzu“ nesouhlasí. [52]
Klimatoložka Judith Curryová, bývalá vedoucí Fakulty zemských a atmosférických věd na Georgijském technickém institutu, svědčila na slyšení Senátu v roce 2015, že kdysi obdržela e-mail od vědce zaměstnaného v NASA, který jí sdělil: „Byl jsem na menším setkání vědců přidružených k NASA. Vrcholný manažer mi řekl, že mu jeho šéf NASA přikázal, abychom se nepokoušeli publikovat příspěvky v rozporu se současnými tvrzeními o globálním oteplování, protože pak by mu (šéfovi NASA) nastaly problémy kvůli ‚nežádoucí‘ publicitě.“
Curryová dále v Senátu uvedla:
Klimatolog, který při debatě o klimatu vyjádří určitou míru pochybností nebo nejistoty, je zaškatulkován jako buřič či ‚obchodník s pochybnostmi‘, jehož motivy jsou považovány za ideologické nebo poháněné úplatky ze strany průmyslu fosilních paliv. Moje vlastní zkušenost poté, co jsem zveřejnila své obavy o tom, jak nejistotu charakterizuje IPCC, je taková, že jsem byla označena za ‚klimatického kacíře‘, který se obrátil proti svým kolegům. Vznikl obrovský tlak na to, aby se klimatologové přizpůsobili tzv. konsenzu. Tento tlak pochází nejen od politiků, nýbrž i od vládou financovaných úřadů, univerzit a odborných společností či samotných vědců, kteří se stali zelenými aktivisty a obhájci. Tento konsenzus je umocňován silnými peněžními, osobními a mocenskými zájmy. [53]
Curryová se v lednu 2017 i přes svou definitivu ve funkci rozhodla odejít do předčasného důchodu. Napsala, že „už [neví], co má studentům a postdoktorandům říci ohledně toho, jak se vypořádat s „tím ŠÍLENSTVÍM v oblasti klimatologie“. V rozhovoru z roku 2017 Curryová řekla: „Jakmile pochopíte vědecké nejistoty, současná politická cesta, na které jsme se ocitli, nedává velký smysl. … Musíme politickému dialogu poskytnout větší prostor pro řešení. Jen se snažím otevřít dialog a přimět lidi k zamyšlení.“ [54]
Roger Pielke Jr., profesor na Univerzitě v Coloradu, uvedl, že zkušenost Curryové ukazuje, že „mít trvalou funkci není zárukou akademické svobody“. [55] Pielke byl dříve vědeckým pracovníkem na univerzitním ústavu pro výzkum environmentálních věd (CIRES). Přestože souhlasil s většinou závěrů v „konsenzu“ IPCC, byl vystaven podobným tlakům, protože zdůraznil, že data nepotvrzují myšlenku, že extrémní povětrnostní události, jako jsou hurikány, tornáda a sucha, vzrostla kvůli emisím skleníkových plynů. Nakonec přešel do Střediska pro správu sportů coloradské univerzity. [56]
Není divu, že Joanne Simpsonová, členka Národní akademie inženýrství a oceněná atmosférická vědkyně NASA, deklarovala svůj skepticismus ohledně „konsenzu“ až po odchodu do důchodu. „Protože už nejsem spojena s žádnou organizací ani nedostávám žádné finanční prostředky, mohu mluvit zcela upřímně,“ uvedla. „Jako vědkyně zůstávám skeptická. … Hlavním důvodem tvrzení, že uvolňování skleníkových plynů člověkem je příčinou oteplování, je založeno téměř výhradně na klimatických modelech. Všichni však víme o křehkosti modelů týkajících se systému povrchových vod. “ [57]
d) Propaganda a zastrašování
Roy Spencer, klimatolog a odborník na satelity dříve působící v NASA, v knize Velká globální oteplovací bota: Jak matka příroda oklamala přední světové vědce v oblasti klimatu (The Great Global Warming Blunder: How Mother Nature Fooled the World’s Top Climate Scientists) vyjmenoval seznam patnácti propagandistických technik používaných ekology, mezi něž patří vyvolávání paniky, odvolávání se k autoritám, podporování stádní mentality, používání osobních útoků, vytváření stereotypů, senzacechtivost a falšování záznamů. [58]
Britský novinář Brendan O’Neill v článku „Klima cenzury“ z roku 2016 napsal o posměšné rétorice, které lidé v mnoha zemích čelí, pokud se opováží pochybovat o převládající teorii změny klimatu. Jeden britský diplomat například ve veřejném projevu uvedl, že s těmi, kdo pochybují o změně klimatu, by se v médiích mělo zacházet stejně jako s teroristy a že by jejich názorům neměl být poskytnut žádný prostor. Bývalý výkonný ředitel velké environmentální skupiny varoval, že média by se měla před zveřejňováním názorů skeptiků na změnu klimatu dvakrát zamyslet, protože „umožnění šíření takových dezinformací způsobí škodu“. [59]
Někteří se dokonce pokusili využít právní prostředky k pozastavení svobody slova, aby umlčeli hlasy odpůrců hypotézy o oteplování klimatu. Na summitu v Austrálii, kterého se zúčastnili významní politici včetně premiéra, byl předložen návrh na to, aby „popírači“ byli zbaveni občanství. Jedním z návrhů bylo znovu prověřit australské občany a vydat občanství pouze těm, u kterých se ověřilo, že jsou „šetrní k životnímu prostředí a klimatu“. [60] V roce 2015 dvacet akademiků zaslalo dopis americkému prezidentovi a ministrovi spravedlnosti, v němž žádali, aby byl zákon Racketeer Influenced and Corrupt Organizations Act použit k vyšetřování „společností a dalších organizací, které vědomě klamaly Američany ohledně rizik spojených se změnou klimatu“, a dodal, že „přestupky“ těchto organizací se musí „co nejdříve zastavit“. [61]
Ti, kdo se k teorii o změně klimatu staví skepticky, jsou označováni za „popírače“. Patří sem různé skupiny lidí a jednotlivci, od těch, kteří uznávají oteplování klimatu, ale jsou toho názoru, že se s tím dokážeme vyrovnat, až po ty, kteří oteplování jako vědecký jev popírají zcela. Důsledky, které s sebou nese nálepka „popírač“, je značný. Charles Jones, profesor angličtiny na Edinburské univerzitě v důchodu, uvedl, že tento termín je navržen tak, aby skeptiky stavěl na stejnou úroveň morální zkaženosti jako popírače holocaustu. Podle O’Neilla někteří lidé dokonce tvrdí, že skeptici vůči teorii změny klimatu jsou spolupachateli v nadcházejícím ekologickém holocaustu a mohou v budoucnu čelit soudům v norimberském stylu. Citoval jistého „ekofejetonistu“: „Říkám si, jaké rozsudky by soudci mohli vynést na budoucích mezinárodních trestních tribunálech nad těmi, kteří budou v následujících desetiletích částečně, avšak přímo zodpovědní za miliony úmrtí v důsledku hladu, hladomoru a nemocí. Zařadil jsem [jejich popírání změny klimatu] do podobné morální kategorie, jako je popírání holocaustu – až na to, že tentokrát holocaust teprve přijde a stále máme čas se mu vyhnout. Ti, kteří se snaží o to, abychom se mu nevyhnuli, se jednoho dne budou muset zodpovídat za své zločiny.“
O’Neill to ve svém článku okomentoval: „Obvykle jsou myšlenky nebo slova přirovnávány ke zločinům pouze v autoritářských státech, kde diktátoři hovoří o ,ideozločinech‘ a jejich hrozbě pro společnost. … Od démonizování určité skupiny lidí a odsouzení jejich argumentů, které se označí za toxické a nebezpečné, už je to jen krok k tomu, že se bude požadovat větší a tvrdší cenzura.“ [62] Tento postřeh je přesný. Omezení práva na myšlení je jedním ze způsobů, jak komunismus lidi vzdaluje od pojmů dobra a zla, které jsou založeny na univerzálních hodnotách.
3. Komunistický environmentalismus
V minulých desetiletích byly komunistické síly na ústupu a zároveň vyšly najevo politické a ekonomické katastrofy komunistických režimů. Proto se komunismus, aby prosadil své cíle, chopil environmentalismu.
a) Obviňování kapitalismu
Environmentalismus považuje kapitalismus za svého nepřítele, což mají s komunismem společné. Když se komunismus setkal s překážkami v dělnickém hnutí ve vyspělých západních zemích, změnil směr a přisvojil si environmentalistické cíle. Normální aktivismus za ochranu životního prostředí se proměnil v aktivismus zaměřený na poražení kapitalismu.
Komunistická doktrína původně prosazovala utopii v podobě „nebe na zemi“, aby podnítila vzpouru a svrhla stávající sociální systém. Komunismus pod rouškou environmentalismu přijal podobný přístup, s tím rozdílem, že vize, kterou popisuje, je přesným opakem. Místo úžasné dělnické utopie lidstvu předkládá děsivou dystopii v podobě „pekla na zemi“. Podle tohoto scénáře bude během několika desetiletí přežití lidstva ohroženo globálním oteplováním, sesuvy půdy, tsunami, suchem, záplavami a vlnami veder. Cílovými rekruty tohoto hnutí nejsou chudí, nýbrž bohatí, od nichž se očekává, že opustí svůj současný životní styl.
Podle původních doktrín komunismu ihned poté, co převezmou komunisté moc, zabaví bohatým jejich majetek za údajným účelem jeho přerozdělení chudým. Ve skutečnosti chudí zůstávají chudými, zatímco veškeré bohatství končí v rukou zkorumpovaných úředníků. Dalším krokem je vytvoření státem řízené ekonomiky a zrušení soukromého vlastnictví. Takto se zničí národní ekonomika a každý je odsouzen k životu v útrapách.
Stejná rovnice se používá na mezinárodní úrovni. Požaduje se, aby bohaté země poskytovaly pomoc chudším státům – dochází tedy k přerozdělování bohatství v celosvětovém měřítku. Ve skutečnosti chudé země zůstávají chudé, protože peníze určené na jejich rozvoj obvykle končí v rukou zkorumpovaných úředníků těchto zemí. Odpovědnost vlády je mezitím rozšířena a tržní mechanismy jsou nahrazeny direktivní ekonomikou, používající nejrůznější drakonická environmentální opatření, která brání normálnímu fungování kapitalismu a nutí podniky zavřít nebo se přemístit do zámoří, čímž oslabí ekonomiku země. Environmentální předpisy se staly důležitými nástroji pro podkopávání kapitalistických ekonomik a je známo, že odstraňují více pracovních míst, než jich vytvářejí.
Cílem současného environmentalismu je šířit strach z budoucích katastrof a držet veřejnost a vlády jako rukojmí tohoto strachu. Mnozí z těch, kteří aktivně propagují tyto katastrofické scénáře, však žijí luxusním životním stylem, mají velkou spotřebu energie a zanechávají velkou uhlíkovou stopu. Tito lidé si evidentně nemyslí, že by na obzoru byla nějaká katastrofa.
Aby bylo možné využít strachu z krize, zejména pomocí globálního oteplování jako „společného nepřítele“, je pro environmentalisty nezbytné zdůraznit a zveličovat povahu údajné krize. Nejjednodušším způsobem je vyvolat u veřejnosti strach z využití nejlevnějších zdrojů energie, tj. fosilních paliv – uhlí, ropy, zemního plynu – a také jaderné energie. Ekologům se před desítkami let podařilo přimět lidi, aby se obávali jaderné energie, a nyní se snaží lidi přimět, aby se báli používat fosilní paliva, pod záminkou, že fosilní paliva vedou ke katastrofickému globálnímu oteplování.
Ve skutečnosti však věda o klimatu nedospěla k závěru, že globální oteplování je způsobeno lidskou činností nebo že globální oteplování rozhodně povede ke katastrofě. Pokud za změnou klimatu stojí přirozené příčiny, slouží všechny tyto vládní politiky pouze k tomu, aby brzdily hospodářský rozvoj, přičemž často poskytují pouze marginální výhody.
Například úředníci zvyšují standardy emisních norem pro automobily s odůvodněním, že to snižuje uhlíkovou stopu. To nicméně přirozeně znamená vyšší výrobní náklady a menší zisk, po kterém následuje větší nezaměstnanost a outsourcing průmyslu do rozvojových zemí s nižšími náklady. Navíc zvýšení palivové účinnosti všech automobilů z 35,5 míle (57,1 km) na galon v modelu z roku 2016 na 54,5 míle (87,7 km) na galon do roku 2025 by snížilo do roku 2100 rozsah globálního oteplování nejvýše o 0,02 °C. [63] To by tedy ve skutečnosti globální oteplování vůbec snížit nepomohlo. Různá omezení pochybné účinnosti stála miliony pracovníků jejich místa a těžce zasáhla výrobní průmysl, výzkumné instituce, energetické inovace a mezinárodní konkurenceschopnost západních zemí.
Zastánci ochrany životního prostředí nadšeně podporují zelenou energii, především solární energii a výrobu větrné energie. Bohužel znečištění, které jde ruku v ruce s vytvářením zelené energie, je buď podceňováno, nebo jednoduše zakrýváno před zraky veřejnosti. Při výrobě solárních panelů se jako vedlejší produkt vytváří smrtelně jedovatý chlorid křemičitý, který má na svědomí další enviromentální problémy. Zpráva Washington Post cituje Žen Ping-jena, profesora z Chepejské technologické univerzity: „Půda, do níž ho [chlorid křemičitý] vyhodíte nebo zakopáte, bude neúrodná. Na místě nebude růst žádná tráva ani stromy. … Je to jako dynamit – je jedovatý a znečišťuje. Lidé se ho nikdy nemohou dotknout.“ [64] Výroba solárních panelů spotřebovává obrovské množství konvenční energie, včetně uhlí a ropy.
Podle Pařížské dohody musí rozvinuté země do roku 2025 poskytnout každý rok 100 miliard dolarů, aby pomohly rozvojovým zemím snížit emise a „přizpůsobit se klimatickým změnám“. Pokud by Spojené státy od dohody neodstoupily, musely by do roku 2025 snížit své emise skleníkových plynů o 26 až 28 procent oproti úrovni v roce 2005. To znamená, že Spojené státy by musely každý rok snížit emise o 1,6 miliardy tun. Pokud jde o Čínu, největšího znečišťovatele na světě, dohoda jí umožňuje pokračovat v nárůstu emisí uhlíku do roku 2030. [65]
V prohlášení, které formálně oznamuje odstoupení od dohody, prezident Donald Trump uvedl, že dodržování předpisů by do roku 2025 mohlo USA stát 2,7 milionu pracovních míst, přičemž citoval studii Národní ekonomické výzkumné asociace.
Prezident uvedl, že studie také předpovídá, že dodržování předpisů by do roku 2040 snížilo produkci v těchto odvětvích: papírenství, jehož produkce by poklesla o 12 procent, výroba cementu o 23 procent, produkce železa a oceli o 38 procent, uhlí o 86 procent a zemního plynu o 31 procent.
„Ekonomické náklady by znamenaly ztrátu zhruba tří bilionů dolarů na HDP, přišli bychom o 6,5 milionu pracovních míst v průmyslu, zatímco domácnosti by měly o 7 000 dolarů nižší [roční] příjem, a v mnoha případech ještě o hodně nižší,“ uvedl Trump. „Ve skutečnosti by 14-denní emise uhlíku jenom z Číny samotné smazaly přínosy … očekávaného amerického snížení [emisí] v roce 2030 – poté, co bychom museli utratit miliardy a miliardy dolarů, přišli o pracovní místa, uzavřeli továrny a byli zatíženi mnohem vyššími energetickými náklady pro naše podniky a pro naše domácnosti.“ [66]
Se vzestupem environmentalistického hnutí si komunistické země daly v boji proti Západu přestávku. Nesmyslné předpisy a dohody však v západních kapitalistických zemích dusí průmysl, ekonomiku a technologie. To brání Americe v její roli světové velmoci a bašty svobody v boji proti komunismu.
Nepopíráme, že životní prostředí potřebuje ochranu. Cíl ochrany životního prostředí by však měl být v rovnováze s potřebami lidstva. Chránit životní prostředí kvůli ochraně samotné je přehnané a lidstvo se stává obětí této snahy. Této iniciativy navíc využily komunistické prvky. Dnešní environmentalismus se nestará o rovnováhu a stal se extremistickou ideologií. Mnozí environmentalisté mají nepochybně dobré úmysly. Ve snaze zmobilizovat a soustředit zdroje státu na splnění svých cílů však spolupracují s komunismem.
b) Environmentalismus jako nové náboženství
Michael Crichton, autor knihy Jurský park, jednou řekl, že environmentalismus se dnes stal jedním z nejmocnějších náboženství západního světa. Nese podle něj typické rysy náboženství: „Je v něm původní ráj, stav jednoty s přírodou, je tam pád z ráje do stavu znečištění jako důsledek ochutnání ovoce ze stromu poznání a je tam i poslední soud jako důsledek našich činů. Všichni jsme energetičtí hříšníci, odsouzeni zemřít, pokud nebudeme hledat spasení, které nese název udržitelnost. Udržitelnost je spása v církvi životního prostředí.“
Crichton je toho názoru, že všechna přesvědčení environmentalistů patří do oblasti víry: „Stále více se zdá, že fakta nejsou nutná, protože principy environmentalismu jsou o víře. Jde o to, zda budete hříšníkem, nebo [budete] spaseni. Zda budete jedním z lidí na straně spasení, nebo na straně zkázy. Zda budete jedním z nás, nebo jedním z nich.“ [67]
Řada odborníků s jeho názorem souhlasí. William Cronon, vlivný historik životního prostředí ve Spojených státech, věří, že environmentalismus je novým náboženstvím, protože navrhuje komplexní soubor mravních požadavků, podle nichž lze soudit lidské chování. [68] Freeman Dyson, renomovaný vědec a kvantový mechanik, v roce 2008 uvedl v článku pro New York Review of Books, že environmentalismus je „celosvětové sekulární náboženství“, které „coby vedoucí sekulární náboženství nahradilo socialismus“. Toto náboženství environmentalismu zastává názor, „že zamořování planety odpady z našeho luxusního bydlení je hříchem a že cesta spravedlnosti je život co možná nejúspornější“. Etiku tohoto nového náboženství, jak vysvětlil, „se učí děti ve školkách, školách a na univerzitách po celém světě“. [69]
Mnoho ochránců životního prostředí se tomuto tématu nevyhýbá. Bývalý šéf IPCC, který rezignoval po skandálu se sexuálním obtěžováním, ve svém rezignačním dopise uvedl, že environmentalismus bylo jeho náboženství. [70]
Jak environmentalismus získává stále větší ideologičtější a náboženštější charakter, stává se čím dál méně tolerantní vůči jiným názorům. Bývalý český prezident a ekonom Václav Klaus věří, že environmentální hnutí je nyní více poháněno ideologií než skutečnou vědou, a stává se tak kvazi-náboženstvím, jehož cílem je zničit stávající společnost. Toto nové náboženství stejně jako komunismus popisuje nádherný obraz utopie, které lze dosáhnout užitím lidské moudrosti k naplánování životního prostředí a záchraně světa. Tato „spása“ je založena na opozici vůči existující civilizaci.
Klaus, který napsal knihu Modrá, nikoli zelená planeta. Co je ohroženo: klima, nebo svoboda? (v anglickém překladu vyšla pod názvem Blue Planet in Green Shackles, pozn. red.), uvedl v jednom svém projevu: „Dovedeme-li uvažování environmentalistů do důsledků, zjistíme, že je to ideologie antihumánní.“ Souhlasil s biologem Ivanem Brezinou, který environmentalismus nepovažuje za „racionálně-vědeckou odpověď na reálně existující ekologickou krizi, ale za paušální odmítání současné podoby civilizace“. [71]
Kromě toho, že se environmentalismus stal pod vlivem komunistických prvků politickým hnutím, působením těchto prvků rovněž získal podobu sekty stojící proti lidstvu.
Kanadský politický komentátor Mark Steyn říká, že podle environmentalistů „jsme tím znečištěním my a řešením je sterilizace“. „Nejlepší způsob, jak získat udržitelnější životní prostředí pro naše děti, je nemít žádné děti,“ tvrdí podle Steyna environmentalisté. Uvedl příklad britské ženy, která šla na potrat a nechala se sterilizovat, poněvadž věřila, že mít děti je škodlivé pro životní prostředí. [72]
V tomto myšlení se přikládá životnímu prostředí nejvyšší priorita, vysoko nad posvátným postavením lidských bytostí. Cíle je dosahováno i za cenu kontroly lidské plodnosti a zbavování lidí jejich vlastního práva na existenci. Tento pohled se neliší od pohledu komunismu a ve své podstatě je antihumánní. Rovněž jde ruku v ruce s útokem levice na rodinu a tradiční role pohlaví.
Kontrola populace se stala vhodnou metodou pro řešení úpadku životního prostředí, kdy ekologičtí aktivisté a další socialisté propagují potratové a antinatalistické politické strategie a dokonce oceňují brutální politiku jednoho dítěte Komunistické strany Číny (KS Číny).
Náboženský zápal, vynucené dogma, akce proti kapitalismu a ponižování lidstva, které má být méně důležité než životní prostředí, nepovede ke zdravějšímu přirozenému prostředí, a tím méně ke spravedlivějšímu a férovějšímu lidskému společenství. Pokud jde o cíle radikálního environmentalismu, stačí se podívat na katastrofy, které byly způsobeny komunistickým řízením v minulém století, abychom předpověděli výsledek.
c) Politická infiltrace: budování celosvětové vlády
Je obtížné politicky prosadit komunismus v demokratickém západním světě, který si cení individuálních práv, soukromého vlastnictví, právního státu a volného trhu. V radikálním environmentálním hnutí je vyžadována silná vláda, která přiměje lidi k tomu, aby se rozloučili se svým jměním, komfortním životním stylem a různými vymoženostmi.
Z pohledu radikálních environmentalistů není vláda jednoho národa schopna toho, aby se vypořádala s nesčetnými ekologickými krizemi, kterým čelí celá planeta. S argumentem o údajném konsenzu v otázkách, jako je člověkem způsobená změna klimatu, volají tito environmentalisté po zmocnění OSN nebo po vytvoření nějaké jiné globální autority.
Pokud to není schopno dokázat samotné hnutí, může se nadále rozvíjet vize bezprostřední ekologické krize. Tak se rozdmýchá panika a strach, což je nutné k ovlivnění veřejnosti a vlád, které poté násilně implementují environmentální opatření. A tím se dosáhne cíle zničení kapitalismu a zavedení komunismu.
Komunistické státy tradičně přerozdělovaly bohatství prostřednictvím revoluce. V průběhu let však začal být tento přístup čí dál obtížnější. Environmentalisté proto přijali nepřímé strategie, které nutí lidi, aby se potichu vzdali svobody a majetku ve jménu prevence ekologické katastrofy.
Pořadatel kampaně pro skupinu Friends of the Earth (Přátelé Země) jednou na konferenci OSN uvedl: „Jádrem naší odpovědi na změnu klimatu musí být přerozdělení bohatství a zdrojů.“ [73] Jeden z hlavních ekologických myslitelů z Westminsterské univerzity jednou řekl reportérovi, že „se na lidi musí uvalit, ať se jim to líbí, nebo ne“ uhlíkové příděly a že „demokracie je méně důležitým cílem, než je ochrana planety před vymizením života, před koncem života na ní“.
V „bitvě“ proti změně klimatu bylo Spojené království první zemí, která přišla s koncepcí individuálních uhlíkových přídělových lístků. Jeden britský vědec o tom uvažoval jako o „zavedení druhé měny, s tím, že každý má stejný příděl – přerozdělování bohatství tím, že člověk musí kupovat uhlíkové kredity od někoho, kdo se má hůř než on“.
Lidé, kteří žili v Sovětském svazu nebo komunistické Číně, mohou v tomto druhu uhlíkových přídělů snadno rozpoznat další metodu použitou na zavedení totalitního systému. V Číně se kdysi k nákupu nezbytných věcí, jako je kuchyňský olej, obilí a látky, používaly potravinové poukázky. Prostřednictvím přídělu potravin bylo přerozdělováno bohatství, zatímco ústřední vláda získala nejvyšší kontrolu nad majetky lidí a jejich svobodou.
Environmentalisté také používají vlastní ideologii k omezení svobody jednotlivců. V západních zemích se vytvoření vize hrozící ekologické katastrofy stalo pohodlným prostředkem k tomu, jak přesvědčit lidi, aby se vzdali svých práv. Australské sdružení Carbon Sense Coalition navrhlo seznam nových zákonů, které by donutily lidi, aby ve jménu řešení globálního oteplování změnili své chování. Seznam zahrnoval následující návrhy:
- zákaz klasických žárovek
- zákaz balené vody
- zákaz osobních automobilů v některých oblastech
- zákaz plazmových TV
- zákaz výstavby nových letišť
- zákaz rozšiřování letišť stávajících
- zákaz pohotovostního („stand-by“) režimu u spotřebičů
- zákaz výroby uhelné energie
- zákaz elektrických systémů teplé vody
- zákaz jezdit autem v rámci dovolené
- zákaz třídenních víkendů
- zdanění dětí
- zdanění velkých aut
- zdanění parkovacích ploch supermarketů
- zdanění odpadků
- zdanění druhého domova
- zdanění druhého auta
- zdanění prázdninových letů
- zdanění elektřiny na dotování sluneční energie
- zdanění předváděcích místností pro velká auta
- ekologická daň pro auta vjíždějící do měst
- nutnost mít povolení k řízení automobilu za hranicí emisního limitu daného města
- omezení výběru spotřebičů
- zavedení uhlíkových kreditů pro každého člověka
- zavedení norem palivové účinnosti
- prozkoumání, jak snížit objem metanu produkovaného norskými losy
- odstranění bílých čar na silnicích, aby motoristé jezdili opatrněji … [74]
Environmentalismus se také používá ke zvětšení rozsahu a pravomocí vlády. Různé západní země mají nejen obrovské agentury na ochranu životního prostředí, ale také používají životní prostředí jako výmluvu k založení nových vládních agentur a rozšíření pravomocí agentur stávajících. Všechny agentury mají byrokratickou tendenci k sebezáchově a expanzi. Environmentální agentury nejsou výjimkou. Zneužívají moc ve svých rukou k šíření narativu o ekologické katastrofě, který poté prosazují u široké veřejnosti, aby tak získaly více finančních prostředků a zajistily si své pozice ve vládní struktuře. Samozřejmě vše zaplatí daňoví poplatníci.
San Francisco vytvořilo pracovní pozici klimatického vedoucího s ročním platem 160 000 dolarů. Jedna z nejchudších čtvrtí v Londýně, Tower Hamlets, měla jednu dobu padesát osm oficiálních pozic souvisejících se změnou klimatu. [75] Logika je stejná jako ta, kterou používají univerzity a společnosti při přijímání úředníků „pro otázky diverzity“.
Environmentalismus se využívá jako argument pro tvrzení, že demokracie je zastaralá, a k prosazení ustavení nadnárodní nebo dokonce globální totalitní vlády. Environmentalisté tvrdí, že demokracie nemohou zvládnout nadcházející ekologickou krizi. Místo toho, abychom překonali výzvy, které nás čekají, musíme přijmout totalitní nebo autoritářské formy vlády, či alespoň některé její aspekty. [76]
Autorka Janet Biehlová toto uvažování shrnula tak, že podle environmentalistů je „ekologická krize řešitelná pouze totalitními prostředky“, a tak „je třeba, aby vznikla ‚ekologická diktatura‘“. [77] Uvádí, že žádná svobodná společnost by sama sobě neudělala to, co vyžaduje zelená agenda.
Paul R. Ehrlich, jeden ze zakladatelů environmentalismu, napsal v knize Jak přežít: Plán na záchranu kosmické lodě Země (How to Be a Survivor: A Plan to Save Spaceship Earth):
1. Kontrola porodnosti musí být zavedena jak v zemích nadměrně vyspělých (overdeveloped), tak v zemích méně vyspělých (underdeveloped);
2. Nadměrně vyspělé země musí jít zpět (musí být „dedeveloped“);
3. Méně vyspělé země musí být polo-rozvíjeny;
4. Musí být vytvořeny procedury monitorování a regulování světového systému v nepřetržitém úsilí udržet optimální poměr lidí – zdrojů – životního prostředí. [78]
V praxi s výjimkou globální totalitní vlády žádná vláda ani organizace nemohla nakonec takovou moc akumulovat. Programy navržené environmentalisty ve výsledku oslavují komunistickou totalitu a naznačují, že komunistický systém je nejlepší.
Agentura Reuters ve zprávě z roku 2007 odhadla, že kvůli politice jednoho dítěte zavedené v 80. letech minulého století byla KS Číny schopna omezit čínskou populaci na 1,3 miliardy lidí, což je o 300 milionů méně než navrhovaných 1,6 miliardy. Autor zprávy poznamenal, že politika komunistické strany měla vedlejší účinek v tom, že přispěla ke snížení celosvětových emisí uhlíku. Zpráva však zcela ignorovala brutalitu, s níž byla prosazována totalitní politika – včetně nucených potratů a sterilizací a ekonomického pronásledování – stejně jako trauma a utrpení, kterými trpěly miliony Číňanek a jejich rodin, jejichž základní práva a soukromí strana pošlapala. [79]
Jedním z největších problémů ovlivňujících životní prostředí je znečištění. Navzdory vymazání stovek milionů lidí z budoucích generací Číny model intenzivního ekonomické růstu KS Číny spotřebovává energii obrovskou rychlostí. Čínská lidová republika se kvůli tomu stala největším znečišťovatelem na světě, který má nejvíce znečištěné ovzduší ve velkoměstech a vážně znečištěnou vodu. Většinu vody v čínských řekách již není bezpečné pít. Zamořený vzduch z Číny vane přes moře do Koreje a Japonska, a dokonce překračuje Tichý oceán, kde postihuje americké západní pobřeží.
Logicky by skuteční environmentalisté měli učinit hlavním cílem své kritiky komunistickou Čínu, ale kupodivu mnozí naopak KS Číny chválí a dokonce ji považují za naději ohledně ochrany životního prostředí. Webové stránky Komunistické strany USA, People’s World, rozsáhle informují o ekologických problémech. Hlavním tématem jejich zpráv je tvrzení, že environmentální politika Trumpovy administrativy zničí Ameriku i svět, zatímco Komunistická strana Číny je nadějí pro jejich záchranu. [80]
Klaus ve své knize napsal: „[Environmentalismus je] světovým názorem, který chce radikálně a s jakýmkoli doprovodným ‚létáním třísek‘ (tedy za cenu omezování lidské svobody a za cenu lidských životů) změnit svět, názorem, který chce změnit člověka, jeho chování, uspořádání společnosti, hodnotový systém. Prostě všechno.“ [81]
Klaus věří, že environmentální přístup k přírodě je analogií k marxistickému přístupu k ekonomii: „Přístup environmentalistů k přírodě je obdobou marxistického přístupu k ekonomickým zákonitostem, protože i on se snaží svobodnou spontaneitu vývoje světa (a lidstva) nahradit rádoby optimálním, centrálním či – jak je dnes módní říkat – globálním plánováním světového vývoje. Tento přístup je – stejně jako tomu bylo u jeho komunistického předchůdce – utopií, vedoucí ke zcela jiným než zamýšleným výsledkům. Jako ostatní utopie je i tato uskutečňovatelná (nikoli uskutečnitelná!) pouze omezováním svobody a diktátem malé menšiny vyvolených drtivé většině lidí.“ [82]
4. Nalezení skutečného řešení ekologické krize
Bůh stvořil lidstvo a krásnou, úrodnou zemi. V tomto prostředí mohou lidské bytosti žít, plodit potomky a prosperovat. Lidé mají právo využívat přírodní zdroje a zároveň mají povinnost je chránit a starat se o životní prostředí. Po tisíce let měli lidé na zřeteli varování, která jim nebesa v dávných časech zanechala, a žili v harmonii s přírodou.
Výskyt environmentálních problémů je důsledkem úpadku morálky lidí. Současná věda a technika tento morální pokles dále umocnily. Znečištěné životní prostředí je pouze vnějším projevem morálního znečištění lidstva. Abychom očistili životní prostředí, musíme začít tím, že očistíme svá srdce.
Nárůst zájmu o životní prostředí pramení z lidského pudu sebezáchovy. Tento zájem je přirozený a pochopitelný. Pro komunistický přízrak se tím však vytvořila skulina, kterou mohl zneužít ke svým cílům. Komunismus využil environmentalismu k tomu, aby vyvolal rozsáhlou paniku, obhajoval pokřivený soubor hodnot a připravil lidi o svobodu. Pokusil se také rozšířit moc jednotlivých vlád, a dokonce vytvořit vládu světovou. Přijme-li lidstvo ve snaze o záchranu životní prostředí tuto alternativní formu komunismu, hrozí mu zotročení a nakonec zánik.
Odpovědí na problémy životního prostředí, kterým čelíme, není vynucený politický program ani spoléhání se na moderní technologie. Abychom vyřešili krizi, musíme hlouběji pochopit vesmír a přírodu, jakož i vztah mezi lidmi a přírodou, při současném zachování čestného a morálního přístupu. Lidstvo musí obnovit své tradice, zlepšit svou morálku a znovu nalézt cestu, kterou pro něj nebesa stanovila. Tímto způsobem se lidem přirozeně dostane božské moudrosti a požehnání. Bude obnoven krásný a přirozený svět, oplývající životem.
***
Odkazy
46. Jonathan Leake, „Wildlife Groups Axe Bellamy as Global Warming ,Hereticʻ“, Sunday Times Online, 15. kvěna 2005, https://web.archive.org/web/20080906161240/http://www.timesonline.co.uk/tol/news/uk/article522744.ece.
47. Horner, Red Hot Lies, 78–79.
48. Tamtéž, 73–74 .
49. Patrick J. Michaels a Robert C. Balling Jr., Climate of Extremes: Global Warming Science They Don’t Want You to Know (Washington, D.C.: Cato Institute, 2009), x–xiii.
50. James Taylor, „Associate State Climatologist Fired for Exposing Warming Myths”, The Heartland Institute, 1. června 2007, https://www.heartland.org/news-opinion/news/associate-state-climatologist-fired-for-exposing-warming-myths.
51. Hilary Lawson, dir., The Greenhouse Conspiracy (UK: Channel 4 Television, 1990), zveřejněno na YouTube uživatelem ZilogBob 16. února 2015, https://www.youtube.com/watch?v=lvpwAwvDxUU.
52. Marc Morano, „Climate Skeptics Reveal ,Horror Storiesʻ of Scientific Suppression“, US Senate Committee on Environment and Public Works, 6. března 2008, https://www.epw.senate.gov/public/index.cfm/press-releases-all?ID=865dbe39-802a-23ad-4949-ee9098538277
53. US Congress, Senate, Subcommittee on Space, Science and Competitiveness, „Data or Dogma? Promoting Open Inquiry in the Debate over the Magnitude of Human Impact on Climate Change“, 114th Cong., 2nd sess., 8. prosince 2015, https://curryja.files.wordpress.com/2015/12/curry-senate-testimony-2015.pdf.
54. Scott Waldman, „Judith Curry Retires, Citing ,Crazinessʻ of Climate Science“, E&E News, 4. ledna 2017, https://www.eenews.net/stories/1060047798.
55. Roger Pielke Jr., citace dle: Waldman, „Judith Curry Retires”.
56. Rich Lowry, „A Shameful Climate Witch Hunt“, National Review Online, 27. února 2015, https://www.nationalreview.com/2015/02/shameful-climate-witch-hunt-rich-lowry/.
57. US Congress, Senate, Committee on Environment and Public Works, US Senate Minority Report: More Than 650 International Scientists Dissent Over Man-Made Global Warming Claims. Scientists Continue to Debunk ,Consensusʻ in 2008, S. Rep., 11. prosince 2008, https://www.epw.senate.gov/public/_cache/files/8/3/83947f5d-d84a-4a84-ad5d-6e2d71db52d9/01AFD79733D77F24A71FEF9DAFCCB056.senateminorityreport2.pdf.
58. Roy W. Spencer, The Great Global Warming Blunder: How Mother Nature Fooled the World’s Top Climate Scientists (New York: Encounter Books, 2010), 31.
59. Brendan O’Neill, „A Climate of Censorship“, The Guardian, 22. listopadu 2006, https://www.theguardian.com/commentisfree/2006/nov/22/aclimateofcensorship.
60. Horner, Red Hot Lies, 107.
61. Hans von Spakovsky a Nicolas Loris, „The Climate Change Inquisition: An Abuse of Power that Offends the First Amendment and Threatens Informed Debate“, The Heritage Foundation, 24. října 2016, https://www.heritage.org/report/the-climate-change-inquisition-abuse-power-offends-the-first-amendment-and-threatens.
62. O’Neill, „A Climate of Censorship“.
63. John Fund, „Rollback Obama’s CAFE Power Grab, Give Car Consumers Freedom“, National Review, 23. května 2018, https://www.nationalreview.com/corner/fuel-standards-cafe-epa-rolls-back/.
64. Ren Bingyan, citace dle: Ariana Eunjung Cha, „Solar Energy Firms Leave Waste Behind in China“, The Washington Post, 9. března 2008, http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2008/03/08/AR2008030802595.html?referrer=emailarticle&noredirect=on.
65. „The Paris Agreement on Climate Change“, Natural Resources Defense Council (NRDC), prosinec 2015, č. sl.: 15-11-Y, https://www.nrdc.org/sites/default/files/paris-climate-agreement-IB.pdf.
66. Donald J. Trump, „Statement by President Trump on the Paris Climate Accord“, The White House, 1. června 2017, https://www.whitehouse.gov/briefings-statements/statement-president-trump-paris-climate-accord/.
67. Michael Crichton, „Environmentalism Is a Religion: Remarks to the Commonwealth Club”, Hawaii Free Press, 15. září 2003, http://www.hawaiifreepress.com/ArticlesMain/tabid/56/ID/2818/Crichton-Environmentalism-is-a-religion.aspx.
68. Robert H. Nelson, „New Religion of Environmentalism“, Independent Institute, 22. dubna 2010, http://www.independent.org/news/article.asp?id=5081.
69. Freeman Dyson, „The Question of Global Warming”, The New York Review of Books, červen 2008, https://www.nybooks.com/articles/2008/06/12/the-question-of-global-warming.
70. Damian Carrington, „IPCC Chair Rajendra Pachauri Resigns“, The Guardian, 24. února 2015, https://www.theguardian.com/environment/2015/feb/24/ipcc-chair-rajendra-pachauri-resigns.
71. Václav Klaus, „An anti-human ideology”, Financial Post, 20. října 2010, https://business.financialpost.com/opinion/vaclav-klaus-an-anti-human-ideology.
72. Mark Steyn, „Children? Not if you love the planet“, The Orange County Register, 14. prosince 2007, https://www.ocregister.com/2007/12/14/mark-steyn-children-not-if-you-love-the-planet.
73. Emma Brindal, citace dle: Horner, Red Hot Lies, 214.
74. Tamtéž, 211–215.
75. Tamtéž, 227.
76. David Shearman a Joseph Wayne Smith, The Climate Change Challenge and the Failure of Democracy (Westport, CT: Praeger, 2007).
77. Janet Biehl, citace dle: Horner, Red Hot Lies, 219–220.
78. Paul Ehrlich, citace dle: Václav Klaus, Modrá, nikoli zelená planeta. Co je ohroženo: klima, nebo svoboda? (Dokořán, 2007), 32.
79. Alister Doyle, „China Says One-Child Policy Helps Protect Climate”, Reuters, 30. srpna 2007, https://www.reuters.com/article/environment-climate-population-dc-idUSKUA07724020070831.
80. John Bachtell, „China Builds an ,Ecological Civilization While the World Burns“, People’s World, 21. srpna 2018, https://www.peoplesworld.org/article/china-builds-an-ecological-civilization-while-the-world-burns/.
81. Klaus, Modrá, 17.
82. Tamtéž, 22.
