Díl druhý
„Využijte příležitost ukrást sousedovu kozu.“ – Čan Kuo Cche
Když se v prosinci roku 1978 Teng Siao-pching stal de facto rozhodujícím vůdcem Komunistické strany Číny (politbyra) na úkor oficiálního předsedy strany Chuo Kuo-fenga, postěžoval si na zaostalost ekonomického rozvoje pramenící z kontinuální kulturní a socialistické revoluce v podání Maa. Proces nikoli nepodobný vypořádávání se s pozůstatky stalinismu.[1]
Předchozí ekonomický úspěch upevňování moci politbyra je těžko vyčíslitelný. Někdy se v důsledku pozemkové reformy uvádí 47 milionů obětí hladomoru, někdy se to průměruje „jen“ na 30 milionů. Dalších asi 20 milionů mrtvých jen převýchovou v kulturní revoluci, asi 1 milion v etnických čistkách a 20 milionů v pracovních táborech. Komunistická myšlenka v praxi dopadla vždy a všude stejně, to je prostě empirický fakt. Ten byl jasný i Tengovi.
Teng věděl, že striktní ideologií marxismu-leninismu Číně nijak nepomůže. Navrhl strategii modernizace s využitím tržních principů k alokaci produkčních kapacit a kapitálu. Cílem je dosažení světově konkurenční pozice pomocí centrálního řízení tržních sil. Teng rovnou určil svého nástupce Ťiang Ce-mina a také následníka tohoto nástupce, Chu Ťin-tchaa. O co mu šlo?
Do konce 90. let totiž bylo potřeba udržet iluzi, že Čína chce gradualisticky dosáhnout liberalizace své ekonomiky na cestě k postupné demokratizaci a otevření se světu coby mocnost napomáhající i mírovému soužití. Pěkná pohádka. Čínská zběhyně roku 2005 potvrdila, co se začalo rýsovat na konci 90. let při panování Tengem určených následníků. Cílem ekonomické strategie politbyra je ve skutečnosti dosažení světové hegemonie a porážka USA. Chu byl první, kdo otevřeně stočil kormidla směrem k merkantilistickým praktikám, nicméně, tvrzení od této vysoce postavené informátorky poukázala na to, že nejde o žádný překvapivý moment, nýbrž o pouhou realizaci dlouhodobého plánu.
Byla potvrzena existence speciálního vzdělávacího programu[2] pro členy politbyra a vojenského vedení země, bez jehož splnění nelze pomýšlet na povýšení v hodnosti, či ve stranické hierarchii. Předmětem studia se stala britská imperiální a US ekonomická cesta k jejich světové, tržně a mocensky dominující pozici. Jinými slovy: hledají odpověď na to, jak se USA staly hegemonem a jak se z toho může Čína poučit, aby je ve světě předčila.
Zatímco Teng otevřeně prohlašoval, že je potřeba upřednostnit modernizaci země před budováním armády (přičemž jsme si v prvním díle ukázali, že šlo stejně jen o umné odvádění pozornosti), Chu a Si ťin-pching již dosáhli dílčích cílů a mohli pokročit dále, aby jasně vyslovili, že Čína chce dosáhnout světového prvenství nejen v inovacích, výrobě, ale též v militarizaci pomocí modernizace a výstavby masivní PLA. Proč si Teng určil své nástupce? Protože také určil rok 2050, resp. 2049 jako cíl pro dosažení čínské hegemonie a kontinuitu jejich komplexní strategie bylo třeba zajistit. Pětiletky jedou ve stoletém plánu.
Nemysleme si, čínské politbyro se nyní dlouhodobě otevřeně prezentuje jako alternativní model správy světa. Díky tomu jde o skutečně revizionistickou mocnost, vyzývající uspořádání dané výsledkem 2. světové války; podobně, jako do této kategorie spadalo Německo, díky působení Gustava E. Stresemanna ještě před zvolením Hitlera říšským kancléřem.
Strategie starověkých válčících císařství ve 20.–21. století
Několik úspěšných vítězství před sjednocením Číny pod dynastií Čchin bylo dosaženo velmi sofistikovaným oklamáním silnějšího protivníka nebo panujícího hegemona. Především vyvoláním pocitu, že nejste jeho protivník, ale že se k němu lísáte, potřebujete jeho dobrodiní a pomůžete mu v jeho dominanci, projevujíc svou slabost a křehkost všude, kudy chodíte.
Mnoho expertních hlav si myslelo, že politbyro jen přehodí výhybku a své hospodářství direktivně nasměruje na kolej svobodného podnikání a liberalizace dle mezinárodních právních norem a standardů. Díky tomu začala převažovat iluze mnoha think-tanků, akademiků, politiků a bankéřů o tom, jak chce být Čína „pozápadněna”. Nic nemohlo být dále od pravdy. Poučeni tím, jak při otevřeném konfliktu se SSSR ztratili v politbyru jejich veškerou ekonomickou a technologickou výpomoc, nechtěli se dopustit stejné chyby v případě předčasného vystrašení USA. Ta iluze byla a je velmi tučně vykrmována z peněz a grantů pro takové experty, které politbyro účelově alokuje.
Příkladem budiž čínský vstup do WTO. Trval 15 let, protože mnoho US politiků bylo oprávněně skeptických. Je však dílem kvalitního diplomatického a kontrašpionážního klamání, že jim byl vstup do této organizace povolen. Jiný zběh později doručil záznamy tajných jednání, jak mezi 1995-2000 klamali US Kongres o svých záměrech a politikách. Politbyro naslibovalo, že nebude manipulovat se svou měnou, že nebude hromadit přebytky obchodních účtů, intelektuální vlastnictví bude respektováno dle mezinárodních standardů a státní konglomeráty se budou podřizovat tržním, a nikoli politickým silám.
Jak se říká, nejlepší je být ekonomem. Můžete si říkat co chcete, a i když to nedává smysl, tak vás všichni budou ctít. Stejné je to i v případě Číny. Díky všelijakým expertům, které si tučně vykrmila, mohla dosáhnout toho, že merkantilistické snažení politbyra zakryla propagandou právě těchto externích expertů. Teng věděl, že aby mohl začít USA konkurovat, bude si muset sáhnout na penězovody institucí z Bretton-Woods, které částečně kontroluje faktický vítěz světové války – tedy Světovou banku (SB) a Mezinárodní měnový fond. K tomu bylo nutné členství ve WTO.[3]
V květnu 2000 US Kongres vstup Číny do WTO schválil 237:197 a v září následně posvětil Senát 83:15. Politbyro si tak mohlo pro své strategické potřeby vypůjčit ty nejefektivnější techniky k vystavění dluhopisové burzy, penzijních a dalších typů fondů, mezinárodní centrální banku, měnový trh, atd. Čína samozřejmě manipuluje finančním i měnovým trhem, začala hromadit přebytky obchodního účtu a politbyro se postaralo o to, aby intelektuální vlastnictví bylo systematicky vykrádáno v masivní škále. Různé zdroje uvádí, že nelegální využívání intelektuálního vlastnictví tvoří 1,5–8 % čínského HDP.
Světová banka však politbyru pomáhala ještě před tímto oficiálním vstupem do institucí spravujících mocenský řád pax Americana. V roce 1983 A. W. Clausen, tehdejší prezident SB, pro Tenga vypracoval konkrétní strategii, jak USA ekonomicky předstihnout. Navrhoval přesnou strukturu dluhu, exportu, zahraničních investic a rozvoj ekonomických zón. Také narýsoval zahraniční expanzi státních konglomerátů, ovládaných politbyrem, spolu s obcházením všelijakých restrikcí.[4]
Když se v roce 1991 rozpadl SSSR, tak mělo politbyro na stole strategie k privatizaci svých stranických, pardon, státních konglomerátů, kdy nejen naše česká cesta byla také odstrašujícím příkladem dopadů terapie šokem pro (na centralizované moci závislý) aparát politbyra. US vedení o tomto nemělo vůbec tušení, a proto si Čou Siao-čchu-tchan, budoucí prezident centrální banky, obtočil kolem prstu tým SB důrazem na ponechání státních konglomerátů v rukou politbyra. Důraz měl být kladen na zvýšení jejich ziskovosti při prosazování státních zájmů. Stejný důraz, avšak na svou ziskovost, v tomto případě sledovali též činitelé SB a další experti, kteří jsou z dojné krávy čínské ekonomiky hojně vykrmováni.
Čou a Peter Harrold z SB stáli za designem něčeho, co dosud v jiných okruzích příliš nefunguje – národních šampionů tvořených státními podniky. Vždyť vezměte rétoriku naší politické scény, která něco takového vidí v tržní ekonomice jako protimluv. Jenže myšlení nemála lidí a mluvících hlav funguje v linearitě, nikoli v komplexitě. Proto jim uniká dynamika interakcí a lidské zkušenosti. Ne toliko těm, co jsou odvážní a chtějí komplexitu inovativně využít ve svůj prospěch.
Čína dala pojmu státní podnik nový rozměr a posunula ho o několik kroků vpřed, čerpajíc přitom z jihokorejských chaebol a japonských konglomerátů, přičemž nelze zapomínat na přeliv inovací a technologických řešení ze státních, především vojenských zakázek v USA do soukromého sektoru (příkladem budiž projekt Manhattan a vývoj výpočetních technologií v IBM). Jak z nich udělat nástroje k realizaci centrální strategie politbyra?
Výkonný výbor politbyra vybírá všechny řídící pracovníky těchto národních šampionů, kdy většina, kromě povinného stranického ranku a vzdělání, pochází z tajných služeb, nebo z PLA. Čínské státní banky dávají těmto šampionům naprostou prioritu před ostatními firmami, tudíž mají přístup k neomezenému zdroji financování ze státní kasy. Za tyto finanční injekce se od nich očekává, že budou kupovat zahraniční technologie formou firemních akvizic, případně je vykrádat, či zajišťovat cenné komodity v zemích jejich těžby a produkce. Všechna tato podpora, ač prohnilá korupcí a neefektivitou centrálně-nepotického řízení, dává čínským komunistickým konglomerátům nevídanou konkurenční výhodu, s níž nemůže žádná tržní firma soupeřit.[5]
Zejména jde o Sinopec, Petro China, China State Construction Engineering, Bank of China, China Telecom, China Mobile, Huawei a další. Skoro všechny firmy ze stovky umístěné ve Fortune Global 500 jsou vlastněny komunistickou stranou. P. Harrold musel dostat hodně zaplaceno, protože v tajném reportu SB argumentoval[6], že bez takového designu státních konglomerátů dojde k zastavení reformního procesu a Čína se tak nebude moc stát demokracií, jak všichni v USA chtěli.
Nutno dodat, že zájem na otevření čínského trhu pro US průmysl byl velmi silný. Potenciál zisků a odbytu je dosud rozhodující motivací všech stoupenců politiky usmiřování a ústupků postupně se radikalizujícímu politbyru, a to napříč světem. Takovému nápomocnému rozvoji čínské ekonomické moci jdou naproti i pouzí hloupí lidé, žijící ve svých mokrých snech a romantických představách. Takto budiž příkladem ideolog globalizace jako spontální dynamiky vedoucí ke štěstí a smíru všech, Thomas L. Friedman, který ve své knize The Lexus and the Olive Tree: Understanding Globalization (New York: Farrar, Straus and Giroux, 1999) tvrdí, že žádné země, v nichž paralelně funguje McDonnald, spolu historicky neválčí. Přiznejme si, takové statistické a historické uvažování si žádá velkého génia… přesto jde o držitele Pulitzerovy ceny, týdenního přispěvatele New York Times, který se v září 2009 nechal slyšet, jak vyzdvihuje čínský systém jedné autokratické strany, vedené rozumnou a osvícenou skupinou lidí. Ano, i tací mají velmi dobře placené fleky a jsou mezi námi.
Není divu, že se objevuje celá řada mluvících hlav, popírajících existenci jakéhokoli plánu ekonomické dominance na straně politbyra. V podstatě opakují Tengovy poetické příměry o tom, že ekonomická politika Číny je jen wu-wej, tedy bezplánovitá, bez úsilí a bez konání politbyra – groping for stones to cross the river – tedy jen náhodným našlapováním do proudu řeky se politbyro tu chytilo nějakého opěrného kamínku, tu ne – a hle, ekonomický zázrak se stal sám o sobě. Opět pouhé uplatnění historických lekcí z období válčících císařství.
Strategie musí mít nástroje exekuce
Asi nejvýznamnějším porušením závazků z přístupových jednání o členství ve WTO se týká právě výše nastíněných státních konglomerátů. My víme, že tzv. Trojka razila silně neo-liberální agendu, maximálně podporujíc privátní sektor a korporace. Je proto trochu s podivem, že v případě politbyra razí jím ovládané konglomeráty neboli státní podniky. Některé měly, díky své neefektivitě, padnout a být konsolidovány v systému, který od Harroldových reportů došel po jedné dekádě k označení systému národních šampionů.
Co bylo naprosto inovativní, že jim SB doporučila nejen založení burzy, ale též obchodování podílů těchto konglomerátů. Burza má sloužit pro soukromé společnosti, podléhající transparentní správě, nikoli oficiálně státním agenturám. Čínské konglomeráty samozřejmě žádnému transparentnímu due dilligence podrobit nemůžete a investoři tak ani nevědí, do čeho investují. Eufemisticky se to nazývalo částečnou privatizací. Teprve v roce 2003 politbyro veřejně prohlásilo, že začne masivně podporovat cca 50 šampionů, kteří by měli zaujmout místo ve Fortune Global 500. V roce 2010 se jim toho podařilo dosáhnout.
Průmyslová odvětví zbrojařů, informačních technologií, energetiky, letectví, aeronautiky a spedice se těší nevysychajícím finančním zdrojům, daňovým úlevám, darovaným pozemkům, energetickým surovinám a půjčkám pod úrovní oficiální úrokové míry ze státních bank, které nemusí být spláceny. Tito šampioni zaujímají 40 % z čínského HDP mimo agrikulturní složku. Když se započítají i municipality, komunitní družstva, městské a metropolitní investiční fondy a další typy vlastníků rozvětvené stranické mašinérie, jde o 50 % či více z celého čínského HDP.
Taková fakta se nehodí, když se stávajícího hegemona snažíte přesvědčit o tom, že jdete cestou kapitalismu a vaše střední třída co nevidět začne požadovat demokracii…
Nástroje exekuce ekonomického plánu jsou navýsost centralizované. Životodárnou energií každého trhu je směnná komodita, neboli kredit. Centrální banka (PBC) měnu manipuluje a účelově devalvuje. Tím dlouhodobě drží poptávku po levných produkčních kapacitách, práci, zboží a službách. Pět největších čínských bank drží 50 % veškerých vkladů. V zemi o takřka 1,4 mld. obyvatel najdete pouze 29 státem a municipalitami vlastněných bank, 34 podléhajícím speciálním administrativním regionům (Hongkongu, Macau), 2 soukromě vlastněné + od roku 2006 mají vybrané zahraniční banky povolení ustavit své pobočky.[7] V zemích atlantického okruhu jde přitom pro srovnání o tisíce soukromých bankovních institucí. Financování a tedy pomyslné zalévání investičních projektů je spravováno dle strategie politbyra a jemu podléhajícími lidmi. Samozřejmě s patřičnou mírou korupce, nepotismu a neefektivity.
Jde o komplexní rozbor situace, ale myslím, že není na škodu soustředit se na některé stěžejní prvky. Vzhledem k debatě o vlivu čínských technologických firem, zejména Huawei, se sluší poukázat na legislativní uchopení národních šampionů. Tato debata není nová, konkrétně ještě Obamova administrativa ve spolupráci s Austrálií proti Huawei šla otevřeně již v roce 2013.
Ale k tomu se ještě dostaneme. Politbyro není tak blbé, aby všechny své karty otevřelo naráz, a do poslední chvíle bude hrát svou hru klamání, spinu a vlastního PR, přičemž mu bude asistovat nejedna expertní autorita, patřičně odměněná z dobře připravených a kontrolovaných zdrojů. Aneb dle Cimermanna, odborníci na slovo vzatí, resp. najatí. Mnohdy jste odkázáni na vlastní rozum a zkušenost jiných zemí, jako je zejména Tchajwan a samosprávný Hongkong, který se nyní přesvědčuje o tom, že politbyro je tím posledním, kdo bude dodržovat nějaké mezinárodní smlouvy a dohody o jedné zemi a dvou systémech (Sino-British Joint Declaration z roku 1984; když Británie jako signatář protestuje, Čína vyhrožuje bolestnými konsekvencemi a celý protest považuje za nepřijatelný.
Přes všechna srdceryvná prohlášení o tom, jak politbyro nemůže zneužít státní konglomeráty, neboli národní šampiony ke špionáži, nebo prosazování vlastních zájmů, nelze nevidět, že přesně proto byly tyto entity v procesu transformace udrženy při životě. Dále je třeba se podívat na čínskou legislativu, zejména pak zákon o národní bezpečnosti (2015), protiteroristický zákon (2015), špionážní (2017) a protišpionážní zákon (2014), zákon o kybernetické bezpečnosti (2016), zákon o působení zahraničních NGO (2016), apod.
Od roku 2017 přituhlo, z defenzivy je legislativa jasně vedená k ofenzivní činnosti, kdy jsou nejen čínské (samozřejmě nejen státem vlastněné), a v mnohých případech též zahraniční entity, spolu s fyzickými osobami, povinny spolupracovat s čínskou rozvědkou a institucemi národní bezpečnosti. Jelikož jsou za kritickou infrastrukturu považována i data těchto entit nebo osob vygenerovaná pod čínskou legislativní suverenitou, jejich přenos a další nakládání bez vědomí patřičných orgánů se nepřipouští a tyto orgány si vyhrazují právo na kontrolu s jejich nakládáním, což se týká i kontroly jejich obsahu. Účelem rozhodně není nějaká ochrana osobních údajů, jako v případě GDPR, ale kontrola nad celou sítí a jejím obsahem.
Špionážní zákon umožňuje přístup do provozních zařízení, přístup do privátních databází, vyšetřovat a vyslýchat pracovníky, odposlechy a zabavení zařízení jakékoli entity či osoby. Kontrašpionážní a kybernetický zákon se v tomto ohledu doplňuje a takřka kryje, aby zahrnoval všechny oblasti, jež je třeba totálně kontrolovat. Článek 9–16 kontrašpionážního zákona ukládá povinnost spolupracovat a je spíše obranný. Článek 7 a 14 špionážního zákona naproti tomu cílí ofenzivně a ukládá všem pod čínskou jurisdikcí povinnost spolupracovat se státním bezpečnostním aparátem. Legislativa navíc využívá takový jazyk, který zákonnou úpravou cílí též na cizí státní příslušníky. Dle článku 17 se vše opět vztahuje i na budovy, zařízení, materiály, produkty, apod.[8]
Bez ohledu na toto legislativní okénko je historická praxe jasná. Kdo o tom chce skutečně něco vědět, bije do očí. Kdo má jasno jen podle svého ideologického kompasu, dobře mu tak. Jak někoho uslyšíte s ujišťováním, že čínské i v Číně působící zahraniční firmy komunistickému vedení nepodléhají, začněte se ptát, proč tato osoba takto otevřeně lže – z nevědomosti, nebo ze střetu zájmů, korupce?
Tato legislativa je kontinuálně novelizována, přičemž se lehce ustoupilo od mnohem extrémnější a hrozivější verze, která padla jako první legislativní návrh. Pro firmy je proto těžké vše dodržovat a držet tak s legislativním vývojem krok. To ale nevadí, protože jedno je jisté – když za vámi přijdou, tak ten krok budete držet přesně podle toho, jak po vás budou chtít.
Další naivitou je samozřejmě též předpoklad, že politbyro si své masivní finanční injekce do národních šampionů nijak osobně nehlídá. Jak je uvedeno výše, vedení těchto firem je s politbyrem naprosto těsně a osobně svázáno. U nás viz interpelace Daniela Korteho na tehdejšího premiéra Sobotku, kde podnikl asi nejzajímavější historický exkurz do této praxe v českých končinách:
Co se týče třeba omílané Huawei, nedávná studie profesních životopisů jejich pracovníků nalézá jasná spojení s PLA, prací na vojenských kyber-bezpečnostních projektech, či přímo zaměstnání v tajných službách:
Vidíte, že nám to postupně bobtná, proto se nyní podívejme na dílčí shrnutí. Pozornému čtenáři neuniklo, že je potřeba detailněji rozebrat jeden ze závazků přístupových jednání o členství ve WTO – dodržování mezinárodních standardů a norem stran intelektuálního vlastnictví. Je jasné, že exekuci vlastní strategie výrazně urychlíte, pokud ukradnete návod na její realizaci někomu jinému, kdo si již vylámal zuby a zaplatil nemalé prostředky za tuto znalost. Buďte však zatím trpěliví, příliš se to prolíná s dalšími oblastmi.
Shrnutí
Politbyro zkrátka oblblo USA a další členy WTO i v této oblasti a naslibované dohody pro vstup do WTO nedodrželo. Zopakujme si, o jaké sliby šlo:
– Nebude manipulovat se svou měnou
– Nebude hromadit přebytky obchodních účtů
– Intelektuální vlastnictví bude respektováno dle mezinárodních standardů
– Státní konglomeráty se budou podřizovat tržním, a nikoli politickým silám
Opět lze vidět, že mu v tom pomáhala celá řada expertů, samozvaných odborníků a příživníků, či rovnou naivních a hloupých lidí z našich řad. Na druhou stranu se není čemu divit. Jen vytěžili na maximum možnosti, které se jim strategicky nabízejí. Nikdo však nemůže říci, že bychom Čínu a její komunistické vedení nebrali jako partnera a nepomáhali jsme jim, co to jde. Že nás a systém světového uspořádání vidí jako nepřátelský, to vyplývá z jejich vojensko-historického a ideologického uvažování, které je u nás vyjádřené ve strategickém maximu tzv. Thukydidovy pasti – tedy že nikdy v historii vedle sebe neexistovaly dvě dominující mocnosti bez toho, aby mezi nimi nedošlo k válce – viz odvození těchto principů z Thukydidova studia Peloponéských válek při aplikaci na naší úplnou historiografii. Tomuto maximu se dopřává pozornosti až nyní, kdy je nepřátelství a revizionismus komunistického politbyra jasný i slepému (nikoli však hloupému, toho bude potřeba asi ještě hodně nakopnout).
Impérium Made in China 2025
Teng měl pravdu. Pro úspěch v souboji o světové prvenství je potřeba být ekonomicky silný, mít dostatečné kapacity, a nikoli nechat umírat miliony pod tíhou dobra revolučního socialistického ráje. Období konfuciánských mandarínů také nepřineslo požadované plody, kdy spálení mezikontinentálních lodí a uzavření se okolnímu světu jen ponechalo prostor holandsko-britskému soupeření o světové impérium. Ne, Teng a jeho parta už nebyli tak hloupí. Výše jste mohli vidět jen výběr toho nejzásadnějšího, jak se po Maovi pracovalo na dlouhodobé strategii usilující o čínskou světovou dominanci.
Technologie a jejich vývoj jsou integrální složkou velmi komplexního strategického pohledu na maximalizaci jejich velmocenského statusu. Jestliže je nám jasné, že se politbyro snaží dostihnout a předehnat náš atlantický okruh, činí tak současně po vzájemně se umocňujících liniích. Já před tím smekám, protože takhle bych to na základě historické zkušenosti očekával od jakéhokoli našeho státníka. Ale víte, s čím máme co do činění… Politbyru je jasné, že v soudobém vzájemně propojeném a komplexním světě dominance v jedné oblasti nestačí. Ne, správně chápou, že státy spolu soupeří v celé řadě schopností a dovedností. U nich je to vyjádřeno pojmem komprehensivní národní moc – cung-che kuo-ťia li-liang; 综合国家力量. V této souvislosti byla vydána takřka stovka pětiletek, soustředících se na průmyslový a technologický rozvoj.[9]
Samozřejmě jde především o vojenskou moc, ale není to striktně konvenční pohled, který nám tento pojem evokuje. Nezapomínejme, že se silně poučili z neúspěšného souboje sovětského systému se systémem americkým. Vojenská moc je bez ekonomické síly korodující zátěž, zatímco výrazná ekonomická moc je žádoucí sama o sobě a může být využívána k ovlivňování, nátlaku a donucování.
Diplomatický vliv a jednotnost politického vedení, daná centralizovanou komunistickou stranou, hrají svou nezanedbatelnou roli. Bez toho by jen stěží mohli utvářet mezinárodní systém a zabránit formování protičínských koalic. Bez centralizované moci nelze maximálně mobilizovat národní zdroje – podívejme se na EU a Trumpovu administrativu. Tím jejich totalitní zřízení nechci hájit, ale je zásadní brát je na zřetel. Jejich strana je dle jejich slov marxisticko-leninistický předvoj, který nestrpí disent, či vůbec zformování jakéhokoli nesouhlasu; občanská společnost ani individuální suverenita tam nemůže existovat. Naopak, politbyro vyžaduje poslušnost, kontroluje ji a prakticky postihuje neposlušnost, a to i v zahraničí.
Všechny výše uvedené principy jejich komprehensivní mocenské politiky souvisí s otevřeně formulovanou strategií (desetiletkou) Made in China 2025, kterou vyhlásili roku 2015. Cílí na strategické a pokrokové výrobní technologie:
– Nové generace informačních technologií
– Robotika a automatizační systémy
– Aeronautika, letectví, kosmický průmysl
– Námořní a plavební technologie
– Pokročilé železniční technologie
– Čistý energetický pohon
– Elektrická a přenosová zařízení
– Agrikulturní technologie a zařízení
– Nové materiály
– Biotechnologie
Nic proti státu, který chce mít jasno v tom, co pro něj znamená pokrok. Jenže v tomto případě jde o návod orgánům státního aparátu, resp. politbyra, k zisku těchto technologií za každou cenu, k vytvoření kontroly nad globálními dodavatelskými řetězci, vytěžení výzkumníků v zahraničí a jejich stažení zpět do země, masivní dotování lokalizovaných producentů a globální ovládnutí rozhodujících tržních podílů v těchto odvětvích z prostředků neomezeného kreditu, poskytovaného státními bankami.
Vizuálně asi takto:
Ambiciózní státy, které se snaží táhnout inovaci, bychom samozřejmě měli vítat. Ale stát, který nás všechny okrádá o naše výdobytky, zneužívá naší ekonomickou, technologickou a další výpomoc, se rozhodně jako vůdčí síla nechová. Ani by jí být neměl. Čína využívá plejádu nástrojů, jak svých cílů dosáhnout – od těch legálních, po jasně nelegální, přes vynucené technologické transfery, strategické akvizice ve formě falešných entit s nejasnou vlastnickou strukturou, korupci a další, ne tak zřejmé prostředky.
Závěrem
Čelíme kvalitativně protivníkovi, jakého jsme v dějinách dosud nepoznali. Sleduje pouze a jen vlastní zájem, je adaptivní a umí se poučit z chyb svých i chyb ostatních mocností, které v dějinách zaznamenaly úpadek. Pomohli jsme ho postavit na nohy, přiživujeme ho a jsme jím zkorumpováni. Je odhodlaný využít našich slabých stránek všemi prostředky a je tím posledním, kdo ve světě dodržuje dohody nebo závazky. A má jasný plán.
Všechny tyto prvky je dle mého potřeba aspoň dílčím způsobem rozpracovat, protože jsem přesvědčený, že pochopení jejich komplexity a vyplývajících důsledků uniká naprosté většině nejen rozhodujících aktérů našeho atlantického okruhu. A nejen v něm.
V dalších pokračováních bych se proto chtěl věnovat jisté forenzní analýze toho, jak se konkrétně čínská strategie projevuje při její realizaci a v jak komplexní podobě se s ní můžeme setkat s ohledem na výše uvedený diagram. Dále bude potřeba pojednat jejich propagandistickou mašinérii a případně též dílčí témata rizik spojených s jejich technologickými a rozvojovými programy, které se do světa snaží vyvážet. No a protože budete mít díky tomuto seriálu naprosto unikátní vhled do komplexity toho, co a jak se v globální aréně v tomto kontextu odehrává, budeme se moc vydat i do vod aktuálního dění mocenské a územní rozpínavosti Číny v oblasti jejich nejbližšího příhraničí, která opět nabyla na agresivitě. V naší zemi, resp. ve většině západních médií, si s tím neumí poradit, nebo jsou částečně politbyrem vlastněni, a proto vás ani informovat nemohou…
Jan Hladík studoval politické vědy a historii na Karlově univerzitě. Na University of Sussex se věnoval geopolitice a geoekonomice. Dnes se věnuje inovativním technologiím, primárně v biomedicíně. Podle Hladíka je pro efektivní orientaci se ve světovém obchodu třeba porozumět zejména Spojeným státům americkým, čemuž věnuje nepřetržitý zájem.
Postoje vyjádřené v článku se nemusejí shodovat s postoji The Epoch Times.
Poznámky:
[1] Zdroj – pro srovnání zde v podání čínské propagandy: China Daily
[2] Příklad z jejich studijního sylabu k ekonomické konkurenceschopnosti:
Angus Madison, Dynamic Forces and Capitalist Development: A Long-Run Comparative View (New York: Oxford University Press, 1991)
Thomas K. McCraw, Government, Big Business, and the Wealth of Nations,” in Alfred D. Chandler, Franco Amatori, a Takashi Hikino, eds.
Big Business and the Wealth of Nations (Cambridge, UK:Cambridge University Press, 1999)
Alfred D. Chandler, The Visible Hand: The Managerial Revolution in American Business (Cambridge, MA: Harvard University Press, 1993)
Chalmers Johnson, MITI and the Japanese Miracle: The Growth of Industrial Policy, 1925–1975 (Stanford, CA: Stanford University Press, 1982).
Thomas K. McCraw, America vs. Japan: A Comparative Study (Cambridge, MA: Harvard Business School Press, 1986).
McCraw et al., The Essential Alfred Chandler: Essays toward Historical Theory of Big Business (Cambridge, MA: Harvard Business School Press, 1988)
Michael Porter, The Competitive Advantage of Nations (New York: Free Press, 1990)
A další…
[3] “Report of the Working Party on the Accession of China,” World Trade Organization, October 1, 2001, 8, Dostupné zde.
Pro podrobnější diskuzi o vstupu Číny do WTO: Supachai Panitchpakdi a Mark L. Clifford,
China and the WTO (New York: John Wiley & Sons, 2002)
Testimony of Calman J. Cohen, president, Emergency Committee for American Trade (ECAT), before the U.S.-China Economic and Security Review Commission, “Hearing on Evaluating China’s Past and Future Role in the World Trade Organization,” June 9, 2010
[4] World Bank, “China—Long-term Development Issues and Options,” World Bank country economic report (October 31, 1985) Dostupné zde.
[5] Andrew Szamosszegi a Cole Kyle, An Analysis of State-Owned Enterprises and Capitalism in China: A Report Submitted to the U.S.-China Economic and Security Review Commission (Washington, DC: Capital Trade, 2011)
[6] Peter Harrold, ed., “Macroeconomic Management in China,” World Bank Discussion Paper no. 222, Washington, DC: The World Bank, 1993
Peter Harrold a Rajiv Lall, “China: Reform and Development in 1992–1993,” World Bank Discussion Paper no. 215, Washington, DC: The World Bank, 1993
[7] Robert Cull, Maria Soledad Martinez Peria, a Jeanne Verrier, “Bank Ownership: Trends and Implications,” IMF Working Paper WP/17/60, s. 28.
[8] Více zde: Lexology.com , Lawfareblog.com
Bruce Einhorn, “A Cybersecurity Law in China Squeezes Foreign Tech Companies,” Bloomberg News, January 21, 2016) dosupné zde.
[9] Office of the U.S. Trade Representative, Findings of the Investigation into China’s Acts, Policies, and Practices Related to Technology Transfer, Intellectual Property, and Innovation Under Section 301 of the Trade Act of 1974, at 14-17, Dostupné zde.
