Nenápadný nápis „Chataeu Třebešice“ na bráně ve stínu stromů dává vědět, že zde stojí i nějaký zámek… Ve vsi na půli cesty mezi Čáslaví a Kutnou Horou je obezděný pozemek, který ukrývá mnoho krás.
Drobný nápis „Zákaz vstupu do zámeckého areálu bez povolení majitelů“ mne neodradil. Vždyť podle internetu se zde nabízí hotel a ubytování. Zkusím se nějak domluvit.
Nedočetla jsem na tabulce vše, co jsem měla, a tak když jsem vstoupila do zahrady a prošla pár metrů po jejím kamenném chodníku, přiběhl ke mně zahradník. Lámanou češtinou mi vysvětlil, že se zde platí vstupné za prohlídku zahrady.
„A kolik je vstup?
„Sto korun.“
Rozhlédla jsem se po zahradě a vzápětí si uvědomila, že tyto vhledy do starobylé zahrady stojí za více, než je sto korun. Zaplatím vstupenku, obdržím papírového průvodce a rozhlížím se dál.
Záhony plné vonících květin navštěvují motýli – růže, lilie, slézy, hortensie.
V jedné z kůlen parkují auta. V jiné kůlně potkám odložené černé anděly. Jeden z nich ke mně tklivě vzhlíží a jakoby nabízel vodu z dlaní. Postávají tu umělecká díla z různých workshopů.
Starobylé artefakty, pozůstatky z minulosti zámecké zahrady. (Z. Danková / ET ČR) Smuteční vrby se sklání k více jezírkům. 
Zámek byl obnoven doslova jako v pohádce o Šípkové Růžence. (Z. Danková / ET ČR) 
Vstupní klenba do květinových záhonů. Vzrostlé stromy obepínají břehy. Zelená chodba vedoucí k neviditelnému altánu. Jeden z černých andělů s dojemným gestem, pozůstatek z některého z uměleckých workshopů. Květinové záhony zvou v létě motýly na pastvu.
Prostoru dominuje jednopatrový renesanční zámek trojkřídlého půdorysu s mansardovou střechou, obklopený vodním příkopem. Vstup do zámku vede po mostě se dvěma oblouky. Dočtu se, že zde původně stála gotická tvrz, v nádvoří se nacházejí zbytky renesančních kleneb a později u něj došlo k barokním přestavbám.
Kolem se rozkládá rozsáhlá zahrada (120 ha), do které se člověk může ponořit anebo se v ní ztratit. Zdaleka nejde o rovnou plochu se sestřiženými trávníky, která by byla přehledná. Stojí tu živé ploty, úzká ulička působící spíš jako tunel, vede k ohromnému altánu. V ní stojí žebřík, dílo umělcovo, nazvané „žebřík do nebe“. V hospodářských staveních a v interiéru jsou instalovány různé umělecké artefakty současných umělců.
V prostoru se nachází několik hospodářských stavení, u některých je obnovena střecha, u jiných klenba již spadla. Neschází původní socha panny Marie nebo různé sloupky a pobořené branky. Nad rozsáhlými čtverci záhonů plných květin se nesou pergoly na cihlových sloupcích a tvoří klenby.
Procházím kolem bohatě kvetoucího keře hortensií, navštěvuji jezírka ukrytá ve stínu smutečních vrb, vzrostlé stromy poskytují tajuplný stín. Hra světel a stínů, škála nekonečných odstínů zeleně, čtverce barevných květin.
Zahrada zdaleka není „dokonalá“, ale i v tom je její půvab.
Dokáži si zde představit skupinku hudebníků, jak hrají starodávnou hudbu. Je to zahrada ticha, do které se může člověk zcela ponořit. Kouzlo hluboké zahrady je nenapodobitelné.
Mezi živými ploty nehlučně pracují zahradníci, bez vrčení motorů. Nacházím další vhledy do zahrady, za zámkem i farmu se zvířaty.
Na tabulce u vrat, kterou jsem prve nedočetla celou, je nabídka prohlídky zahrady za vstupné a telefonní kontakt pro domluvu. Možnost navštívit interiér zámku mají po domluvě skupinky od 8 lidí.
Zámek byl delší dobu na prodej, trvalo několik let, než se našel kupec. Od r. 2000 jej mají současní majitelé, dva Italové z pražské galeria Futura – architekt a galerista Alberto di Stefano a výtvarník Eugenio Percossi. Obnovili zámek doslova jako v pohádce o Šípkové Růžence.
