Ministryně práce Jana Maláčová se nedávno vyjádřila k bytové politice státu, že v tomto případě je nutné, aby stát vzal tuto věc nekompromisně do vlastních rukou – „jako to bylo za Husáka“. V Praze chtějí dohonit schodek ve výstavbě nových bytů, zatímco není přehled o tom, kolik bytů je prázdných, opuštěných nebo držených majiteli jen tak navíc.
Ale jak jsme se měli za Husáka?
Nejprve bytová politika…
Někteří starší lidé ještě dobře pamatují, jak tenkrát mladí kolikrát bydleli u rodičů ještě i po svatbě, nebo museli brigádničit určitý počet hodin, aby získali družstevní byt nebo řadovku. Mladí bez závazků po vyučení mohli bydlet v podnikové „svobodárně“ – asi po dvou na pokoji.
Stavěla se sídliště, která většinou slouží podnes, a u nich hřiště pro děti. Telefon neměl každý, o pevnou linku se muselo žádat a trvalo pár let, než vám ji zapojili. Děti se domlouvaly osobně ve škole nebo na sebe zvonily na sídlišti. Pozitivní bylo, že chodily více do přírody nebo do parků, hrály hry, jako „na slepou bábu“, „na pykanou“ nebo skákaly nakresleného „panáka“. Braly si švihadlo nebo míč ke společným hrám.
Kromě „chodit do pionýra“ fungovaly při škole ještě různé kroužky, kde mohly děti trávit volný čas. A protože „Co Čech, to muzikant“, tuto tradici se nepodařilo vymýtit – děti mohly navštěvovat i Lidové školy umění a v nich kreslit, nebo se učit hrát na hudební nástroj. V Sokole se cvičilo i hrály hry, ale Sokol se přejmenoval, i když mnohde nadále zůstával „Sokolem“.
Zaměstnanost
Každý dostal práci, ať chtěl nebo nechtěl. Pokud pracovat nechtěl, byl stíhán pro příživnictví. Takže všichni museli dostat práci – nebo ji aspoň předstírat. Tak tomu v mnoha pracovištích také bylo. Ale jinak – Češi jsou šikovní a pracovití.
Výjimkou byli umělci, kterým bylo umožněno pracovat tzv. „na volné noze“.
Mladí lidé – pokud od 15 let nestudovali, šli do učení v některém průmyslovém odboru nebo se museli „rovnou zapojit do pracovního procesu“. To se stávalo i těm nadaným, studijním typům, jejichž rodiče byli režimem označeni za „pravicové oportunisty“ nebo nepřátele lidu. Studovat nesměli a byli posíláni na pracovní místa v továrnách nebo v zemědělství apod.
Takže o prázdninách v letních měsících si studenti mohli užívat dva měsíce prázdnin, jejich rodiče brali přídavky na děti a museli je živit.
Kdežto učňové nebo děti „nepřátel“ dostali jen dva týdny dovolené za rok. Protože byli mladí a ještě neodpracovali dost pro socialistickou republiku, neměli nárok na další dovolenou. To platilo od 18 do 23 let. Mladí prostě po 5 let neměli nárok na delší dovolenou, a tak chodili do práce i o Vánocích mezi svátky, protože jim nezbývala už žádná dovolená. Ani Štědrý den tehdy nebyl uznán státním svátkem, a tak se pracovalo dopoledne zpravidla i na Štědrý den.
Učňové a učednice – během učení se většinou chodívali na praxi do dílny, aby se naučili práci ve svém oboru. Často se však stávalo, že i učňové odváděli práci ve 100procentní míře, a za to dostávali kapesné. To činilo za měsíc 35 až 75 korun. Tak tomu bylo např. u pletařek v Pleasu. A tak mnohdy závod ušetřil na platech za odvedenou práci.
Nemocnice, jesle, volská daň
Navzdory nedostatku bytů byla podporována porodnost. Jedno dítě za maminku, jedno pro tatínka, třetí pro republiku, říkávalo se. Těm, kdo se neoženili nebo se nevdal(y)do svých 25 let, byla nasazena tzv. volská daň.
Tato daň byla nejvyšší ve stupnici. Tento člověk nesplnil svou reprodukční úlohu, a musel tedy podporovat ze své daně ty, kteří ji splnili. Mateřská dovolená byla tehdy asi do tří let dítěte, s tím, že od 1 roku nebo dvou let už dávky byly menší nebo vůbec žádné. Pak tu byly jesle, kam brali děti od půl roku. Žena odevzdala své malé miminko do rukou státu a šla vydělávat peníze. Představte si půlroční nemluvně, které matka odstaví a jde pracovat…
Když byly děti nemocné, braly si matky tzv. ošetřování, které bylo placeno po dobu 8 dnů. Další dny byly omluveny jako neplacené volno.
Pokud měl někdo staré a nemocné rodiče, bral si je domů, třeba do malého bytu, kde žil s dětmi, a ošetřoval je mezi prací v zaměstnání. Sociální služby tehdy zdaleka nebyly na dnešní úrovni. Fungovaly pouze domovy důchodců, ale nevzpomínám si, kam dávali tzv. ležáky (ležící seniory).
Postižení lidé – ti se neukazovali na veřejnosti pokud možno vůbec. Socialismus přece plodí samé zdravé a silné lidi. Postižení nebo invalidní občané bývali v ústavech, nebo si je rodina měla schovat u sebe doma a moc s nimi nechodit ven.
Pokud jste se roznemohli a marodili a museli být hospitalizováni, po ty dny v nemocnici se vám krátila nemocenská. Protože v nemocnici jste dostali lůžko a najíst, tak vám stát neplatil plnou nemocenskou dávku. Někdy to bylo opravdu jen pár korun na den.
Móda za Husáka
Jak jsme chodili oděni – většinou hezky oblečeni. Domácí šití, melouchy, vlastní pletení a háčkování – tak se po zaměstnání tvořilo oblečení. Některé šikovné dívky obkreslovaly střihy z Burdy a podle nich si šily oblečení.
Džínová móda byla také dost rozšířená, kvůli tomu však bylo potřeba sehnat bony. Džíny se daly koupit pouze v Tuzexu a za bony. I tak většina národa chodila v džínách a ve svetru. To byl upravený zevnějšek, snad nejvíce rozšířený v 70.–80. letech.
Občas přišla mládež s nějakým levným módním specifikem: když se nosily obuté tzv. důchodky (filcové vysoké boty na zip) a na hlavě „hadovky“ (vlněné čepice pro řezníky).
Mládež se spontánně rozdělila na dva větší tábory – ti, kdo chodili v džínách a nosili dlouhé vlasy, a pak ti, kdo nosili tesilové kalhoty, kostkované košile, účes na patku apod. Ale nebylo to tak zcela striktní, vzájemně se to prolínalo. Do práce chodívalo mnoho českých žen upraveno a načesáno. Objemné a vlnité účesy, jako nosívaly televizní hlasatelky (nebo zpěvačka Yvetta Simonová), byly u žen v oblibě.
V porovnání s tehdejšími platy byla konfekce poměrně drahá. Zimní kabát jste si nemohli pořídit z jednoho platu. Museli jste si na něj šetřit třeba několik měsíců. Neexistovaly second handy, výběr byl malý. A tak se stále šatník doplňoval vlastní tvorbou. Nebo se dědilo po rodičích, tetičkách nebo starších sourozencích. Dětské oblečení mnohdy putovalo po celé vesnici.
Stály se fronty nejen na exotické ovoce
Jídlo bylo dotováno, takže levné potraviny byly pro všechny. Až na nedostatkové nebo podpultové zboží. Před Vánoci se stávaly dlouhé fonty na kakao, oříšky, kokos. Aby mohly hospodyně vůbec upéci vánoční cukroví. A ještě to bylo na příděl. Mimoto se týden co týden stávaly fronty na banány a pomeranče, exotické ovoce. Také bylo na příděl. Prodavačky měly tehdy nepsanou moc ukořistit zboží pro své blízké nebo známé, anebo disponovat zbožím tzv. „pod pultem“.
Výpadky ve výrobě způsobily nedostatkové zboží, což zahrnovalo i základní věci, jako byl toaletní papír nebo dámské hygienické potřeby, někdy i prádlo nebo tepláky.
Skládaný toaletní papír býval ještě starší než za Husáka, jednu stranu měl lesklou, takže se hodil spíš pro psaní básní, nežli pro svůj účel… (Facebook, Z. Danková) 
Skládaný toaletní papír býval ještě starší než za Husáka, jednu stranu měl lesklou, takže se hodil spíš pro psaní básní, nežli pro svůj účel… (Facebook, Z. Danková)
V 60. minulého století letech si ženy ještě mohly užívat galantnost mužů, ale v 70. letech začala mizet. Soudružské tykání mezi soudruhy si našlo svou cestu i k nesoudruhům, tykalo se na dílně kdekomu – navíc oslovení pane, paní bylo nežádoucí a někde dokonce i zakazované. Obhroublost a sprosté nadávky se v kolektivu vůbec neřešily.
V té době mi bylo v zaměstnání zakázáno oslovit někoho „paní“ – mělo se říkat pouze soudružko.
Předseda jistého okresního soudu, předtím zvolený v 50. letech z lidu, jen s právnickým kurzem, se bezuzdně opíjel, až někdy ležel ve škarpě – a nikdo s tím tehdy nemohl nic udělat. Stačilo být soudruh…
Nekonečné a beztrestné „harašení“
Pánové měli tehdy možnost občas plácnout některou dámu přes zadek, říkávalo se: „Kde je vyšpuleno, tam je dovoleno“ a jediná obrana socialistické dámy byla dát pánovi facku. Ovšem, ne každá to stihla se trefit. Zejména v textilních závodech, kde převládaly pracující ženy, měli muži velký výběr. Mohli si vybírat nebo vyhlédnout, kterou budou obtěžovat a za jakou hranici až to dojde. Stávalo se, že na chodbách továrny byla žena jdoucí z kantýny nebo z WC obtěžována a sprostě osahávána, a to se dělo třeba i v kanceláři nebo ve výtahu, za bílého dne, ovšem ničeho se pak nešlo dovolat.
Nebylo možno to někde hlásit, navíc to ani nebylo bráno jako obtěžování nebo sexuální harašení. Takové pojmy neměly v socialistickém hospodářství žádné místo. Pokud byl nadřízený úchylný, mohlo se donekonečna stěžovat na závodním výboru ROH (Revoluční odborové hnutí), ale ničeho se nedosáhlo. Navíc se postižená žena mohla obávat pomsty. Nejvýraznější pravidlo platilo: Neměla jsi tam sama chodit (do kantýny, po chodbě na WC a podobně). Viníkem byl převážně sama oběť harašení. A ta oběť se nekonečně styděla, když se to mělo někde projednávat. Teprve pokud došlo ke znásilnění, bylo zahájeno trestní řízení.
Jedna mladá maminka během mateřské dovolené si chodila přivydělávat úklidem podnikových prostor. Večer ji tam obtěžoval starší vrátný. Když přišla domů s pláčem, její naštvaný manžel tam došel, chytil vrátného za límec a na místě si to s ním vypořádal. Jiné zastání tehdy neexistovalo.
„Kde není žalobce, není soudce“
Soudnictví – nejvyšší tresty nepadaly za vraždu nebo znásilnění, ale za tzv. rozkrádání socialistického majetku. Když si lidé omylem nebo vědomě brali věci náležející státu. A skoro vše bylo „státní“. I to vyhozené bylo někdy státní, a když to někdo vyhozené sebral, byl odsouzen.
Součástí socíku byly vykládání politických vtipů, oblíbené byly vtipy na „esenbáky“. Když vládla cenzura a nebyla svoboda slova, zato se doma za dveřmi šťavnatě nadávalo.
„Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“, bylo jedno z hesel.
„Všude se krade, ale nikde nic nechybí“.
„I když nikdo nic nedělá, plán je plněn“ … apod.
Trampové
Trampové při svých setkáních v přírodě byli také trnem v oku komunistickému režimu. Příslušníci SNB tyto lidi, jdoucí si oddechnout do přírody, často obtěžovali, dělali na ně „zátahy“. Jakákoliv činnost, která nebyla pod hlavičkou organizovaného socialismu, jako skauti, vodáci, trampové, nebyla v té době žádoucí.
Jedna 50letá žena si smutně vzpomíná, jak v době jejího dětství, když jezdili s rodiči ven na tramp, jeden příslušník SNB chytil jejího otce za bundu a vytrhl mu z ní skautskou lilii, jež byla symbolem čistoty.
Foglarovi skauti nebo junáci, se svou čestností a pravdomluvností, byli odsunuti někam do zapomnění.
Někteří hodně staří lidé dnes tvrdí, že dřív (i za socíku) bylo vše lepší. Vyplývá však, že mají na mysli dobu, kdy se lidské vztahy ještě nepokazily a kdy morálka nebyla ještě tak pokleslá, jako nyní.
