Oslavná, bouřlivá, něžná, slavnostní, těšící, plesající – tak zní nejznámější vánoční skladba, Česká mše vánoční, zvaná lidově „Rybovka“. Během Vánoc se z ní lidé mohou těšit již více než dvě sta let, díky nadanému venkovskému skladateli, který nakonec neunesl svůj těžký život.
Jakub Jan Ryba, křtěný Jakub Šimon Jan Ryba (1765 Přeštice – 1815 Voltuš) hrál na klavír již jako osmiletý chlapec. Učil se zároveň i na housle a varhany. Od roku 1870 studoval piaristické gymnázium, z něhož jej však po 5 letech jeho otec odvolal, protože chtěl, aby získal místo učitelského pomocníka v Nepomuku. Studium chudým dětem tehdy zkomplikovaly reformy císaře Josefa II., takže někteří hoši nemohli dostudovat.
V životě Jana Jakuba bylo několik hořkých milníků, a ukončení studia hudby a filosofie bylo jedním z nich.
Jako učitel na vsi se potom potýkal se zaostalostí – v té době ještě ne všichni rodiče posílali své děti do školy. Potýkal se s místem pro žáky ve škole, s jejich rodiči, kteří nemohli unést jeho důslednost. Krajina se tehdy vzpamatovávala po následcích morové epidemie, místní lid žil v beznadějné nouzi, v zanedbané hygieně a nevědomosti. Postupně mu však žáčků přibývalo.
Když přišel do Rožmitálu, našel školu v žalostném stavu. Škola, do které zatékalo, měla pouze dvě třídy. Ryba žáčky ihned rozdělil na dvě poloviny podle věku a vědomostí.
Jako učitel v Rožmitále pod Třemšínem si však dokázal získat děti a probudil v mnohých zájem o učení.
Po třech letech působení obdržel učitel Ryba uznání od krajského úřadu.
Ryba také snil o založení průmyslové školy, kde by se hoši učili polnímu hospodářství, lukařství a sadařství a dívky pletení, šití a předení. Tento sen však neuskutečnil, a za tuto snahu sklidil i mnoho posměchu.
Někteří zaostalí lidé mu záviděli, jako např. vrchnostenští úředníci ze zámku anebo dosluhující farář, protože poprvé do obce přišel někdo, kdo mluvil více jazyky, skládal hudbu a působil i jako regenschori.
V dobách napoleonských válek a rakouského státního bankrotu místo venkovského učitele v lidech nevzbuzovalo autoritu. Ve době své největší nouze však J. J. Ryba složil svoji nejznámější vánoční mši, Českou mši vánoční v roce 1796 – video:
Některé verze České mše vánoční byly doplněny obrázky Josefa Lady:
Původně v tónině A-dur (dnes se často hraje o tón níže, v G dur) a prostřednictvím opisů se brzy rozšířila do celých českých zemí.
Hej mistře, vstaň bystře…
V začátku zpívá tenor:
Hej, mistře,
vstaň bystře,
vzhlédni na jasnost,
nebes na švarnost,
krásu uhlídáš,
v tento noční čas.
Zpočátku se zdá, že řemeslný mistr, který se celý den klopotil v práci, bručí a nechce se v noci dát rušit z tolik potřebného spánku. Později se rozkouká a noční světlo v něm vzbudí zvídavost. Plesající andělské chóry jsou prostřídány vhledy do života prostých venkovanů. Každý si ve mši může nalézt „svůj dílek“.
Přestože je stavěná stejně jako latinská hudební mše (části Kyrie, Gloria etc.), jedná se o pastorální hru aplikovanou na liturgii tradiční mše. Text rovněž poskládal kantor J. J. Ryba a napsal jej česky, protože byl toho názoru, že „z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský užitek ani zpívající ani poslouchající“.
Originální orchestrace byla napsána pro sólové hlasy a smíšený sbor, koncertantní flétnu, 2 klarinety, 2 lesní rohy, clarino principale (trubka), dvoje housle, viola, kontrabas, tympány, koncertantní varhany.
Působí operně, složitě, různorodě, a současně široce oslovuje i prosté lidi.
Do poslední kapky krve
Uznání rožmitálských pánů nevzbudil ani dopis z Plzně, ve kterém bylo Rybovi sděleno, že ho město Plzeň jmenuje svým čestným občanem a k tomu přidává 100 zlatých.
Nadaný hudební komponista se zaměstnával nejen hudbou, ale navíc psal i literární práce do českých Vídeňských novin. Také pilně pořizoval výpisky ze spisů Daniela Adama z Veleslavína z konce 16. století. Tyto podklady byly velmi cenné jako jeden ze zdrojů Jungmannova Slovníku česko-německého.
Venkovský učitel živicí početnou rodinu – 13 dětí – však nadále nenacházel v obci uznání. Po dlouhodobé vyčerpanosti, depresích, obtížné ekonomické situaci rodiny, trýznivém fyzickém onemocnění, neutěšených vztazích nekonformního učitele k nadřízeným (a také pod vlivem stoické filosofie podle Seneky) se ráno 8. dubna 1815 odebral pod kopec k Voltuši s břitvou v kapse…
Podle nedávno objeveného dokumentu mohlo být poslední kapkou k jeho rozhodnutí ukončit svůj život to, že rožmitálská fara odstoupila od rozjednané opravy kostelních varhan, které tou dobou byly rozladěny a v žalostném stavu. Ryba jako hudebník s dokonalým sluchem očekával, že tento královský hudební nástroj bude opraven a vyladěn, tak aby na něj šlo s potěšením hrát.
Pomníčky
Jeho ostatky, původně uložené na morovém hřbitově, kam církev vykázala sebevrahy, byly vyzvednuty a dočkaly se důstojného uložení až v roce 1855 na podnět jeho syna Josefa Arnošta Ryby. Tehdejší farář Jan Fähnrich se postaral o přenesení ostatků na starorožmitálský hřbitov.
Několik mohyl na jeho počest bylo vztyčeno různými spolky i jednotlivci.
J. J. Ryba rozsahem své mysli, znalostí a bohatostí osobnosti zdaleka převyšoval lidi své doby. Doufal, že pozdější generace jej budou konečně lépe chápat. To se mu vyplnilo. Každý rok se potěšíme jeho mší vánoční.
