Naši předkové měli dobře vypozorováno, jaký vliv má počasí ve čtyřech ročních obdobích. Svoje znalosti předávali z generace na generaci. Měli v ně důvěru a většinou se jim osvědčily.
V zimě sledovali, zda počasí odpovídá tomuto období, a poznali, jaký vliv bude mít zima na příští jaro nebo léto. Protože jim šlo o úrodu, na které záviselo jejich živobytí.
Podle určitých příznaků věděli, zda bude v létě zle:
„V lednu mráz – těší nás; v lednu voda – věčná škoda.“
„Lednový déšť z pecnu odkrajuje.“
„Teplý leden, k nouzi krok jen jeden.“
„Holomrazy – úrody vrazi.“
„Jestliže země v lednu měsíci otevřena jest a obzvláště když poslední větrové přitom bouří, tehdy panují rozličné nemoce.“
Z těchto pranostik je znát varování před nouzí. Pokud byl leden teplý a měl málo sněhu, hrozilo, že bude slabší úroda, a tedy může nastat bída. Možná pak měli tendenci šetřit si zásoby, aby měli i na později…
A mezi slibné pranostiky náleží třeba tyto:
„Mnoho sněhu v lednu, mnoho hřibů v srpnu.“ Potěšilo by houbaře.
„Jak vysoko v lednu leží sníh, tak vysoko tráva poroste.“ Ano, tráva má v létě růst, aby bylo čím krmit dobytek: „V lednu moc sněhu, v červnu moc sena.“
„Je-li leden nejostřejší, bude roček nejplodněší.“ Z toho plyne, že leden jako měsíc měl být nejchladnější, a to by bylo správné.
Sedláci i hospodáři to shrnují takto:
„Když je leden bílý, je sedlákovi milý – je-li teplo v lednu, sahá bída ke dnu.“
V současnosti se zdá, jakoby některé pranostiky ztrácely platnost. Počasí se mění jako na houpačce. Některé hlasy tvrdí, že tomu tak bývalo i kdysi, v různých obdobích. Někteří namítají, že už ani předpověď počasí se netrefí, navzdory satelitům, s jejichž pomocí by předpověď měla být přesnější.
Nezbývá než čekat, zda se příroda umoudří, anebo hledět do svých mobilů, třebas na Aladina, který nám napoví aspoň lokální počasí, abychom věděli, jak se obléci, až půjdeme ven.
