V tomto rozhovoru hovoří klavírní technik William Brokvist o své lásce k hudbě a o tom, jak ve své práci spojuje zájem o hudbu, klavír a technologie.
Wlliam Brokvist žije v červeném domě s bílými suky ve švédském městě Hagfors. Je jedním z asi stovky švédských klavírních techniků a na dvoře si zřídil dílnu. Vedle sebe tu stojí klavír a pianino a nástroje všeho druhu. Dílna je velmi čistá a útulná.
Hudba provází Williama celý život. Jeho otec byl hudebník, hrál na klavír a varhany Hammond.
„Otec mě v hraní podporoval, ale nikdy mě do něj nenutil. Naučil mě věci, které jsem zkoumal a rozvíjel u klavíru.
Nechodil jsem do hudební školy, jsem samouk a nikdy jsem se necítil dobře, když jsem hrál před publikem. Neměl jsem zájem stát se profesionálním hudebníkem.
Pro mne osobně je příjemné, když si mohu sednout a hrát na klavír. Když jsem šťastný nebo smutný, mohu to vyjádřit hudbou. Prostřednictvím hudby mohu zpracovávat emoce způsobem, který lze jen těžko vyměnit za něco jiného nebo najít jinde. Je skvělé hrát a tolik se mi to vrací.
Někdy se vzdávám klavírních skladeb, které jsou příliš obtížné, ale hrát velké klasiky je pro mě výzva, protože vytvářejí zážitek s mnoha barevnými odstíny a emocionálním výrazem.
Vždy jsem hrál, abych se cítil dobře a užíval si hudbu. Neskládám hudbu, hraji to, co vytvořili jiní. Je tu tolik možností, které vyjadřují různé nálady.“
Williamův otec plánoval, že se v mládí vyučí klavírním technikem, ale k tomu nikdy nedošlo. Místo toho Williamovi o této profesi vyprávěl, což v něm vzbudilo zájem a zvědavost.
„Až na střední škole jsem si začal myslet, že by to mohlo být něco pro mě. Spojení hudby, klavíru a technologie mi přišlo zajímavé.“
V roce 2017 začal William studovat obor klavírní technik na lidové škole v Oskarshamnu, která je jedinou švédskou školou s denním studiem tohoto oboru. Tam se naučil vše od teorie po praxi o stavbě nástrojů, ladění podle sluchu, seřizování mechaniky, renovaci, opravách a úpravě tónů klavírů a pianin. V roce 2019, po dvou intenzivních letech, dokončil studium a založil vlastní firmu WB Pianotechnik.
„Objednávek přibývá, ale na začátku bylo těžké období s pandemií. Nevím, jak by to bylo za normálních okolností. Mám tu výhodu, že jako klavírní technik ladím i renovuji. Zhruba polovinu času se věnuji ladění, druhou polovinu odpočinku v dílně. V době, kdy mám méně ladění klavírů, se mohu více věnovat ladění a restaurování nástrojů v dílně a naopak.“
William vysvětluje, jak je důležité, aby klavír nebo pianino byly dobře naladěné a měly dobře fungující mechaniku, aby hudebník mohl svobodně hrát a svobodně se na nástroji projevovat.
„Aby se koncertní klavírista mohl vyjádřit, musí na nástroji fungovat všechno. Prostřednictvím kláves chce hudebník vyjádřit své pocity a dotknout se posluchačů. Pokud na cestě k cíli něco nefunguje, klavírista svého cíle nedosáhne. Jako klavírní technici se starají o to, aby vše fungovalo, a zároveň naslouchají klavíristovi, pokud si myslí, že by se na jeho nástroji mělo něco změnit nebo upravit. Jde o to pochopit, co klavírista chce. Klavír je pokročilý nástroj a ne všichni hudebníci o něm mají takový přehled. Musím se tedy snažit zjistit, co tím myslí a co potřebují.“
Klavír se původně nazýval pianoforte a je hudebním nástrojem, který patří do podkategorie klávesových nástrojů. Z historického hlediska je klavír vývojem cembala, které spatřilo světlo světa na počátku 18. století. Rozdíl mezi klavírem a cembalem spočívá v tom, že zvuk klavíru vzniká úderem kladívka na strunu, zatímco zvuk cembala vzniká drnkáním na strunu.
Původně byl klavír poměrně křehký a slabý, a to jak zvukově, tak konstrukčně. Během koncertů se tak nástroje běžně rozbíjely. Během posledních 150 let získal klavír svůj současný design, který je vhodný pro dynamickou hru.
William věří, že hudba a kultura hrají ve společnosti velkou roli a jsou důležité v mnoha ohledech. Hudebníci i lidé obecně by měli mít možnost svobodně hrát a vyjadřovat se. Podle něj je to základní lidské právo, které je neomezené a nadčasové.
„Historie je v kultuře. Je úžasné, že hudba napsaná před stovkami let stále existuje a stále se hraje.
Přestože byla napsána před tak dlouhou dobou, dotýká se nás i dnes. Emocionálně se můžete ztotožnit s obsahem a nechat se dojmout uměleckým vyjádřením.“
Z původního článku německé redakce deníku The Epoch Times přeložila G. K.
