Dříve si v domácnostech během soumraku lidé vyprávěli všelijaké příběhy. Drželi tzv. „černou hodinku“, kdy nerozsvítili, ale sedávali potmě – na příběhy nebylo třeba svítit. Tehdy vyprávění a naslouchání byla oblíbená forma zábavy. Děti se rády bojí záhadného tajemna, o kterém slýchaly vyprávět zajímavé příběhy. Třeba u těch, kde se určitá postava zjevuje i po své smrti v určitém domě, hradě, nebo na hradbách. Říkávalo se: Straší tam.
Bylo to „nadpřirozené“, a tak se toho děti bály rády. Dnešní doba nabízí filmové příběhy a horory, které už není snadné tak zvládnout, jako příběhy z černé hodinky. Rodiče od psychologů dostávají radu – když se děti u filmu bojí, je třeba je obejmout a říci jim: Neboj se, to je jen „jako“.
„Děti i dospělí mají strach z neznámého. Proč se bojíme třeba tmy?“ říkají nám psychologové.
„Děti se rády bojí. A nejen děti, strach je přirozenou součástí našeho já,“ konstatuje herec Jim Carrey podle deníku.cz při uvádění filmu Vánoční koleda (2009). Kupodivu, je to tak – někdy se rádi bojíme. Zejména když se nabízí situace, která není reálná, jako jsou ty v pohádkách anebo dobrodružných příbězích. (Ale v realitě je to pak zcela opačně, strach účinkuje silně a tehdy si nemůžeme si říct: To je jen „jako“)
Vodník – jedno ze známých strašidel z pověstí a pohádek
Kdo by neznal úvod k Erbenově proslulé baladě, kterou zveršoval podle lidových vyprávění:
– Na topole nad jezerem
seděl vodník podvečerem:
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť. –
Vodní démon, zvaný česky vodník, pochází ze staré slovanské mytologie. Vyskytuje se i v německých pověrách, ve Skotsku nebo Polsku, znají ho východní i západní Slované; v Dalmácii je spřízněn spíše se slanou vodou.
V Evropě však tento vodní démon má své uplatnění od počátku 14. století – a původně byl spíše hrozivým strašidlem, které rádo topí lidi ve vodě. K. J. Erben o něm napsal krutou baladu Vodník (Kytice), v níž se projevuje jako bezcitný zlý pán, žijící pod vodou jezera, jenž se řídí jen vlastními pravidly.
Lidé mívali obavu z přírodních živlů a ve vodě tedy spatřovali nebezpečného „ducha“, který může způsobit utonutí, když se člověk šel do jezera či rybníka vykoupat. Někdy jenom strašil rybáře či plavce, jindy opravdu škodil. Při večerních vyprávěních jím rodiče strašili děti možná proto, aby nechodily blízko k vodě. Rodiče tak v pozadí přirozeně řešili svou obavu, aby jim děti neutonuly.
Později v další době a v celkem nedávné době se vodník postupně stal neškodnou, spíše komickou postavou. Velmi často byl znázorňovaný malířem Josefem Ladou, v jehož podání se stal právě tou málo škodnou postavou.
Zelený mužíček měl obvykle zelenou tvář i vlasy, mezi prsty plovací blány, někdy měl žabí ústa a vypoulené oči. V řeči obvykle huhňal nebo kvákal podobně jako žába, jako třeba „Kuňk. Brekeke“. Chodil v zeleném kabátku s červenými botkami, žil údajně ve vodě, zejména v rybníce. Občas vylézal z vody a sedával na vrbě. Z šosu kabátku mu kapala voda, podle toho se dal rozpoznat. Uměl se také proměnit v jiného panáčka nebo ve zvíře, jako např. koně, či neživou věc. V jedné pohádce se vypráví, jak vesničan koupil na trhu krásného koně a vedl si ho domů. Ovšem nebyl to ledajaký kůň – když šli kolem rybníka, proměnil se kůň nazpět ve vodníka a skočil do vody. Peníze za koně byly ovšem pryč.
Veškeré jeho proměny směřovaly k jednomu cíli – utopit člověka a zabavit mu duši. Podle pověstí vodníci střádali duše lidí v hrnečcích pod pokličkou, kde zůstaly uvězněné a nemohly pokojně odejít do nebe. Bubliny, jež někdy ode dna hlubokých rybníků a jezer nahoru vycházejí, daly příčinu k pověsti, že Vodník dole chová duše utopených pod poklopenými hrnečky.
Vodníci údajně lákali děti nebo dívky, věšeli na vrbové větvičky barevné pentle, aby je přilákali blíž k vodě – a pak je utopili.
Zelený mužík měl jedno slabé místo – pokud mu šos kabátku vyschnul, ztratil svou velkou sílu a ocitl se v nouzi. Musel se velmi snažit dostat opět k vodě, třebas i k malé kapce vody. Ta mu znovu dodala sílu a moc.
Literárně vodníka ztvárnil ve verších Josef H. Týnecký v knize Vodník s ilustracemi Otakara Štáfla. Ve světě hudby byl vodník také ztvárněn. Také v Dvořákově opeře Rusalka hraje postava Vodníka vedlejší, nicméně důležitou roli.
Na jiném kontinentě neznámý
Mexický šaman najednou zíral: „Jakže? Takový vodní démon zabrání duši jít do nebe, k Bohu?“
Jak je to možné? – nemohl pochopit pravidlo z české pohádky, v němž se vypráví, že vodník střádá dušičky utopených v hrnečkách pod pokličkou. V Mexiku vodníky vůbec neznají, a tak pro Mexičana bylo „lapání dušiček“ úplnou novinkou.
