Výstava Raffaelových děl v Národní galerii v Londýně
Když se zdá, že svět zahaluje temnota, pomoci nám může tradiční umění. Hlavní úlohou umění je povznést nás tím, že nám připomíná, jak být dobrým, pravdivým a co možná nejlepším člověkem. Když tradiční umělci vytvářejí takovéto nadčasové umění, může to v nás probudit vrozenou dobrotu. Díla italského renesančního mistra Raffaella Sanzia (známějšího jako Raffael) jsou ztělesněním právě takového umění. A více než pět století po jeho smrti je dnes Raffaelovo umění aktuální více než kdy jindy.
Nová ambiciózní výstava v londýnské Národní galerii vyzdvihuje Raffaelovu tvorbu a ukazuje, jak jeho citlivost a umělecká genialita v mnoha směrech překračují hranice času.
Výstava, která bude otevřena 9. dubna, je jednou z prvních výstav, které se zaměřují na celou Raffaelovu kariéru. Mnozí znají Raffaela jako malíře, kreslíře a architekta, ale někoho možná překvapí, že byl také básníkem, archeologem, majitelem starožitností a návrhářem grafik, soch, tapiserií a užitého umění.
Vystaveno bude devadesát exponátů, mezi nimiž jsou převážně Raffaelovy práce a také některá díla vytvořená podle jeho návrhů v materiálech, kterým se nevěnoval, například v bronzu. Obrazy a předměty společně vyprávějí příběh Raffaelova života, jeho umění a návrhů a jeho uměleckého vývoje.
Leonardo, Michelangelo a Raffael
Raffael, Michelangelo a Leonardo da Vinci jsou již dlouho považováni za největší umělce vrcholné renesance. „Raffael více než ostatní pracuje s idealismem,“ uvedl v telefonickém rozhovoru spolukurátor výstavy Matthias Wivel. Raffaelův idealismus není jen v náboženském smyslu; vyzývá nás, abychom byli dobří, jednotlivě i společně. Wivel vysvětlil, že právě proto je Raffael považován za ústřední postavu západního kánonu výtvarného umění, více než Michelangelo a Leonardo – což je pozoruhodný výkon vzhledem k tomu, že Raffael zemřel mladý, ve 37 letech, a jeho kariéra trvala pouhá dvě desetiletí, zatímco například Michelangelo pracoval až do své smrti v 88 letech.
Raffael nejprve studoval Leonardovo a Michelangelovo umění ve Florencii a usilovně pracoval na zdokonalení jejich technik. Raffael mohl být vnímán ve stínu svých starších a uznávanějších kolegů; Leonardo byl o 31 let starší a Michelangelo o osm let starší než Raffael.
Raffaelovi umělečtí kolegové se lišili svým stylem. Leonardo obecně přistupoval ke svému umění jako vědec; pozoroval přírodu a při práci se snažil potlačit subjektivitu. Zatímco, jak vysvětlil Wivel, Michelangelovo umění je pravým opakem. Je nesmírně emocionálně angažované a vypovídá o jeho zkušenostech člověka začleněného do světa a s tím spojených problémech.
Kromě pozorování uměleckého stylu a techniky svých starších kolegů se Raffael učil z Leonardova zájmu o lidskou psychologii a z Michelangelovy schopnosti emotivně se vyjadřovat prostřednictvím svého umění.
Raffael do svých děl začlenil myšlenky jiných umělců tak dobře, že je učinil svými vlastními. Tímto nadáním si některé umělce znesvářil, především pak Michelangela. Například dříve než Michelangelo stihl namalovat svou kompozici „Stvoření Adama“ v Sixtinské kapli, Raffael upravil Michelangelovu přípravnou kresbu a zahrnul ji do své fresky „Parnas“ ve Vatikánu. Michelangelo musel zuřit.
Wivel se domnívá, že nejhlubší vliv na Raffaela měl Leonardo. Návštěvníci výstavy si mohou prohlédnout Raffaelovu skicu „Léda a labutě“, jedinou dochovanou přímou kopii (s výjimkou náčrtkovitější podoby na listu s dalšími studiemi), kterou vytvořil podle Leonardova díla. Póza Lédy, contrapposto, kdy je váha těla soustředěna na jednu nohu, pochází z klasického umění. Raffael odkazoval na antické umění i na Leonardovu Lédu ve své „Svaté Kateřině Alexandrijské“, která je na výstavě také k vidění.
Tajemství Raffaelových líbezných madon
Raffael je známý jako malíř líbezných madon a také díky svému obrazu „Athénská škola“ ve Vatikánu. Raffaelovy madony mohou být klíčem k tomu, proč jeho dílo působí na každého člověka.
Na obraze „Garvagská madona“ Raffael ztvárnil Krista jako sebevědomé dítě. Jeho matka Marie ho právě pustila z náruče, aby mohl předat karafiát batoleti, které se později stane svatým Janem Křtitelem. Marie si Jana přitáhne k sobě a povzbuzuje ho, aby si květinu vzal. Když si odmyslíme klasické římské kostýmy, mohli bychom říci, že se díváme na láskyplný rodinný portrét matky a jejích svěřenců.
Raffael nám všem tuto scénu přiblížil svou emotivností, ale obraz jde ještě více do hloubky. Překračuje propast mezi nebem a zemí. Jsou zde něžné okamžiky mezi matkou a dítětem, které zároveň posilují křesťanské poselství. „Je to způsob, jak předat křesťanské poselství prostřednictvím kvazi-univerzálního zážitku, který každý pozná a který lidi emocionálně zaujme víc než cokoli jiného,“ řekl Wivel.
Kristus coby dítě se zdá být moudrý na svůj věk. Ví, že je zde na zemi kvůli něčemu většímu. Sedí na klíně své matky, ale ta ho nepodporuje. Zatímco Jan má na sobě kožich, aby se zahřál, malý Kristus je nahý; nechce nic z tohoto světa, jen učit ostatní, aby následovali Boha.
Je zřejmé, že Raffaelova „Garvagská madona“ je náboženskou scénou, ale zdá se, že to, co z ní vystupuje, je, stejně jako na mnoha jeho obrazech, půvab a také harmonické napětí mezi duchovním a pozemským – božskou a lidskou sférou.
Přitažlivost Raffaelova umění
Raffael ztvárnil krásu tam, kde se harmonicky shromažďují půvabné postavy. Ať už maloval postavy samotné, nebo v malých či složitých seskupeních, každý obraz vyjadřuje vážnost a vybízí k zamyšlení. Jeho umění překypuje půvabem a harmonií. Obě tyto charakteristiky jsou vlastní přirozenému řádu všech věcí; stačí se podívat na přírodu, abychom se o tom přesvědčili.
Raffael používal půvab a harmonii ve všech svých dílech, ať už pracoval jako architekt, návrhář nebo malíř, říká Wivel. To je to, co dělá Raffaelovo umění univerzálně přitažlivým a trvalým.
Pro křesťany je „Kristus příchodem milosti“, vysvětlil Wivel. Ale milost a půvab v obecném smyslu potěší, harmonizují a dodávají smysl. „[Rafael] je velmi dobrý v tom, že věci působí přirozeně, a to i ty, které jsou ve skutečnosti velmi vymyšlené,“ řekl.
Wivel uvedl další aspekt půvabu a ladnosti: „představa slušného chování a toho, jak se má chovat dokonalý rytíř.“ Ačkoli Raffael v jedenácti letech osiřel, rytířské způsoby mu na urbinském dvoře vštípil jeho otec, dvorní malíř, který ho seznámil s humanistickou filozofií dvora. Dvůr byl centrem humanistické vzdělanosti a snah. Přátelil se také s dvořanem a učencem Baldassarem Castiglionem, který později vydal „Knihu dvořana“.
Raffaelovo charisma a dobrá povaha vyvstávají z mnoha svědectví o jeho životě. Umělec a historik umění Giorgio Vasari, kterému bylo v době Raffaelovy smrti asi devět let, Raffaela chválil nejvíce. Raffael rád spolupracoval s mnoha umělci a řemeslníky a zdálo se, že ho mají rádi. „Nikdy ho nebylo vidět, že by šel ke dvoru, aniž by s sebou při odchodu z domu neměl asi padesát malířů, vesměs schopných a vynikajících, kteří mu dělali společnost, aby mu dělali čest. Zkrátka nežil jako malíř, ale jako kníže,“ napsal Vasari.
Přímých dokladů o Raffaelově povaze je málo. Dochovaly se pouze dva jeho osobní dopisy. Oba jsou určeny jeho strýci z matčiny strany, který ho vychovával, a odhalují Raffaela jako mimořádně ctižádostivého a společensky obratného muže, uvedl Wivel.
Raffael ve svém umění ztělesňoval dekorum tím, že nepřeháněl emoce. „Nestává se expresivním tak, jak to dělá Michelangelo. Je poměrně zdrženlivý,“ řekl Wivel.
Někteří lidé považují Raffaelovo dílo za příliš sentimentální. Wivel však v celém Raffaelově díle vidí zdrženlivost, kterou se umělec naučil z klasických forem a umění. Raffaelova zdrženlivost spočívala v tom, že ve svých dílech používal sentiment spravedlivě, emoce nevyužíval k manipulativním účelům. Jeho umění muselo být autentické, aby mohlo být působivé.
Raffael vynikal v tvorbě námětů, kde je zdrženlivost nezbytná, jako například při malbě Panny Marie s dítětem nebo složitých seskupení postav v kompozici „Athénská škola“; na rozdíl od Michelangela, který vynikal v expresivních kompozicích, vysvětlil Wivel. Michelangelův vliv je patrný na Raffaelově „Studii k vraždění neviňátek“ a na výstavě je k vidění jak kresba, tak hotový tisk. Podle Wivela je Raffaelovo „Vraždění neviňátek“ působivou kompozicí, ale celkově se Raffael trochu vymyká svému živlu.
Raffaelovo dílo je přitažlivé, protože nám připomíná to nejlepší, co v nás je, a to, čím bychom mohli chtít být. „Poskytuje nám ideál civilizace, o který můžeme usilovat,“ řekl Wivel. Raffaelova „Athénská škola“ to podle něj dobře ukazuje. „Jde skutečně o budování vědomostí tak, že si člověk prohlubuje svou moudrost komunikací a výměnou názorů. … A na tom nakonec závisí naše přežití.“
Dlouho očekávaná výstava Credit Suisse: Raffael v londýnské Národní galerii měla být otevřena v roce 2020 u příležitosti 500 let od Raffaelovy smrti v roce 1520, ale kvůli pandemii byla odložena. Výstava bude zahájena 9. dubna a potrvá do 31. července. Více informací naleznete na stránkách NationalGallery.org.uk.
Kurátory výstavy jsou David Ekserdjian, profesor dějin umění a filmu na univerzitě v Leicesteru, Tom Henry, emeritní profesor dějin umění na univerzitě v Kentu, a Matthias Wivel, kurátor italského malířství 16. století v londýnské Národní galerii.
Přeloženo z původního článku newyorské redakce. (jas)
