„Každý člověk je povolán být státníkem, protože každý muž a každá žena se podílejí na vládě v zemi. Ale státnické schopnosti vyžadují nápadité koncepty, vytvořené na základě bohaté četby a znalosti historických precedentů.“
Toto napsala Charlotte Masonová, britská pedagožka z přelomu 19. a 20. století, ve svém zásadním díle „K filozofii výchovy“. Jak pravdivá jsou tato slova i dnes!
Jako občané musíme chápat, že s právy přicházejí i povinnosti a že my osobně musíme hrát určitou roli v řádném fungování naší společnosti. Mezi naše konkrétní povinnosti občana patří porozumět tomu, jak funguje náš vládní systém. A také se během voleb musíme vzdělávat, abychom mohli volit lidi, o nichž jsme přesvědčeni, že budou nejlépe prosazovat zásady, na nichž byl náš národ založen, a vládní systém, který zavedli naši zakladatelé.
Musíme s úctou a vděčností přijímat moudrost minulosti, která v dnešní kultuře může sloužit jako důležitý lék proti až příliš rozšířené představě, že jsme prvními osvícenými lidmi, kteří kdy obývali tuto planetu. C. S. Lewis to nazývá „chronologickým snobismem“ a v dnešní společnosti se stal hluboce zakořeněným. Tento postoj má tendenci minulost ničit a vymazávat, místo abychom se od ní učili a rostli z ní.
Jedním z aspektů občanství je poctivě zhodnotit, co se odehrálo před námi, a poučit se z toho. Jak toto můžeme vštípit dnešním mladým lidem? Posloužit nám může studium Plútarcha. Tím, že Plútarchos představuje ctnosti a neřesti lidí a předkládá nám je k nahlédnutí a posouzení, vybízí nás, abychom pokračovali ve stejném procesu. Máme se poučit z historie, abychom se nedopouštěli stejných chyb.
Američtí otcové zakladatelé byli silně ovlivněni Plútarchem a jeho „Životopisy“ znali tak dobře, že si přáli, aby byla jeho díla umístěna v každé americké knihovně! Věděli, že vznešené myšlenky a hrdinské činy obsažené na stránkách Plútarchových „Životopisů“ jsou pro naše občany potravou pro ducha. Chtěli, abychom si tyto vzory udržovali v popředí své mysli. Ptáte se však, zda je Plútarchos aktuální i dnes? Nepochybně ano.
Ale nejprve si řekněme, kdo Plútarchos vlastně byl. Narodil se v roce 50 n. l. v řecké oblasti Boetie, v době velkého úpadku Řecka a vojenské despocie v Římě. Byl to filozof, kterého nejvíce proslavil spis „Paralelní životopisy“. Toto dílo, které klade vedle sebe vždy jednoho řeckého a jednoho římského státníka, obsahuje podrobnosti o největších mužích těchto dvou velkých národů.
Plútarchos je označován za „knížete životopisců“. Byl také pedagogem, který se zabýval mnoha myšlenkami o povinnostech rodičů a výchově dětí – zejména o formování charakteru a občanství. Ve svém díle varoval své současníky ohledně toho, co bude následovat, pokud bude kultura nadále mravně upadat. Napsal, že tato „ztráta mravní příčetnosti musí dříve či později způsobit národní úpadek“. Toto hledisko nepochybně zůstává aktuální i v dnešní kulturní době.
Charlotte Masonová zařadila studium Plútarcha do svých škol, ale nikoliv do kategorie historie. Studenti studovali Plútarcha pod heslem občanství. To neznamená, že by děti pouze studovaly, co znamená být občanem svého národa (i když i to dělaly). Naopak, studium občanství podporovalo schopnost rozlišovat, zda je jednání člověka správné, nebo špatné, a podněcovalo představy o tom, co dělá člověka hodnotným občanem.
V Plútarchově době se historie psala formou životopisů. Sám Plútarchos v Životopisu Alexandra uvádí:
„Neboť nepíši dějiny, nýbrž životopisy; a ctnost nebo neřest se ne vždy projevují v nejslavnějších činech, ba právě naopak, taková maličkost jako věta nebo vtip často vypovídá o charakteru více než bitvy, v nichž padnou tisíce lidí, nebo největší zbrojení či obléhání měst.“
Dobrý charakter je základem občanství. A zdůraznění této skutečnosti činí Plútarcha ideální předlohou pro moderní studium. Plútarchos poskytuje duševní potravu, díky níž mohou naše děti začít v mysli jasně rozlišovat mezi správným a nesprávným, dobrem a zlem. Inspiruje děti, aby napodobovaly statečnost, kterou naleznou v četbě, a zároveň se vyvarovaly špatných rozhodnutí, která učinili lidé v minulosti. Plútarchovy „Životopisy“ poskytují našim dětem příklady formování charakteru z reálného života.
Co je na Plútarchovi tak dobrého, že je pro toto téma tak dobrou volbou? „Paralelní životopisy“ podněcují naši morální představivost tím, že před nás staví život skutečného člověka, který činil rozhodnutí, ať už dobrá či špatná. A tato rozhodnutí měla následky, ať už v dobrém či zlém. Čtení o důsledcích těchto rozhodnutí podněcuje studenty k tomu, aby si kladli otázky: Měl to udělat? Bylo to správné, nebo špatné? Co bych v této situaci udělal já? Plútarchos dokáže mistrně vyzdvihnout silné stránky a nedostatky postav, aniž by moralizoval nebo poukazoval na poselství, které byste si z četby měli odnést. Je tak skvělým zdrojem inspirace pro naše moderní učence.
Všichni musíme být seriózními studenty historie, abychom pochopili vliv minulosti na náš dnešní život. V době, kdy byl koncept osobní odpovědnosti opuštěn ve prospěch kultury předávání odpovědnosti, může Plútarchos zaplnit mezeru tím, že nabídne vzdělání v oblasti občanských ctností. Jeho „Životopisy“ jsou plné myšlenek, jako je ta o individuální odpovědnosti a důsledcích jednotlivých idejí. Inspiruje nás k vlastenectví a poskytuje živé příklady cti a statečnosti.
Obraťte se k moudrosti minulosti, abyste se úspěšně orientovali v současnosti. Sami budete překvapeni, jak aktuální se slova tohoto dávného životopisce ukazují být.
Přeloženo z původního článku newyorské redakce. (jas)
