V první části tohoto článku jsme se zabývali tím, že osud nebo předurčení se zdá být nevyhnutelnou součástí lidského bytí. V pohanských mýtech se dokonce zdá, že i samotní bohové včetně Dia, podléhají jeho moci, ačkoli existuje i možnost vyhnout se katastrofě tím, že uděláme správnou věc. Sám Zeus se obezřetně vyhnul tomu, aby byl poražen, neboť znal proroctví, které předpovídalo, že syn nymfy Thetis, kterou chtěl oplodnit, bude větší než jeho otec. Zeus proto nymfu tajně oženil s člověkem, Peleem, a jejich dítětem se stal velký bojovník Achilles; protože však byl pouze člověkem, nebyl Achilles pro Diovu vládu žádnou hrozbou.
Nyní by snad bylo vhodné rozlišovat mezi „osudem“ a „předurčením“, a to na základě konotací těchto slov. Osud – ne vždy, ale často – má negativní konotaci: je to něco jako past, z níž nelze uniknout, jako když o něčem nebo nějaké situaci řekneme, že je „osudová“. Přichází na nás bez ohledu na to, co děláme pro to, aby tomu bylo naopak, a může, ale nemusí to být pro naše dobro. Minule jsme poznamenali, že Achilles si svůj osud v jistém smyslu vybral. Podle Homéra se však ukazuje, že je nešťastný: v Hádu je nešťastný.
Na druhou stranu předurčení představuje nejen dosažení určitého cíle – což se Achillovi jako bojovníkovi jistě podařilo –, ale také dosažení cíle vyššího. Hérakles sice nesmírně trpěl, ale díky tomu, že svým dílem posloužil bohům (a lidstvu), byl vyzdvižen na nebesa, stal se souhvězdím, a dlí v domově bohů na hoře Olymp.
Zdá se tedy, že se musíme vyhýbat svému „osudu“ ve smyslu: můj otec nebo matka jsou alkoholici, feťáci nebo cokoli jiného, a proto je mi souzeno stát se jedním z nich. To znamená, že čteme scénář nebo osud někoho jiného, jako by to byl náš vlastní a jako bychom nebyli schopni ho změnit. Místo toho musíme aktivně hledat své vlastní poslání nebo osud. Tehdy jsou naše rozhodnutí a činy v souladu s vůlí bohů (v pohanské mytologii) nebo v teistické době s Boží vůlí. Každý z nás má totiž svůj život ve svých rukou. Má to však jeden háček: zdá se, že ono předurčení je vždy spojeno s velkým utrpením a také s převzetím osobní odpovědnosti.
Co je mým osudem?
Někdo by se možná zeptal, k čemu je tedy tento osud, k němuž jsem byl povolán? A když se snažíme na tuto otázku odpovědět, musíme si všimnout jednoho opravdu důležitého rysu, který mají mýty a příběhy z dávných dob společný. A sice, ať už mluvíme o mýtu, jako je ten o Oidipovi v řecké mytologii, nebo třeba o příběhu o Jonášovi v Bibli, v obou případech je jim dáno proroctví, věštba nebo varování, jaký bude jejich osud, nebo co musí udělat, aby ho naplnili. Jinak řečeno, lidské bytosti nejsou ponechány bez péče, bez varování nebo nevědomosti o tom, jaký transcendentální záměr se na ně chystá.
V případě Oidipa přichází proroctví ještě před jeho narozením: zabije svého otce a ožení se se svou matkou. Proto se jeho biologický otec, král Láios, pokusí svého syna po narození zabít, ale neuspěje. Když Oidipús dospěje, dozví se o proroctví, které se ho týká, a v důsledku toho – přebírá osobní odpovědnost tím, že se postaví proti věštbě – utíká co nejdál od možnosti jejího naplnění. Bohužel je však nevidomý ohledně své vlastní skutečnosti a samotný útěk ho nechtěně staví do cesty naplnění proroctví.
Ironie Oidipa a jeho spasení
Ironií je, že Oidipús je – z hlediska lidského rozumu a chytrosti – jedním z největších myslitelů své doby: vyřeší slavnou hádanku Sfingy, zatímco nikdo jiný to nedokáže. Přesto je, pokud jde o jeho skutečnou situaci, zcela slepý. Snaží se jednat správně a aktivně přebírá zodpovědnost, ale každý krok, který udělá, ho paradoxně žene vstříc osudu, nebo možná lépe řečeno k jeho předurčení. I když je jeho utrpení po odhalení pravdy obrovské, přesto přebírá plnou zodpovědnost za všechny své činy – dokonce se oslepí (čímž uzná svou vinu) a okamžitě se zřekne svého královského titulu. Jeho poslední záhadné zmizení v posvátném háji na Kolónu naznačuje, že nejde o osud, ale o předurčení: o nejvyšší smíření s bohy, protože splnil jejich vůli. Ve skutečnosti ho hlas boha volá, když kráčí do hlubin posvátného háje: „Oidipe, Oidipe, proč se zbytečně zdržuješ. Věru dlouho jsi musel čekat.“ V naplnění vlastního osudu je vykoupení.
Jonášův příběh
Zcela jiný příběh se týká Jonášova osudu ve slavném biblickém příběhu. Ačkoli se jedná o jednu z nejkratších knih Starého zákona, patří tento příběh jistě k nejznámějším. Spolu s Adamem a Evou a Noemovou archou patří k těm archetypálním příběhům, které takřka nevysvětlitelným způsobem rezonují v lidské mysli. Zde však Jonáš není výslovně předurčen před svým narozením, ale jako dospělému se mu dostává „Hospodinova slova“ – jasného příkazu od Boha, aby šel do Ninive a tam o něm prorokoval, aby Ninive oznámil jeho osud.
Zpočátku zřejmě nejde o Jonášův osud či předurčení, ale o osud 120 000 lidí, kteří podle Bible „neznají rozdíl mezi pravou a levou rukou, stejně jako mnohá zvířata“. Jejich osud je spojen s jejich ochotou či neochotou podřídit se Boží vůli, což znamená zanechat svých zlých cest a činit pokání. Zdá se, že i to je společným rysem při rozhodování o tom, zda nás čeká velkolepý osud, nebo potupný konec: obyvatelé Ninive včetně krále činí pokání – v pytli a popelu – a tím je odvrácena fatální zkáza.
Oidipús naproti tomu nemůže zabránit naplnění proroctví, ale tím, že se podvolí vůli bohů, si nakonec vydobude nejvyšší požehnání a zdá se, že se k nim připojí. Jonáš se ovšem proti Hospodinovu slovu vzbouří. Odchází z Ninive, které je stovky kilometrů ve vnitrozemí, do Joppe (dnešní Tel Aviv), aby odplul do Taršíše, který byl na nejvzdálenější západní hranici známé Hebrejcům. Jinými slovy, Jonáš se vydává co nejdále, aby unikl Božímu příkazu.
Stvoření Jonáše, pravého proroka
Nicméně se tak nestane: Jonáš nemůže uniknout osudu, který mu Bůh určil. Přichází velryba. Když zjistí, že odpor je marný, z rybích útrob vykřikne, že je nyní připraven naplnit svůj osud jít do Ninive. Pak ho ryba vyvrhne. Jeho kázání je k jeho nelibosti úspěšné. Není nám řečeno, proč lid a král uvěřili jeho hlásání o nadcházejícím Božím soudu, ale s trochou představivosti snad není těžké pochopit, čím byl tak přesvědčivý.
Zejména byl symbolem člověka, který sám zažil Boží soud. Jak hluboký musel být tento obrat z psychologického hlediska? Jak to mohlo ovlivnit jeho způsob řeči a duševní orientaci? Dovolím si tvrdit, že tato událost byla stejně zdrcující jako Oidipovy zážitky. Za druhé, jak asi vypadal? Lidé, kteří pracují na rybích trzích, po čase extrémně zapáchají. Ale být uvnitř ryby – co Jonášovy vlasy a pleť? Lze si představit, že jeho kůže by v důsledku vnitřních kyselých procesů získala jakési albínské zbarvení. Ve slavném příběhu Jamese Bartleyho z 19. století, který byl na 36 hodin spolknut vorvaněm, je zaznamenáno, že jeho kůže byla vybělená, když ho vylovili. Jonášovým osudem rozhodně nebylo stát se úředníkem v elegantním obleku. Objevil se zničehonic, i když zvěsti o tom, že se tento bláznivý, divoce vyhlížející nomád blíží k Ninive, začaly pravděpodobně kolovat dávno předtím, než skutečně dorazil – vskutku prorok!
Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že kdyby Jonáš původně uposlechl Boží příkaz, šel do Ninive a kázal, pravděpodobně by nebyl uznán za Božího posla. Aby se Boží vůle – Jonášův osud i osud Ninive – naplnily, musel Jonáš příkaz odmítnout. Jedině svým utrpením jej mohl naplnit. To vede k závěrečnému zjištění, že Oidipús a Jonáš mají mnoho společného: oběma se dostalo božského zjevení a oba od svých věšteb utekli. Oba se totiž snaží od uskutečnění proroctví co nejvíce odloučit, jen aby zjistili, že ho tím naplňují. Oba se tak nakonec podřizují Boží vůli.
Jinými slovy, ač neradi a vzhledem k okolnostem, svobodně si zvolili svůj osud, jakmile pochopili, že je jim nad veškerý osobní odpor určen Bohem. V tu chvíli se rozbíhá úžasná synergie. Jak poznamenává Patrick Harpur ve své knize „Úplný průvodce duší“: „Svobodná vůle se snoubí s osudem, přičemž vše, co je svobodně zvoleno, je také navždy předurčeno.“ Tento sňatek naší svobodné vůle s Božím uspořádáním je tím, co představuje uskutečnění našeho osudu, a alternativou je pouze pohroma a zkáza. Objevování našeho božího ustanovení je hlavním smyslem našeho života a vytváří tak naše životní poslání.
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložila J. B.
