Longfellowu slavnou báseň Píseň o Hiawathovi zmiňuje Karel May ve svém prvním díle Vinnetoua, když popisuje, jak Old Shatterhand užasnul, když viděl Apače, jak nese pod paží tuto knihu v anglickém jazyce. „Divoch“ čte anglicky slavný epos o Hiawatě, běželo mu hlavou.
Tohle si Karel May nevymyslel.
Henry Wadsworth Longfellow, americký básník a prozaik, patří k velkým klasikům americké literatury. Epos Píseň o Hiawathovi je patrně jeho nejvýznamnějším dílo. Hiawatha je hrdina s nadpřirozenými schopnostmi, jemuž tvůrce dal kromě statečnosti a čestnosti také srdce plné lásky k lidem. Inspirací se autorovi stal jiný slavný epos – finská Kalevala.
Nejenom Kalevala, ale vodopád Minehaha na Mississippi v Minessotě se Longfellowi stal podnětem k napsání eposu, respektive fotografie vodopádu od amerického fotografa Alexandra Hesslera. Básník napsal rozsáhlý příběh plynulým čtyřstopým trochejem, což je v anglicky psané poezii velmi vzácné. Dílo je psáno oktoslabickým veršem, platí ještě určité zákonitosti přízvuku, přičemž jednotlivé verše se nerýmují.
„Nedbala však dcerka výstrah,
nedbala té moudré rady;
a tu večer přišel Západ;
květům, listům šepotaje,
květy, trávy ohýbaje,
našel spanilou Wenonu
ležet mezi lilijemi;
sladkými ji lákal slovy,
lákal něžným lichocením,
v bolestech až porodila
synka lásky, dítě žalu.
Tak náš zrozen Hiawata,
zázračné a divné dítě.“ (ukázka)
Jakmile otevřete tuto knihu, rozprostře se vám široširá krajina, lemovaná kopci, lesy, ucítíte závan větru, vůni trávy, uslyšíte zpěv ptáků, volání volavky, dusot zvěře, šplounání vody. Není divu, že ji čtou skoro všichni čeští Indiáni. Mohou ji číst díky překladu J. V. Sládka, který ji překládal během 19. a na přelomu 20. století několikrát.
J. V. Sládek odešel tehdy z vlasti a po dva roky celkem dobrodružně pobýval v Americe. Tam potkal epos Hiawathu a jal se jej překládat do rodného jazyka. Na prvním překladu „Písně o Hiawatě“, jak ji tenkrát nazýval, pracoval během pobytu v Americe, poblíž Michiganského jezera. Odehrávalo se to v zimě r. 1868–1869 na farmě rodáků z moravské Hané, kteří mu tam tenkrát poskytli útočiště.
J. V. Sládek sám na to vzpomíná:
…“ asi na angl. míli od břehu jezera. Bouřné vlny jeho znívaly noční tišinou, hustými hvozdy až k nám, a když utuhly v led, rozléhával se jeho praskot nocí jako hřmění děl, trhaje na stopy silný ledový krunýř rázem na míle daleko. Na severu planula co noc žhnoucí záře Půlnoční a u našeho hřejícího krbu poslouchával starý Trávníček s dobrou svou ženou, Hanačkou a osmdesátiletou matkou tyto pohádky z nové vlasti. Vše bylo tu ještě plno Indiánského ovzduší.“
Vzpomínaje na své dobré rodáky, věnoval jim tento překlad „s vděčností za vše“. Překlad tehdejší byl částečně otištěn v amerických „Národních novinách“ a nezůstalo po něm stopy. V eposu se nachází mnoho indiánských názvů a slov, specifických výrazů a pojmenování živočichů, takže překládat dílo nebylo jednoduché.
J. V. Sládek svůj překlad poté několikrát přepracovával a jak sám vzpomíná: „…až odloživ vše, celou báseň přepracoval jsem znovu. A i teď podávám jen mdlý obraz originálu. Ale trochu bleskotu „Velké vody“, od níž nedaleko přeložena byla ponejprv, trochu vůně prériové, trochu pralesových ozvěn i s jásavým zpěvem Owejsy a táhlým smutným zabědováním bukače Šušůgy snad v ní přece zbylo.“
„Mnohá ale slova, jež zdají se být překlepy, jsou jen podivné tvary Sládkovy češtiny“ poznamenává editor Dušan Janovský v roce 2001.
Básník H. W. Longfellow napsal v úvodu k Písni o Hiawatě:
„Tato Indianská Edda – smím-li ji tak nazývati – zakládá se na podání rozšířeném u Severoamerických Indiánů o zázračné osobě, kterou jim seslal Velký duch, aby vyčistila řeky, jezera, loviště a naučila je uměním pokoje. Některými kmeny zván tento hrdina Mičabu, Čiabo, Manabozo, Tarenjawagon, a jiní jej nazývali Hiawata. Do těchto podání vetkal jsem jiné podivné Indianské báje a pohádky, čerpané ponejvíce z děl Schoolcraftových. – Dějiště této básně jest mezi Odžibwejci na jižním břehu Velké vody, Jezera hořejšího.“
Jedno z vydání Hiawathy u nás vyšlo s ilustracemi Zdeňka Buriana.
„Večer v létě před wigwamem
sedal malý Hiawaha,
naslouchal, jak sosny šumí,
naslouchal, jak šplouchá voda.
„Minne-wawa,“ pěly sosny,
„Mudwej-óška,“ šplouná voda.
Viděl mušku Wawatejsí
poletovat za soumraku
mihotavým se světélkem,
ozařovat luh a křoví.
A hned zpíval dětskou píseň
naučenou od Nakomis:
„Wawatejsí, ohniváčku,
mihotavá, skvoucí muško,
tancující, žhnoucí tvore,
posviť ty mi tím světélkem
než ulehnu do kolébky,
nežli k spaní zavru víčka.“ (ukázka)
Původní Longfellowa Píseň o Hiawathovi vyšla poprvé r. 1855 v Bostonu a způsobila ohromný rozruch. Následující měsíce vyšly další vydání. Sám sběratel Schoolcraft sebral indiánské pověsti ze svých knih do zvláštního svazku a věnoval je Longfelowovi jako hold za Hiawathu. Na moře byl spuštěn nový trojstěžník, který byl slavnostně pokřtěn jménem Hiawathovy ženy Minehahy.
K rozruchu přispěl i neobvyklý veršový rozměr skladby. Již o rok později nastoupil překlad Hiawathy cestu do Evropy a stala se „nejkrásnější indiánkou na světě“ a součástí světové poezie.
Když Antonín Dvořák skládal symfonii Z nového světa, jedním z inspiračních zdrojů mu byla četba Písně o Hiawathovi (Largo).
