Tento článek napsaný Stanislavem Bernardem byl převzat ze stránek Společnosti pro obranu svobody projevu (SOSP).
Vzpomínám si na porevoluční období, devadesátá léta, kdy u nás skutečně zavládla svoboda, svoboda názoru. Nikoho ani nenapadlo, že by si mohl dovolit nějaký názor označit za konspirační nebo dezinformační jen proto, že se mu nehodí do jeho vidění světa. Dneska tu ale máme docela jinou atmosféru, kdy se právě toto začalo bohužel dít naprosto masivně.
Z internetu mizí blogy, mizí videa, ovlivňují nás sociální sítě, které mažou příspěvky, cenzurují je nebo skrytě omezují jejich dosah, blokují uživatele nebo dokonce ruší profily pod nesmyslným zvoláním „váš příspěvek odporuje zásadám komunity“. Vzniká velká spousta jakýchsi mládežnických cenzurních spolků, vesměs z daní placených neziskových organizací, které se samy našly v tom, že označují různé lidi za dezinformátory. Normou se stává autocenzura, kdy řada lidí „raději“ neříká, co si myslí.
K tomu se připočítává masivní nárůst byrokracie: zákonů, vyhlášek, předpisů, pravidel, zásad a já nevím čeho ještě. Snažíme se dávat všechno do šablon, ale ztrácíme selský rozum a přestáváme si uvědomovat, že přece všechno do šablon nalajnovat nelze.
Výsledek je takový, že se společnost stává příliš komplikovanou, odosobněnou, nelidskou, umělou. Přestáváme spolu komunikovat, přestáváme to vůbec umět, nechápeme se, navzájem se oddalujeme… Přicházíme o kreativitu, o radost, ale hlavně, že máme pravidla, zásady, aplikace.
Proto chci říct: braňme si svobodu. Tu naši vnitřní nám nikdo vzít nemůže, to je jen naše rozhodnutí, ale braňme si i tu vnější, ve společnosti. Protože čím více je společnost svázaná byrokracií, nesmyslnou politickou korektností a nesvobodou, tím méně životaschopná je. Zkusme na to nezapomínat, dokud ještě není úplně pozdě.
Výše vyjádřené názory a postoje jsou názory autora článku a nemusejí se shodovat s postoji deníku The Epoch Times.
