Jednou za rok se k peci ze 13. století sjedou skláři z Čech. Letos se přidali i z Dolního Rakouska. Několik dní vysoušeli a roztápěli pícku. Během víkendu 26. – 28. srpna pozvali veřejnost, aby se přišla podívat na tavbu skla a koupit si krásné předměty, které zde vyrábí. Stavba venkovní pícky vycházela z archeologických nálezů ve střední Evropě a z dobových vyobrazení.
Sklářská pec ze 13. století, tedy její replika, byla postavena na Vlkovsku v Havlíčkově Brodě. Díky nadšencům z Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod na louku ve volné krajině navozili žulové kameny z lipnického lomu a kvalitní jíl. Pec postavili z tohoto jednoduchého, potažmo středověkého materiálu, z kamenů spojených jílem, a v souvislosti s výzkumem sklářské historie Českomoravské vysočiny ji zprovoznili. Jako palivo slouží dřevo smrkové nebo bukové.
První tavba zde v ručně postavené peci proběhla v roce 2016. Postup výroby za pomoci takovéto pícky byl v Evropě vyzkoušen poprvé.
Tímto palivem – dřevem – skláři dokáží roztopit pec na 900 i více stupňů Celsia. A to je teplota pro tavení skla, ze kterého ručně vyrábějí předměty velké krásy. Teplota umožní protavení „kmene“ – materiálu skloviny, ze kterého potom tvoří na sklářské píšťale podoby pohárů a dalších užitkových nebo ozdobných předmětů.
„Tohle je pec ze 13. století, když se tehdy začínalo na našem území, tak zkušenosti byly z Itálie a ze Středomoří. Tyto věci obstarávala církev a šlechta. V klášterech byli odborníci, kteří uměli tavit sklo,“ sděluje zkušený sklář u pece, pan František Novák.
„U nás byl zdroj pro topení v pecích – dřeva dost, a popel ze dřeva, ze kterého je surovina. Písek se našel místní, a ze směsi popela a vápence dokázali již ve 13. století utavit sklo mistři, kteří zkušenosti sbírali v Itálii, Německu a ve Francii. Znalost skvělé hmoty a zpracování přitáhli do našich lesů. Šlechtici a kláštery o to pečovali, dřeva ke spálení byl dostatek,“ vysvětluje zde přísedící pan Václav Šilhánek, dlouholetý technolog sklářství, jenž nyní i v důchodě pracuje u soukromé sklárny.
Zatímco si děti na louce kolem hrají s různým nářadím, jako jsou kamenný mlýnek na obilí nebo tkalcovský stav, přihlíží dospělí poblíž pece, jaká alchymie tu probíhá na sklářské píšťale.
„Lépe je trochu odstoupit,“ varuje František Novák starší, protože při tzv. „hechtování“ odletují od výrobku kousky skla, které jsou vysoce horké a mohou se i přitavit na tělo.
Z čeho se sklo vytaví, co je pro vás základní materiál?
„Podívejte se,“ ukazuje sklář hroudy kamenů – „to je přesně ono. Kamínky z pole a popel. Posbírali jsme kamínky z pole, dali je do pece na 900 stupňů, rozbily se a z toho se udělal písek. Na 1 díl písku potřebujete dva díly popela. To je stará tavírna skla. Tohle je vlastně jenom popel a písek z kamenů tady z pole. Dal jsem do toho panáka sody, což je tavivo, a na peci jsem z toho utavil… je to takto velká pánvička skla, ale je úplně tekuté. Takže – to jde. Akorát, že my se nemůžeme zeptat, kolikrát, jak dlouho a na jakou teplotu. A tady na to máme opravdu dva dny a pak máme hodně jinejch starostí,“ vysvětluje starší sklář a pokračuje:
„V těch staletých sklárnách používali dokonalejší materiál. Dneska se nedá už nic moc vymyslet. Speciální sklo uranové, nebo zlaté, dáte červený rubín nebo zlato, měď, červený, fialový, ale princip toho skla je – písek.“
„A potřebujete tavivo, kterým se sníží teplota tavení – jenom křemenný sklo,“ vysvětluje a potom vykládá o trojmocném či dvojmocném železe, kterým se sklo barví do různých odstínů.
Ve škole nás učili, že základem skla je křemík
„Ano ! Jistě. Si – křemík. Simax. To vám říkám. A varný konvice a pekáče. Ale tohle dřevo dává 900, a tam je 1 700. Takže pod to musíte dát nějaké tavivo. Když dáte tavivo, zhorší se vlastnosti, potřebujete stabilizátory. Třeba se dával olovnatý křišťál, disperze lom, broušený, ale bylo to měkký sklo, a když třeba se šouplo po stolem, tak bylo odřený. To bylo vyloženě měkký sklo. Ale svítilo to nádherně, protože to byl olovnatý křišťál.“
„Zdobení sklenic – když třeba špinujete – špina je takový závit, jako ozdoba krátký, dlouhý a když to máte kolem půlky výrobku a třeba ještě rádlovaný,“ rozpovídá se sklář, „takže máte tělo výrobku a vedle bakuli skla, z té vytáhnete tenkej proužek a natáčíte na 15 závitů – v případě krátkého skla dojedete do půlky a zbortí se vám to – už je to studený a praskne to. Začínáte jedním nebo dvěma závity – a po pěti letech uděláte 13 – 15 …někdy to ale taky nejde,“ uznává mistr.
Pak vypravuje, jak zkoušel dělat nádobu se čtyřmi otvory, ve které si vozili vodu husité na koni:
„Dělal jsem kutrofl – je to jezdecká flaška v koženém vaku na víno a má to 4 zatočená hrdélka. Husiti to vozili v koženém vaku. Když jedete na koni, ty čtyři otvory nedovolí, aby to ´vycejbralo´ ven. A v případě, že z toho pijete na koni, tak to teče jen tolik, abyste se nezalkli. Týden jsem přemýšlel – vždy se mi zalepil jeden kanálek – to se ještě fouká od ruky. Nemáte žádnou formu, jen malý čtvereček. Musíte rychle fouknout, cuknout a zase fouknout, aby se tam udělaly ty otvory. U mne byl vždy jeden z těch kanálků ucpanej. Přece nejsme tak hloupí a neschopní, – – – týden jsem přemýšlel… To byli lidé, kteří… to byla špička. My se snažíme – s veškerými výdobytky – na ně dosáhnout, ale nemáme šanci.
Z Říma pochází nádoba, která má vzor jako síť – a tam jsou pravidelný kola spojený takovými spojkami – nádoby, které jsou jakoby v síti. Dodneška, při dnešní technologii – nemáme šanci vyrobit takový výrobek, který dělali Římané. Římané před Kristem. To hlava nebere.
Musíte se sklonit. Hodně hluboko. Při dnešní technice se na ně nedosáhne. Prostě na to nemáme… Tak to prostě je,“ uzavírá sklářský mistr svůj projev.
