V podcastu Epoch Health hovořila naše Dr. Ann Corsonová s Dr. Andrewem Wakefieldem o proměně jeho profesní dráhy od významného chirurga a vědeckého pracovníka v oblasti gastrointestinálního traktu až po kritikou uznávaného filmaře, autora dokumentárních snímků „Kdo zabil Alexe Spourdalakise?“, „Očkovaní: Od utajení ke katastrofě“ a „Zákon z roku 1986“.

Dr. Wakefield hovořil o svém přesídlení do Spojených států poté, co byl ve své zemi očerněn v důsledku klinické případové studie, kterou spolu s dalšími 12 autory publikoval v časopise The Lancet v roce 1998. Článek naznačoval možnou souvislost mezi očkováním MMR a autismem, kterou bylo třeba dále zkoumat.

V Austinu v americkém Texasu spoluzaložil Centrum pro děti Thoughtful House, nyní nazývané Johnsonovo centrum pro zdraví a rozvoj dětí. Tato organizace se věnuje rozvoji porozumění dětskému vývoji prostřednictvím klinické péče, výzkumu a vzdělávání.

Dr. Wakefield má za sebou řadu prezentací a projevů po celém světě a je aktivistou za výzkum autismu a osvětu v oblasti bezpečnosti očkování. Jeho první celovečerní film byl uveden v roce 2014.

Před nepohodlným článkem

Dr. Andrew Wakefield je pravděpodobně jedním z nejvíce zkreslených vědců konce 20. století. V roce 1981 absolvoval prestižní lékařskou fakultu při St Mary’s Hospital v Londýně, která proslula mimo jiné jako místo, kde Dr. Alexander Fleming objevil penicilin.

V roce 1985 se stal členem Královské akademie chirurgů jako gastrointestinální chirurg se specializací na zánětlivá onemocnění střev. Později byl přijat do Královské akademie patologů, kde vedl výzkumný tým 19 lidí, kteří se zabývali zánětlivými střevními onemocněními.

Dr. Wakefield se po získání atestace chirurgického gastroenterologa začal zajímat o výzkum zánětlivých střevních onemocnění, jako je ulcerózní kolitida a Crohnova choroba.

Wakefield „dal dohromady výzkumný tým… čítající asi 19 lidí, který pracoval v Royal Free Hospital v severním Londýně, jež je součástí University of London, a [publikoval] práce [o původu výše uvedených onemocnění]“.

Dr. Wakefield začal zkoumat souvislost mezi spalničkami a Crohnovou chorobou a v roce 1994 publikoval na toto téma článek v časopise Lancet. Následně se na něj obrátili rodiče, kteří se domnívali, že MMR vakcíny vyvolaly u jejich dětí gastrointestinální a vývojové problémy. MMR očkování je očkovací látka proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám, která se podává v jedné injekci. V řadě zemí je toto očkování pro děti povinné.

Wakefield vzpomíná, že v roce 1995 mu kvůli jeho práci „začala volat jedna velmi výřečná, inteligentní [a] profesionální matka, která tvrdila, že [její] dítě se vyvíjelo naprosto normálně… [dokud] nedostalo vakcínu MMR“.

U dítěte byl nakonec diagnostikován autismus. „O autismu jsem vůbec nic nevěděl. Když jsem studoval na lékařské fakultě, byl tak vzácný, že nás o něm ani neučili. Odhadovalo se, že ho [v té době] mělo pravděpodobně jedno z 10 tisíc dětí,“ vypráví Dr. Wakefield.

U dítěte se objevily závažné gastrointestinální problémy s opakujícími se průjmy asi 10-12krát denně a dalšími příznaky, které svědčily o těžkém zánětu střev. Fascinovalo ho, že když [jeho tým] „léčil [děti s] tímto střevním onemocněním jako zánětem pomocí… standardních léků na zánětlivá střevní onemocnění, došlo u dětí nejen ke zlepšení gastrointestinálních problémů, ale také ke zlepšení jejich autismu. Autismus jsme nevyléčili, ale děti začaly používat slova, která pět let nepoužívaly. Bylo to… mimořádné.“

Tato matka nebyla jediná, kdo se na doktora Wakefielda obrátil s prosbou o pomoc, a tak dal dohromady tým skvělých vědců, kteří zkoumali souvislost mezi očkováním MMR a možnými vedlejšími účinky. Wakefieldův tým zároveň pomáhal různým dětem trpícím podobnými problémy, aby zjistil, zda se zlepšení pozorované při léčbě dá opakovat.

„V době mého odchodu [z Velké Británie na začátku roku 2000] to tým zopakoval180krát [s] různými dětmi. A prakticky pokaždé to fungovalo,“ prozradil vědec doktorce Corsonové v jejím podcastu.

„A moji kolegové, dokonce i kolegové z toho vyšetřovacího týmu, mi řekli, že [oni jako pediatři] nemohou… zpochybňovat bezpečnost [očkování] MMR. Ale to pro mě nic neznamenalo. To nebyl lékařský pohled a nebyl to vědecký pohled… A co děti, které trpí? A co děti, které sedí naproti vám, vůči nimž máte primární odpovědnost, nikoliv vůči své pověsti [nebo] tomu, jak by [mě] mohli vnímat vaši kolegové, takže… v této otázce došlo [k rozpadu]… a já jsem se rozhodl, že podle svého odborného vzdělání a svého humanitního pohledu na svět nemám absolutně jinou možnost, [než] tuhle práci provést.“

V roce 1998 Wakefield, profesor John Walker-Smith a dalších 11 vědců publikovali v časopise Lancet observační studii, v níž podrobně popsali výsledky pozorování prvních 12 dětí, u nichž se vyskytly podobné gastrointestinální příznaky. „Udělal jsem to a to byl vlastně začátek konce mé lékařské kariéry.“

Dr. Wakefield tvrdí, že „[ze studie] nebylo možné vyvodit žádné jiné závěry než to, že je třeba provést další výzkum. Média však samozřejmě tuto práci vykreslila jako tvrzení, že [MMR] vakcína  způsobuje autismus. Ne, nezpůsobuje. Ale já jsem tento názor zastával, a proto po mně šli. Musel jsem to [dál] zkoumat, což jsem také dělal. A to ohrožovalo očkovací průmysl, ohrožovalo jejich zisky a ohrožovalo vládní politiku. Ohrožovalo to mezinárodní očkovací politiku. A zjevně to bylo vnímáno jako obrovská hrozba. Takže po mně šli.“

„James Murdoch byl jmenován do představenstva společnosti GlaxoSmithKline (GSK), největšího evropského výrobce očkování MMR, jako nevýkonný ředitel a jeho úkolem bylo chránit jméno a pověst této společnosti v médiích… jít po mně, což se mu poměrně účinně dařilo.“

Firma GSK si najala novináře jménem Brian Deer, aby šel po Wakefieldovi a publikoval řadu očerňujících pojednání, článků a dokonce i knihu, to vše ve snaze totálně ho zničit profesně i osobně. Výsledkem bylo stažení studie v časopise Lancet a odebrání Wakefieldovy profesní kvalifikace a lékařské licence. Nepravdivá tvrzení proti němu se objevují dodnes (včetně Wikipedie). Dr. Wakefield podnikl v roce 2020 proti Deerovi právní kroky.

Zásadní obrat v kariéře

Wakefieldova kariéra prošla zásadní proměnou, která vyústila v jeho svědectví před Kongresem Spojených států v roce 2000. Wakefield vzpomínal, že vedl „řadu přednášek na setkáních o autismu ve Spojených státech“, a popisoval je jako „fascinující zkušenost“, protože naprostou většinu účastníků konferencí o autismu tvořili rodiče dětí poškozených očkováním.

„Tehdejší předseda kongresového výboru pro dohled, [kongresman] Dan Burton, byl sám dědečkem dítěte poškozeného těžkým autismem kvůli očkování. A tak se… pod vedením tohoto kongresmana v té době uskutečnila řada slyšení o autismu… ale bohužel se zdá, že z nich mnoho nevzešlo.“

Následně Dr. Wakefield založil v texaském Austinu centrum pro autismus, které funguje dodnes. „Abych mohl pokračovat v práci, musel jsem přijít o svou zemi, o kariéru… o licenci a o všechny ty věci. Ale… myslím, že to byla součást dohody, aby se ta práce dokončila nebo aby se v ní pokračovalo.“

„Nakonec se jim podařilo zabránit mi pracovat ve Spojených státech amerických, přesto… se v průběhu let stalo to, že za mnou přicházeli lidé z farmaceutického průmyslu, od výrobců vakcín a z federálních agentur, jako je CDC, s mimořádnými příběhy… o páchání podvodů. Přicházeli za mnou a říkali, můžeme vám věřit. Udělali jsme hroznou věc a tady jsou důkazy. A tak jsem měl tyto mimořádné příběhy, příběhy zasvěcených osob, příběhy whistleblowerů, a rozhodl jsem se, že je čas je převést do filmu.“

Ve spolupráci s časopisem Autism File začal Wakefield natáčet pořad, který se proměnil v televizní reality show, až se z něho díky jednomu konkrétnímu případu stal plnohodnotný dokumentarista.

V televizním seriálu Wakefield sledoval různé děti, které byly „silně autistické, měly vážné gastrointestinální problémy a šlo o to, aby byly diagnostikovány a léčeny. Díky uzdravení dítěte jste mohli vidět, jak uzdravují i jeho rodinu. Jednoho dne nás zavolali k jednomu dítěti do Chicaga… v té době… bylo ve čtyřbodovém zámku, připoutané k posteli a… [dostávalo] až 28 psychotropních léků. Byla to naprostá katastrofa… [jeli jsme], abychom ho odtamtud dostali… [vezli] jsme ho přes noc do New Yorku, kde ho vyšetřili, diagnostikovali jeho základní střevní onemocnění a [nasadili] mu správnou léčbu. Všechno šlo dobře. Jeho matka se však odcizila manželovi a neměla kde… trvale žít se synem a jeho kmotrou v Chicagu.“

Wakefield uvedl, že pokaždé, když dítě uslyšelo sirény, mělo traumatické vzpomínky, které končily naprostým fyzickým zhroucením. Poškodili motelový pokoj, byli vyhozeni a museli by si najít jiný motel. Dítě skončilo ve stejné psychiatrické léčebně, bylo mu nasazeno několik léků a připoutáno k posteli, což však stejně nevyřešilo jeho vztek. Došlo k dalšímu pokusu o záchranu, přesto mu v polovině procesu vypršela pojistka. V nemocnici mu pak „sundali pouta, vytáhli kapačky a vyhodili ho na ulici“.

O týden později ho matka ubodala k smrti, aby se potom i s kmotrou pokusily vzít si život. „V médiích to bylo vykresleno jako šílená matka, která své dítě nenáviděla a chtěla ho zabít. Nic nemohlo být dále od pravdy. Jednalo se o matku, která pro chlapce udělala maximum a nyní se nacházela ve stavu naprostého zoufalství.“

Tím chlapcem byl Alex Spourdalakis. „V té době mu bylo sedmnáct let, měl pravděpodobně 260 kilo, byl silný a agresivní,“ vzpomíná doktor Wakefield a břemeno dítěte bylo pro matku a kmotru příliš velké, než aby ho zvládly. „Měli jsme všechny ty záběry, celé jsme to natočili a uvědomili jsme si, že máme možnost říct pravdu. Co se tu skutečně stalo, kdo je za to skutečně zodpovědný?“

Alexův příběh se stal Wakefieldovým prvním filmem „Kdo zabil Alexe Spourdilakise?“. Čtyři roky poté, co byla matka umístěna do vězení za vraždu, oslovil chicagský prokurátor doktora Wakefielda a požádal ho o kopii filmu. Matka byla poté propuštěna z vězení.

Poprvé v právních dějinách USA se stalo, že film vedl ke zrušení rozsudku. Dr. Wakefield poznamenává: „Byl to výjimečný příběh… díky němu jsem si uvědomil, jakou sílu má film, jak může při správném zacházení a pravdivém vyprávění věci dramaticky změnit. A tak jsem se od této reality show přesunul k celovečernímu filmu.“

Doktor Wakefield se poté rozhodl, že se bude zabývat zatajováním souvislosti mezi MMR vakcínou a autismem ze strany CDC v roce 2004. Vedoucí vědecký pracovník CDC jménem William Thompson „se zlomil pod tíhou toho, že se dopustil tohoto podvodu, a [řekl Dr. Brianu Hookerovi] ,udělali jsme strašnou věc. Tady jsou důkazy, [že] moji kolegové zničili své dokumenty, aby to zakryli. Uvědomil jsem si, že je to v rozporu se zákonem, a tak jsem si nechal svou kopii a tady je‘. Takže [můj tým a já] jsme dali dohromady tento mimořádný příběh o tom, jak CDC úmyslně, bezohledně a lehkomyslně vystavilo americké děti a zprostředkovaně i děti na celém světě nebezpečí trvalého vážného neurologického onemocnění, aby ochránilo sebe a očkovací program.“ Takto byl natočen film „Očkovaní: Od utajování ke katastrofě“.

Film byl přihlášen na filmový festival Tribeca v New Yorku. Byl přijat, ale několik týdnů před zahájením festivalu byl stažen kvůli výhrůžkám ze strany sponzorů. „Bylo to poprvé, co byl celovečerní film takto stažen z nezávislého filmového festivalu… Asi tři dny jsem si myslel, že moje filmová kariéra skončila… Třetí den pak Robert De Niro (jeden ze zakladatelů filmového festivalu Tribeca) vystoupil v pořadu Good Morning America a řekl: ,Neměli jsme to dělat. Udělali jsme chybu, ten film by měl vidět každý. Udělali jsme špatnou věc.‘  Najednou to explodovalo po celém světě… kdyby se to hrálo na Tribece, [možná] by to vidělo 100 lidí a velká věc. Takhle to viděly miliony lidí.“

Dr. Wakefield také hovořil o svém filmu „Zákon z roku 1986“, který pojednává o tom, jak zákon přijatý americkým Kongresem v roce 1986 „fakticky poskytl ochranu odpovědnosti farmaceutickému [průmyslu] a výrobcům vakcín [před] úmrtím a zraněním způsobeným jejich vakcínami, které byly v očkovacím plánu doporučeném CDC“.

Zákon měl podle doktora Wakefielda za cíl tři věci: měl zvýšit bezpečnost vakcín tím, že bude pokračovat výzkum; měl odškodnit děti, které byly poškozeny; a měl poskytnout výrobcům určitou ochranu před odpovědností… Důvodem je to, že… [přišli] za vládou a řekli něco jako: ,Podívejte, žalují nás. Vy chcete, aby děti dostávaly tyto vakcíny, pro nás to není velký zdroj zisku. Pokud nepřevezmete odpovědnost, nezbavíte nás jí, přestaneme tyto vakcíny vyrábět, děti budou umírat a bude to na vás. Jak co vy na to?‘… takže vláda zpanikařila … byla přístupná tomuto druhu vydírání ze strany farmaceutického průmyslu.“

„Zákon z roku 1986“ je pro doktora Wakefielda výjimečný tím, že vzal neuvěřitelně složitý právní předpis a vysvětlil ho způsobem, který většina lidí snadno pochopí. V dokumentu vystupují manželé, kteří diskutují o výhodách a nevýhodách očkování svého nenarozeného dítěte a o důsledcích zákona.

Dr. Wakefield také krátce představil svůj nedávný dokumentární film „Neplodnost: Ďábelská agenda“, který odhaluje, jak keňské ženy dostaly „injekci proti tetanu“, ovšem ve skutečnosti šlo o vakcínu proti neplodnosti.

A jeho motivace? Stejně jako v roce 1994, i dnes zastává to samé stanovisko: „Můj trénink… spočíval v naslouchání. Umění [medicíny]… které se dnes z velké části ztratilo ve prospěch kvazi vědy v medicíně… schopnost lékaře naslouchat bez předsudků a z příběhu pacienta vyčíst původ jeho poruchy… to je umění medicíny… Proč je to tak důležité? Protože vás to téměř vždy dovede k příčině problému. Když si poslechnete matku o tom, co se děje s jejím dítětem, nikdo nezná to dítě tak jako matka… když vám něco řekne zcela upřímně, nebyla proti očkování, [vzala] své dítě na očkování včas, pouze sděluje, že se stalo tohle, tam je váš výchozí bod v klinické medicíně.“

Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet pohled The Epoch Times.

Z anglického originálu na The Epoch Times přeložil O. H.

Související témata

Související články

Přečtěte si také

Evropský soud rozhodl, že Švýcarsko porušilo lidská práva občanů svou nečinností v oblasti změny klimatu
Evropský soud rozhodl, že Švýcarsko porušilo lidská práva občanů svou nečinností v oblasti změny klimatu

Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že švýcarská vláda porušila lidská práva svých občanů, protože nepřijala dostatečná opatření na jejich ochranu před klimatickými riziky. Úterní rozhodnutí soudu ve francouzském Štrasburku je vítězstvím spolku Verein KlimaSeniorinnen Schweiz.

Budou země EU posílat migranty do třetích zemí po vzoru Itálie?
Budou země EU posílat migranty do třetích zemí po vzoru Itálie?

„Uvidíme, zda vůbec se Itálii bude dařit žadatele o azyl přemísťovat do Albánie. Uvidíme, zda bude plánovaná kapacita přijímacích středisek v Albánii dostačovat. Také bude zajímavé sledovat, zda a jak bude Albánie bránit odmítnutým migrantům v útěku z Albánie do zemí EU.“

„Tohle není můj přítel. Je to jiný člověk!“ Soudní případ dvojí identity
„Tohle není můj přítel. Je to jiný člověk!“ Soudní případ dvojí identity

Přinášíme zajímavý případ ze soudní síně, který se točí kolem vystěhování a údajné dvojí identity.

Místo hasicího přístroje speciální deka. Vědci z Univerzity Karlovy představili svůj nový vynález
Místo hasicího přístroje speciální deka. Vědci z Univerzity Karlovy představili svůj nový vynález

Univerzita Karlova jménem své dceřiné společnosti Charles University Innovations Prague a firmy Walk on Water představila 10. dubna svůj poslední vynález –hasební deku nemající obdoby.

Rodiče si nepřipouštějí zdravotní následky nadváhy u dětí, upozorňují pediatři
Rodiče si nepřipouštějí zdravotní následky nadváhy u dětí, upozorňují pediatři

Problém s váhou, který umocnila koronavirová pandemie, má stále asi čtvrtina dětí. Praxe lékařů nenasvědčuje tomu, že by se situace zlepšila, spíše naopak.