Komentář
Minulý měsíc německý kancléř Olaf Scholz přiznal něco, co každý Němec věděl, ale bál se to vyslovit: obchodní model země je rozbitý.
Německý strategický národní obchodní model, založený na globalizaci a vzájemné závislosti, má opačný účinek. Je to obdoba budování státu, jako když dáte všechna vejce do dvou košíků: Rusko a Čína. Německo je závislé na Rusku, pokud jde o většinu jeho energetických potřeb, a na Číně závisí většina jeho ekonomiky založené na vývozu.
Scholz uvedl, že „jednostranná závislost“ Německa na Číně a Rusku musí skončit.
Kancléř pozměňuje dlouhodobou německou politiku. Země vyčleňuje 2 % svého hrubého domácího produktu (HDP) na obranu a posílení obrany NATO na východě, urychluje odklon od ruské energetiky, buduje více terminálů na zkapalněný zemní plyn (LNG) a zavazuje se, že se stane jadernou zemí.
Scholz však není ohledně současné situace Německa bez viny. Léta působil jako ministr financí a vicekancléř ve vládě tehdejší kancléřky Angely Merkelové.
Na začátku prosince zveřejnila místní německá média výňatky z uniklého strategického dokumentu ministerstva hospodářství, který předpovídá rostoucí napětí mezi Německem a Čínou a předpokládá, že Čína nejpozději do roku 2027 přistoupí k anexi Tchaj-wanu. Pokud se to naplní, znamená to pro Německo další ekonomickou ránu.
V dokumentu se dále uvádí, že zatímco Čína se již léta snaží snížit svou zahraniční závislost (o tomto vývoji deník The Epoch Times podrobně informoval), Německo a Evropa hrají Číně do karet a místo toho svou závislost na Číně zdvojnásobují.
Změnit trend se však snadněji řekne, než udělá.
Německo je vyspělá průmyslová země. Jeho zdroje energie nejsou příliš diverzifikované. Fosilní paliva, jako je ropa a zemní plyn, tvoří 60 % německé energie a největším dodavatelem obojího je Rusko.
„Měsíčně Německo dováží ruský plyn, ropu a uhlí v hodnotě přibližně 1,8 miliardy eur (asi 2 miliardy USD), čímž pomáhá financovat válku Vladimira Putina na Ukrajině,“ napsal v dubnu list The Economist.
Nyní země zoufale buduje nové terminály LNG, aby doplnila své energetické potřeby. LNG se dodává loděmi a Spojené státy jsou jeho hlavním vývozcem.
Koncem září Scholzova vláda oznámila program „obranného štítu“ v hodnotě 200 miliard eur (209 miliard USD), jehož cílem je omezit ceny plynu pro spotřebitele a podniky a také dotovat energetické společnosti zaměřující se na import.
Pokud jde o obchod, němečtí politici minulý měsíc objížděli Asii, přehodnocovali stávající vazby a navazovali nové.
Na cestě bylo několik představitelů německého průmyslu, včetně vedoucích činitelů průmyslových gigantů BASF a Siemens a finančního gigantu Deutsche Bank.
Předchozí německé vlády spojily svou zemi s Čínou, jejíž komunistický režim je vůči Západu a jeho spojencům stále nepřátelštější. Tato politika byla téměř výhradně utvářena zájmy německých podniků, které jsou závislé na čínské poptávce a do čínské výroby značně investovaly.
Německo se musí připravit na svět, v němž se Čína stále více izoluje a odděluje od zbytku světa.
Žádná země nemůže nahradit čínský apetit po německém vývozu, včetně průmyslových strojů, technického vybavení a automobilů. Německo však muselo někde začít.
„Určitě by nepřipadalo v úvahu, kdybychom se Číny zcela zřekli,“ řekl v listopadu v rozhovoru pro agenturu Bloomberg Volker Treier, vedoucí oddělení zahraničního obchodu berlínské lobby DIHK.
„Německé podniky se snaží diverzifikovat a chránit se před možností silnějšího poklesu obchodních vztahů s Čínou,“ dodal Treier.
Zároveň je třeba je motivovat k diverzifikaci směrem od Číny. Bude to stát peníze a poškodí to hospodářské výsledky podniků, přinejmenším dočasně. A vyžaduje to odhodlání podnikatelské komunity, německých politiků a spojenců z Evropské unie.
Zatím má tento obrat jen omezenou podporu. Německo sice minulý měsíc zablokovalo čínskou akvizici domácího závodu na výrobu čipů, ale začátkem prosince odmítlo následovat Spojené státy a zavést úplný zákaz dovozu telekomunikačních zařízení vyrobených čínským telekomunikačním gigantem Huawei.
V říjnu Berlín povolil lodnímu gigantu COSCO, který vlastní čínský režim, koupit terminál v hamburském přístavu, a současně se spokojil s menší investicí, než čínská společnost původně plánovala.
To vše vyvolává otázku: Není příliš pozdě?
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložil P.M.