Filmový dokument, mapující dva – tři roky života české populace s covidem, probíhá skutečně jako na horské dráze, krásná hudba se střídá s jinou, valčík s francouzským šansonem, záběry lidí ze skutečného života v průběhu pandemie, která podle některých vůbec neexistovala, jiní ji pojali jako konspiraci, někteří jako třetí světovou, jiní jako utrpení a beznaděj. Málokdo řekl, že mu situace vyhovuje…
Vít Klusák, režisér snímku Velké nic, na svém Meta profilu uvádí: „Náš nový film se jmenuje poněkud nezvykle – VELKÉ NIC, jemně i poťouchle mapuje tragikomické české pojetí pandemie a zvláštní je i tím, že jsme poprvé režijně spojili síly s Marikou, mou ženou. Ve finální fázi střihu jsme ho pouštěli pár kamarádům a nejčastější reakce byla, že je to jak jízda na horské dráze mezi smíchem, pláčem, hněvem a zábleskem meditace. A několikrát padlo: Neuvěřitelný, že v tomhle jsme žili! A taky: To je váš nejjemnější film. Za což patří dík hlavně Marice…“
Filmový dokument, mapující tři roky života české populace s covidem, probíhá skutečně jako na horské dráze, krásná hudba se střídá s jinou, valčík s francouzským šansonem, záběry lidí ze skutečného života v průběhu pandemie, která podle některých vůbec neexistovala, jiní ji pojali jako konspiraci, někteří jako třetí světovou, jiní jako utrpení a beznaděj. Málokdo řekl, že mu situace vyhovuje.
Výjimkou byl Karel Vachek, filmový režisér a pedagog ve výslužbě:
„Když jsem viděl, jak fantastický byli lidi, když skončila II. světová válka, jak fantastický byli, když sem vjeli Rusové … – a to trvalo vždycky pár měsíců. A teď je to zase. A to znamená, že jsme dostali jako dárek, že ti lidi chvíli na sebe budou hodní,“ glosuje Karel Vachek, zabořen ve svém křesle, s dýmkou v ruce, obklopen knihami a hudbou. A dodává: „Já mám radost.“
„Já teď nic nedělám, celý dni tu sedím a můžu se smát – čekám na tu smrt,“ baví se starý pán. Ve filmu je asi jediný, kdo přizná, že má z koronaviru radost. Podle starého filmaře je důsledkem pohrom to, že Češi se začnou stmelovat. (Tomu však dokument neodpovídá, v realitě došlo spíše k rozdělení společnosti).
„Když jsem se narodil (1940), žily na světě tři miliardy lidí. A teď – je nás třikrát více!“ konstatuje Vachek. Podle něj bychom se nad koronavirem měli zamyslet, proč přišel, – aby nám to příroda nemusela podávat takovým drsným způsobem.
Jaroslav Flegr, biolog: „Pandemie byla v minulosti vždy to nejstrašnější, co lidstvo mohlo potkat. Nebojím se toho viru – bojím se nás.“
„Hele, jako ale, my nezachraňujeme systém. My zachraňujeme lidi,“ konstatují volejbalistky, které když s míčem teď nemůžou hrát, a pustily do šití roušek, protože, jak některé říkají: „Musíme NĚCO dělat.“
Nebo operní diva, pracující v Penny marketu, aby si vydělala na nájem, byla fajn.
Režisér ve snímku dopřává více sluchu těm obyčejnějším lidem, expresívní Janě Peterkové nebo opravdu bizarním názorům, vykřikovaným na ulici: Jaktože miliardová Čína covid zvládla, tak proč ne my?
„Čechy Čechům!“
„Čechy patří všem lidem, kteří tady bydlej,“ polemizují lidé na ulici.
Schází tu názory soudných lidí, odborníků, ministrů zdravotnictví nebo dalších kompetentních osob. Jakoby režisér směřoval spíše k tomu, aby diváky občas rozesmál, nebo aby si připomněli absurdní situace během tzv. pandemie, které sami zažili..
Snímek mohu doporučit – mimo jiné nabízí unikátní záběry liduprázdného Václaváku, Staroměstského náměstí nebo liduprázdného Karlova mostu. A to je nesmírně cenné memento.
Nezapomeňme.
Na předpremiéře ve festivalovém kině Dukla v Jihlavě 8. března diváci na konci filmu tleskali snímku i režisérovi, který tam přijel uvést film.
