Většina pamětníků dobře zná scénu ze seriálu Píseň pro Rudolfa III., kde Waldemar Matuška v kostýmu španělského granda zpívá Slavíky z Madridu. Ve snímku je obklopen celou plejádou známých českých herců, kteří ve skvělém seriálu 60. let vystupovali.

Mladý Waldemar začínal kdysi v divadle Rokoko, které vedl Darek Vostřel a kde současně dostal nejvíce příležitostí ze všech, kteří tímto souborem procházeli. Herecký talent měl bezpochyby, stejně jako zlatý hlas a smysl pro humor. Objevil se záhy v rolích v Labyrintu světa a v Baladě z hadrů. Sám zpěvák později oceňoval svoje začátky v Rokoku a říkal, že herecké zkušenosti získal právě díky rolím, které v divadle Darka Vostřela dostával.

Jeho neobvyklé vzezření – nosit plnovous, bylo na tu dobu poněkud výjimečné. Kupodivu však se jeho plnovous stal módním a více mladých lidí se mu snažilo podobat.

Během vystupování v divadle Rokoko se soubor nerozděloval na herce a zpěváky, ale vzájemně se zaskakovali a jejich umění se prolínalo. Matuška později na svoje působení v divadle Rokoko rád vzpomínal a považoval tuto etapu jako nesmírně důležitou ve svém uměleckém životě.

Rozmařilý dvojník

Ne každý věděl, že Matuška má i svého dvojníka. Během natáčení filmu Kdyby tisíc klarinetů byl zpěvák již tak vytížený dalšími rolemi, že byl přizván jeho dvojník, aby ho někdy zaskakoval. Ten člověk mu byl opravdu nesmírně podobný, ale kdyby Matuška dopředu tušil, co mu jeho dvojník způsobí, zdráhal by se jej angažovat.

Pravý Matuška pak býval občas nemile překvapen, když se dozvídal, co jeho náhradník (Vladimír Nerušil) vyváděl, co se týče opileckých a jiných neřestí a výstřelků. Za viníka byl ovšem považován sám oblíbený Waldemar, který k tomu bohužel mlčel. A tak začala kolovat pověst, jakým hýřivým životem zpěvácká hvězda žije.

„Takové nepodložené informace se dostávaly i do některých sdělovacích prostředků,“ uvádí M. Herzán a V. Budinský ve své knize Vzpomínky na divadlo Rokoko, jeho hvězdy a historky a pokračuje: „V té době je to pro stranické orgány vítaná příležitost, jak poukázat pracujícímu lidu na rozmařilý život příživníků společnosti, jak občas byli tito umělci nazýváni.

Pravým důvodem tehdy bylo odvést pozornost od problémů, se kterými se soudruzi sami potýkali. Proto tehdejší vládní garnitura nepotřebovala nic ověřovat, a přestože se za Matušku celý soubor zaručil, dostal zákaz jakékoliv mimo-divadelní činnosti. Nesměl vystupovat v rozhlase, v televizi ani nahrávat gramofonové desky.

Po roce zákazu se Matuška objevil v televizním festivalu Zlatý klíč, protože Darek Vostřel pro něj zařídil výjimku, a to, že v televizi může vystupovat pouze s celým souborem divadla Rokoko. Tam v přímém přenosu nazpíval píseň Tereza – a zvítězil.

„Ovace, které získal, daly jasnou odpověď stranickým orgánům, že ,úmysl ochránit pracující lid od tohoto příživníka´ se nezdařil,“ podotýká kniha vzpomínek na Rokoko.

Tou dobou Matuška – mimo jiné – nazpíval s Evou Pilarovou duet na melodii ruské lidové písně (Ej, postoj!) s českým textem Nechoď dál anebo Jdem tmou (Tonight) z muzikálu West Side Story.

V těch časech zpěváci ještě na vystoupení nosili obleky, košile a kravaty, někdy dokonce i cylindr s motýlkem. Zpěvačky nebo herečky vystupovaly krásně a vkusně oblečené, učesané a nalíčené.

Ke konci 60. let, před okupačním obdobím, úroveň naší umělecké scény neustále stoupala. Waldemar Matuška byl jedním z prvních zpěváků, kdo v roce 1962 vyhrál cenu Zlatého slavíka. Vedle písně podané Helenou Vondráčkovou Přejdi Jordán se jím nazpívaná písnička Má malá zem skrytě stala jakýmsi protestsongem roku 1968.