Analýza neziskové výzkumné skupiny, která se opírá o výpočty italského analytika zabývajícího se uhlíkovou stopou solárních panelů vyrobených v Číně, tvrdí, že orgán OSN pro změnu klimatu významně podhodnocuje uhlíkovou náročnost fotovoltaických článků vyrobených v Číně.

Nezisková organizace Environmental Progress, kterou spoluzaložil investigativní novinář a environmentalista Michael Shellenberger ve spolupráci s organizací The Blind Spot a italským analytikem Enricem Mariuttim, nedávno vydala zprávu, v níž tvrdí, že solární panely vyrobené v Číně jsou z hlediska emisí uhlíku při jejich výrobě zhruba třikrát „špinavější“, než tvrdí Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), což je orgán OSN pro vědecké hodnocení změny klimatu.

„Lidé říkají, že solární panely neprodukují emise uhlíku, ale ony produkují. A nyní nové rozsáhlé šetření organizace Environmental Progress, které se opírá o výzkum @enricomariutti, zjistilo, že solární panely vyrobené v Číně produkují nejméně 3x více emisí uhlíku, než tvrdí IPCC,“ napsal Shellenberger 24. července na Twitteru.

IPCC konkrétně tvrdí, že uhlíková stopa solárních panelů, jejichž drtivá většina se vyrábí v Číně, vychází přibližně na 48 gCO2/kWh. Environmental Progress však ve své zprávě uvádí, že výzkum provedený Mariuttim ukazuje, že skutečná výše emisí uhlíku se pohybuje v rozmezí 170 až 250 gCO2/kWh – což je tři až pětkrát více než uvádí OSN.

„Již 10 let předkládá @IPCC-CH zavádějící důkazy o uhlíkové náročnosti fotovoltaické energie,“ sdělil Mariutti 24. července na Twitteru.

IPCC na žádost o komentář ke zprávě založené na nezávislých výpočtech nereagoval.

„Špinavé tajemství“

Mariutti, analytik specializující se na ekonomiku a klimatickou a energetickou politiku, zveřejnil v dubnu zprávu s názvem „Špinavé tajemství solárního průmyslu“. Tvrdí v ní, že IPCC značně podhodnocuje množství uhlíku produkovaného výrobou fotovoltaických článků v Číně, protože při svých výpočtech vychází z nízkouhlíkového dodavatelského řetězce v Evropě, a nikoli z výrobních procesů v Číně, které jsou závislé na uhlí.

„Investujeme stovky miliard dolarů ročně do technologií, které jsou nízkouhlíkové jen proto, že to někdo někde napsal,“ uvedl ve shrnutí své zprávy. „Neexistují žádné národní ani mezinárodní orgány, které by se obtěžovaly pochopit, na základě čeho a jak byly tyto ‚papírové znalosti‘ sestaveny.“

Problém je v tom, že většina údajů o uhlíkové náročnosti, o které se IPCC a vlády opírají v případě solárních panelů, je založena na modelování, které pravděpodobně značně podhodnotilo emise uhlíku ze solární energie kvůli nedostatečné transparentnosti, nebo prostě nepřesných či „smyšlených“ údajů od čínských výrobců, uvádí se ve zprávě Environmental Progress.

V průběhu let se Čína stala dominantním výrobcem solárních panelů. Přibližně 97 % celosvětové nabídky solárních „waferů“, klíčové součásti fotovoltaických článků, se vyrábí v Číně.

Čím dál větší podíl Číny na trhu se solárními panely však není díky inovacím.

„Většina odborníků oslovených organizací Environmental Progress se shoduje v tom, že konkurenční výhoda Číny nespočívala v novém inovativním technologickém postupu, ale spíše ve stejných faktorech, které tato země vždy využívala k tomu, aby předstihla Západ: levná energie z uhlí, masivní státní dotace pro strategická odvětví a lidská práce ve špatných pracovních podmínkách,“ píše skupina ve zprávě.

Když Mariutti v dubnu poprvé zveřejnil svou nezávislou zprávu, uvedl v příspěvku na Twitteru, že byl motivován „urychlováním evropské klimatické politiky“, která může Itálii dovést k „nezvratnému úpadku“.

Sdělil, že vzhledem k politickým rozhodnutím považuje za svou povinnost informovat o svém výzkumu veřejnost.

„V posledních deseti letech IPCC systematicky podhodnocoval uhlíkovou náročnost fotovoltaické energie tím, že předstíral, že fotovoltaické moduly se vyrábějí v Evropě spíše než v Číně,“ uvedl tehdy.

„Přepočítáním uhlíkové stopy fotovoltaického systému na základě energetického mixu založeného převážně na uhlí je možné odhadnout, že celosvětová průměrná uhlíková náročnost fotovoltaické energie je nejméně 200 gCO2/kWh,“ dodal.

Shellenberger před holistickými dopady průmyslu solárních panelů na životní prostředí varuje již dlouhou dobu.

Tsunami odpadů ze solárních panelů

V roce 2021 řekl Shellenberger v pořadu NTD „The Nation Speaks“ řekl, že ekonomika výroby, nasazení a recyklace solárních panelů ukazuje, že tato technologie má „toxický“ a „nebezpečný“ rozměr, a její prosazování se řídí spíše ideologickými sklony než solidními vědeckými poznatky.

„Byli jsme v jakémsi hypnotickém transu,“ řekl tehdy Shellenberger s odkazem na to, co charakterizoval jako mylné přesvědčení, že solární energie je ekologickou alternativou k tradičním formám výroby energie, jako je jaderná energie.

„Je to duchovní honba,“ dodal. „Existuje představa, že … ochráníme přírodní prostředí tím, že budeme závislí na přirozených tocích energie, jako je sluneční světlo. Není to vědecký pohled. Ve skutečnosti je to pro životní prostředí horší.“

Studie Harvard Business Review dospěla k závěru, že solární panely se nahrazují rychleji, než se očekávalo, a to díky různým ekonomickým pobídkám. Varovala také před rostoucí horou odpadu „existenčně škodlivých rozměrů“ ze solárních panelů, pokud nebudou přijaty pobídky, které by snížily vysoké náklady na recyklaci.

Harvardská studie cituje odhady Garvina Heatha, vědce americké Národní laboratoře pro obnovitelnou energii, který pro časopis PV Magazine uvedl, že recyklace panelu stojí 20 až 30 dolarů oproti 1 až 2 dolarům za jeho uložení na skládku.

Harvard Business Review dospěl k závěru, že světlé vyhlídky rozšíření solární energie jako ekologické alternativy „rychle potemní, jakmile se toto odvětví potopí pod tíhou vlastního odpadu“.

Na dotaz ohledně studie Shellenberger potvrdil vysoké náklady na recyklaci, ale poznamenal, že jsou jen jednou součástí zátěže, kterou solární energie přináší po skončení své životnosti. Panely obsahují těžké kovy, jako je olovo, které se může uvolňovat do prostředí, pokud se panely při likvidaci roztříští.

Překlad a redakční úprava původní zprávy americké redakce: Juraj Skovajsa