Senát PČR se dnes opět zabýval tzv. Instanbulskou úmluvou (Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí). Tentokrát jej projednávala Stálá komise pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury.
Ratifikaci této kontroverzní úmluvy zatím nepodpořily tři senátní výbory ze čtyř – kromě těsného souhlasného hlasování výboru pro lidská práva.
Postoj komise v rámci dnešního jednání nebyl oficiálně vyjádřen, neboť několik senátorů před hlasováním o doporučujícím návrhu opustilo místnost a komise nebyla usnášeníschopná.
O čem se mluvilo?
Na úvod vystoupil profesor Jan Kysela z Univerzity Karlovy (UK), který se domnívá, že úmluva není v rozporu s českým ústavním pořádkem. Dle něj zavázání se k úmluvě není bezprostředně aplikovatelné před mezinárodními soudy, nicméně odkazuje na monitorovací mechanismus (GREVIO). A s těmito monitorovacími mechanismy „bývá spojeno riziko, že ony tu úmluvu vykládají způsobem, který vám původně třeba nepřišel na mysl“.
I tento mechanismus však má dle něj pouze doporučovací kompetenci, a ne bezprostřední rozhodovací mechanismus.
Profesorka Veronika Bílková, která se na UK specializuje na mezinárodní právo, se v otázkách GREVIA a žalovatelnosti shoduje s prof. Kyselou.
Upozornila na to, že pro Evropskou unii coby signatáře vstoupí úmluva v platnost k 1. říjnu. Tím pádem v oblastech, kde české orgány aplikují evropské právo, se bude úmluva vztahovat i na Českou republiku.
Bílková je za ČR členkou Benátské komise Rady Evropy, která se již v rámci obdobných diskuzí o úmluvě v jiných státech zabývala. Dle ní jsou dva časté argumenty proti úmluvě chybné.
Prvním tvrzením, které rozporuje, je, že úmluva nepřináší nic nového (co by již nebylo v právním řádu státu). Dle ní „vyváří úmluva ucelený propracovaný systém boje potírání násilí na ženách nebo domácího násilí“.
Dalším je pak GREVIO, který je dle profesorky nastavený „měkce“ a jeho doporučení nejsou právně závazná.
Michal Franěk z ministerstva spravedlnosti sdílel názor profesorů ohledně soudní vymahatelnosti, nicméně, při dotazech senátorů připustil, že pokud EU integruje do jiných právních předpisů ustanovení z Istanbulské úmluvy, ty pak budou vymahatelné.
Tematice srovnání vývoje násilí na ženách ve věnovala Mgr. Novopacká z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci. Uvedla, že i když prozatím neexistují úplně srovnatelná data, existují dva výzkumy, z let 2013 a 2016, které se dají pro srovnání aplikovat.
Situace v rámci fyzického násilí mezi partnery v ČR se dle Novopacké nevymyká z evropského průměru, vyjma ohlašování incidentů na policii, kde jsme výrazně pod evropským průměrem, byť středoevropskému regionu se nevymyká.
Senátorka Jana Zwyrtek Hamplová sice základní myšlenku – potírání násilí – podporuje, ale „vadí jí“ na úmluvě „výkladový chaos“, neboli, jak řekl prof. Kysela, „upovídanost“ smlouvy. Dle ní je právní text v poměru s ideologickým textem 1:2. Kdyby byla úmluva právně jasná, nebylo by kolem ní tolik kontroverzí, domnívá se. „Skutečně to vnese chaos do právního řádu a je to velmi zneužitelné,“ uzavřela senátorka.
V závěru se strhla i diskuze kolem genderu, kolem čl., kdy prof. Bílková zdůrazňovala, že úmluva výběr pohlaví neřeší a je o násilí – a z takového pohledu je potřeba se na ni dívat. Senátor a předseda komise Zdeněk Hraba protiargumentoval kritikou ze strany GREVIA na adresu některých států, že pojímají roli mužů a žen stereotypně, a že úmluva je „nosičem“ pro výkladový prostor.
Na nebezpečí zavádění genderu ve školních zařízeních upozornil senátor Michael Canov, pro kterého je úmluva kvůli pojmu gender nepřijatelná.
Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková v souvislosti s „indoktrinací na školách“ poznamenala, že dnes se „už všude hovoří o tom, že dítě má právo na nějaké sebeurčení, na vlastní identitu“, a tedy prostor pro diskutování s dětmi o identitě a sexuálních vztazích už je součástí definování rámcových programů či preambule školského zákona bez ohledu na Istanbulskou úmluvu.
