Předení u koček pomáhá vytvářet speciální polštářek uvnitř hlasivek. Vyplývá to z bádání mezinárodního týmu odborníků, na němž se podílela Laboratoř výzkumu hlasu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého (PřF UP) v Olomouci. Dosavadní teorie tyto nízkofrekvenční zvuky přisuzovala opakovaným nervovým vzruchům a následnému stahování a uvolňování hlasivek. Podle nového výzkumu je kočičí hrtan při průchodu vzduchu schopen sám vytvářet nízkofrekvenční zvuk bez nutnosti nervových impulzů právě za pomoci tohoto polštářku, sdělili dnes ČTK zástupci PřF UP.
Kočky mňoukají, vřískají a předou, přičemž tyto zvuky hrají důležitou roli v jejich komunikaci. Z hlediska produkce hlasu nejsou podle odborníků mňoukavé a vřískavé zvuky ničím zvláštním. Vznikají v kočičím hrtanu neboli na hlasivkách, tedy stejně jako zvukové projevy lidí a mnoha dalších savců. „Naproti tomu kočičí předení bylo dlouho považováno za výjimečné. Před půl stoletím vědci dospěli k závěru, že předení vzniká zvláštním mechanismem založeným na cyklickém stahování a uvolňování svalů hlasivek uvnitř hrtanu, což vyžaduje cyklické vzruchy z centrální nervové soustavy,“ uvedl Jan Švec z katedry experimentální fyziky PřF UP.
Současná studie podle odborníků ale prokázala, že cyklické svalové kontrakce nejsou pro vznik kočičího předení nutné. Údaje z laboratorních experimentů totiž potvrdily, že hrtan kočky domácí dokáže vydávat působivě nízké zvuky na frekvenci předení pomocí proudu vzduchu, aniž by k tomu byl zapotřebí jakýkoli cyklický nervový vstup nebo opakované svalové kontrakce. „Anatomické výzkumy odhalily jedinečné ‚polštářky‘ v hlasivkách koček, které pravděpodobně přispívají k tomu, že zvíře vážící jen několik kilogramů může snadno vydávat zvuky na neuvěřitelně nízkých frekvencích kolem 20 až 30 Hz neboli cyklů za sekundu, které jsou jinak typické spíše pro obrovská zvířata, jako jsou například sloni,“ uvádí Švec.
Výsledky studie jsou podle Švece překvapivé, ale nutně nepopírají možnost podílu cyklických nervových vzruchů na vzniku předení u koček pozorovaných v minulosti. „Teoreticky mohou být kombinovány s čistě biomechanickými ději v kočičích hrtanech pozorovanými nyní. Nově publikované výsledky jsou jasným ukazatelem toho, že současné chápání kočičího předení je neúplné a vyžaduje další výzkum,“ dodal Švec.
