Šustění listí, bzučení hmyzu a chladivý dotek tekoucí vody nabízejí dětem svět bohatý na smyslové vjemy, který obrazovky nikdy nedokážou nahradit.
Vypěstovat v dětech lásku k přírodě už od raného věku je jeden z nejlepších darů, jaký jim můžete dát. Je to však dar, který se stává stále vzácnějším. Zpráva Institutu pro sociální výzkum Michiganské univerzity z roku 2015 odhalila znepokojivý údaj: průměrné americké dítě tráví nestrukturovanou hrou venku pouhých sedm minut denně. To znamená pokles o 50 procent během pouhých dvaceti let.
Znepokojivé je to hned z několika důvodů.
„Právě ve chvíli, kdy se pouto mezi mladými lidmi a přírodním světem přerušuje, stále více výzkumů přímo spojuje naše duševní, fyzické a duchovní zdraví s naším vztahem k přírodě – a to pozitivním způsobem,“ napsal Richard Louv ve své knize „Last Child in the Woods: Saving Our Children From Nature-Deficit Disorder“.
Čas strávený v přírodě bývá spojován s lepším duševním zdravím, větší tvořivostí a soustředěním, silnějším imunitním systémem, zdravějším srdcem, lepším spánkem i větším množstvím pohybu. Děti, které tráví čas venku, jsou šťastnější, chytřejší a méně úzkostné než děti, které tráví více času uvnitř. Danielle Cohenová pro Child Mind Institute uvedla, že hra venku u dětí posiluje sebejistotu, představivost a chuť k pohybu.
Kromě těchto fyzických přínosů děti získávají ještě něco nehmotného, ale stejně důležitého – možná ještě důležitějšího: smysl pro základní, přirozený řád světa. Důvěrná znalost přírody a láska k divokým věcem ukotvují děti v realitách, na nichž stojí lidská civilizace.
Děti, které tráví v přírodě hodně času, intuitivně chápou, jak funguje hmotný svět, a mají jemněji vyladěné smysly. Na vlastní kůži zažívají hebký dotek trávy, slyší cinkavý zpěv ptáků i proudící vodu a cítí tvrdý, drsný povrch kamenů, kůry a holé země. Tyto základní věci jsou zdrojem našeho života i surovinou zdravé představivosti.
Pojďme ven
Jednoduchým a zábavným způsobem, jak děti znovu přivést do kontaktu s přírodním světem, jsou přírodní procházky. Přírodní procházka je pomalé objevné toulání přírodním prostředím, při němž děti povzbuzujeme, aby si všímaly, oceňovaly, objevovaly a sbíraly věci z přírody.
Přírodní procházky mohou mít mnoho podob. Klíčem je podporovat pozornost, vděčnost, učení, zvědavost a úžas. Jednoduchým modelem je vzít si terénní příručku místní flóry a fauny a vyrazit na nedalekou stezku. Rodič a dítě mohou společně určovat co nejvíce druhů.
Zvlášť přínosná je „všímavá“ přírodní procházka, která děti učí naplno používat smysly a trpělivě i pozorně vnímat svět kolem sebe. Při takové procházce by se měl dospělý dítěte během pomalého putování ptát: Co vidíš? Co cítíš? Jak bys tu vůni popsal? Co slyšíš? Čeho se dotýkáš?
Pro děti, které potřebují trochu jasnější vedení nebo soutěžní prvek, aby získaly motivaci, je dobrou možností přírodní pátrací hra. Konkrétní seznam věcí, které mají najít nebo nasbírat, může do prožitku vnést více nadšení.
Přírodní procházky přirozeně navazují na domácí aktivity. Věci nasbírané během procházky se dají použít ve výtvarném projektu nebo v přírodním dioramatu. Pokud děti nasbíraly různé vzorky, mohou je po návratu zdokumentovat a vytvořit si malou výstavku. Voda nabraná z rybníka při přírodní procházce nabízí příležitost k dalšímu zkoumání mikroorganismů a drobných živočichů doma pod lupou, případně i pod mikroskopem. Napsání krátké úvahy, nakreslení obrázku nebo mapy související s procházkou děti povzbuzuje, aby své zážitky lépe pochopily.
Útočiště uprostřed životního shonu
Živé zážitky v přírodě jsou základem krásných vzpomínek.
„Máme jen krátkou příležitost předat svým dětem lásku k této Zemi a vyprávět jim své příběhy,“ napsal Louv. „Právě v těchto okamžicích se svět stává celistvým. Ve vzpomínkách mých dětí budou dobrodružství, která jsme společně prožili v přírodě, existovat navždy.“
Kromě vytváření krásných vzpomínek pomáhají přírodní procházky budovat i krásnou budoucnost. Vypěstovat si vztah k pobytu venku dětem prospívá po celý život. V přírodě najdou krásu a pokoj, k nimž se mohou vracet jako do útočiště, když život ztěžkne. Až povyrostou, mohou se učit následovat příklad agrárního spisovatele Wendella Berryho, který napsal:
Když ve mně narůstá zoufalství ze světa… jdu si lehnout tam, kde kačer odpočívá ve své kráse na vodě a kde se krmí velká volavka. Vstupuji do pokoje divokých věcí, které svůj život nezatěžují předtuchou zármutku. Přicházím k tiché vodě. A nad sebou cítím hvězdy, které jsou ve dne slepé a čekají se svým světlem. Na chvíli spočinu v milosti světa a jsem svobodný.
Takový rozjímavý a obnovující vztah k přírodě nevzniká sám od sebe. Při tolika moderních rozptýleních děti snadno hledají klid nebo útěchu v přístrojích, jídle a zábavě. Tyto věci však nemají léčivou sílu – pro tělo ani pro duši –, jakou má příroda. Právě proto je seznamování dětí s venkovním světem prostřednictvím opakovaných pozitivních zážitků velkým darem. Je to začátek celoživotní lásky ke stvoření.
