Komentář
Rezignace britského premiéra sira Keira Starmera potvrzuje selhání již sedmé vlády Spojeného království v řadě a předznamenává bezprostřední nástup sedmého britského premiéra během pouhých deseti let. Označení za neúspěch vychází z volebního odmítnutí nebo sesazení členy parlamentu z vládní strany. V Británii není ostudou odejít na žádost vlastních poslanců, pokud člověk ve funkci vydržel přiměřeně dlouho.
Když Margaret Thatcherová v roce 1990 odešla do politického důchodu jako první premiérka, která od dob před Prvním reformním zákonem z roku 1832 dovedla britskou politickou stranu ke třem po sobě jdoucím volebním vítězstvím s plným funkčním obdobím, ostudou byla nevděčnost jejích spolustraníků z Konzervativní strany. Od té doby měla její strana před současným předsedou devět lídrů a všichni dostali červenou – buď voliči, nebo vlastními poslanci. Šlo o sérii ostud.
Zbabělost a zrady v Konzervativní straně byly nechvalně proslulé už před Thatcherovou a posledním konzervativním lídrem, který odešel z úřadu v dobrém osobním i politickém zdraví a zcela dobrovolně, byl Stanley Baldwin v roce 1937. Šest konzervativních lídrů mezi Baldwinem a Thatcherovou bylo svými kolegy více či méně dotlačeno k odchodu, včetně Winstona Churchilla. Bylo mu 80 let a prodělal lehkou mrtvici, ale stále to byl Winston Churchill.
Ze všech těchto konzervativních lídrů od Baldwinových dob lze za skutečně úspěšné považovat pouze Churchilla, Harolda Macmillana a Thatcherovou, protože všichni odešli neporaženi. Ve stejném období 89 let měla Labouristická strana dvanáct předsedů, z nichž za úspěšné lze označit pouze Clementa Attleeho a Tonyho Blaira, přičemž jen Blair odešel neporažen. Taková je bilance Spojeného království za téměř celé století: země katastrofálně sklouzla k usmiřování nacistického Německa, vzpamatovala se a vedla velkolepou a hrdinskou válku, poté se zcela ponořila do sociálního státu s převážně nepříznivými důsledky, zatímco se její impérium rozplynulo. Za Thatcherové se velkolepě vrátila k prosperitě a světové prestiži, ale během posledních 35 let téměř celé toto dědictví promrhala.
Po celou tuto dobu až do posledních několika let byla Británie fakticky systémem dvou nebo tří stran a od druhé světové války měla koaliční vládu pouze jednou, když Konzervativní strana a Liberální demokraté spojili síly a vládli po celé funkční období od roku 2010 do roku 2015. Nejnovější průzkumy však naznačují, že do příštího parlamentu by se mohlo dostat až devět nebo deset stran, z nichž pět podle průzkumů získává 12 až 25 procent podpory. Taková čísla svědčí o hlubokém selhání tradičních vládních stran, které nedokázaly zemi účinně sloužit ani ji úspěšně vést – nebo alespoň dostatečně pozorně vnímat většinový názor, aby si zasloužily postavení vládní politické síly.
Hlavním skrytým problémem britské politiky po Thatcherové byl vztah Británie k Evropské unii a zejména otázka přistěhovalectví. Na rozdíl od ostatních velkých zemí Evropské unie zde totiž existovala demokratická propast. Německo, Francie i Itálie byly ještě v živé paměti diktaturami a všechny během života mnoha milionů svých občanů zásadně změnily své politické systémy. Stabilita a kontinuita britských politických institucí byly až donedávna všeobecně obdivovaným rysem této země.
Britové v roce 1972 hlasovali pro vstup do společného trhu. Britská veřejnost však nikdy nedostala možnost rozhodnout o tom, zda chce vstoupit do federální unie a podřídit instituce, které Británie více než 700 let budovala od dob Magny Charty, dobře míněným, avšak nevyzrálým institucím v Bruselu a Štrasburku. Stejně tak nikdy nerozhodovala o tom, zda chce své vztahy se staršími členy někdejšího Commonwealthu včetně Kanady i své často mimořádné vztahy se Spojenými státy podřídit vztahům vlády Evropské unie v Bruselu s ostatními zeměmi. (Jako konzervativní člen Sněmovny lordů jsem se v roce 2002 zeptal našeho stranického lídra v této komoře, lorda Geoffreyho Howea, zda bychom neměli zřídit výbor pro zahraniční vztahy, a on mi odpověděl, že to všechno řeší Brusel. Byl to nesmysl.)
Evropská vláda ve skutečnosti nenese skutečnou odpovědnost parlamentu zasedajícímu ve Štrasburku a komisaři mají po svém jmenování členskými národními vládami mnohem větší pravomoci než srovnatelní ministři zasedající v britském parlamentu. Britům toto uspořádání nikdy nebylo po chuti, stejně jako nepřetržitý proud autoritářských směrnic, které se na ně valily z Bruselu. Bodem zlomu se stalo přistěhovalectví, protože několik evropských zemí buď nebylo ochotno, nebo nebylo schopno zabránit přílivu obrovského množství převážně nemajetných lidí z Blízkého východu a východní Evropy a jen málo bránilo tomu, aby se velké počty těchto lidí nelegálně přelévaly do Spojeného království navzdory jeho pověstné ostrovní izolovanosti.
Jedna vláda za druhou nejenže nedokázala zajistit bezpečnost britských ostrovů, ale po příchodu nově příchozích přirozeně vzrostl nepříjemný tlak na ceny bydlení i dalších životně důležitých služeb. Britští občané s nižšími příjmy se zcela oprávněně neohrazovali ani tak proti přistěhovalectví jako takovému, nýbrž proti tomu, že vláda Spojeného království nedokázala zajistit dostatek bydlení, aby je ochránila před nebezpečným růstem nákladů.
Vládní reakci na tento problém ještě zhoršila její neschopnost vykládat tyto obavy jako důsledek ekonomické nutnosti, místo aby je označovala za rasismus, a výsledkem byly roky přehnaného a nespravedlivého pronásledování velkého počtu Britů na falešném základě údajné rasové nesnášenlivosti.
Ve Spojeném království dnes chronicky znepokojují dvě věci: je to země, která by si mohla činit nárok na to, že byla v průměru nejlépe spravovanou významnou zemí světa za posledních pět set let – tedy mezi náročnými póly Jindřicha VIII. a Keira Starmera – a přesto nedokáže chránit své hranice, přestože je ostrovem s významným námořnictvem a už téměř tisíc let nespatřila táborové ohně nepřátelského dobyvatele. A místo aby si země vynutila naprostý závazek k právům všech svých občanů, politická většina se krčí ve strachu před extremistickou islamistickou menšinou mezi britskými muslimy, které je tolerováno bezpráví, zejména vůči schopné, bezúhonné a méně početné židovské menšině.
Existují známky naděje, zejména v podobě postupně se vzpamatovávající Konzervativní strany, ale rozpad politické svébytnosti a soudržnosti Spojeného království by byl pro svět bolestnou ztrátou. Může být bezprostředně na dosah.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
