Mýty versus logika, část 3
Třetí díl seriálu Mýtus versus logos se zabývá knihou Genesis v Bibli, v níž se dozvídáme, co se z ní můžeme naučit.
Co by odhalil pohled na biblickou knihu Genesis, kdybychom se na ni podívali z perspektivy jejího „mýtu“ nebo mytologie?
V první části tohoto seriálu jsme se zabývali rozdílem mezi mýtem a logem a ve druhé části jsme se věnovali tomu, jak upřednostňování logiky v naší kultuře vedlo k tomu, že věda vstoupila do oblasti náboženství.
Pohled na Genesis jako na mýtus nám tedy může poskytnout poznatky, které mohou být skutečně zajímavé a užitečnější než například určení přesného stáří Země podle Písem, nebo dokonce podle vědy.
Co nás může naučit kniha Genesis
Z knihy Genesis se nejprve dozvídáme, že „nejprve“ bylo: „Na počátku bylo…“ Něco podobného existuje v egyptské literatuře, kde se hovoří o bohu Amonovi, který „poprvé“ vznikl. Jinými slovy, počátkem je čas; je třeba vytvořit nejen prostor, ale také rámec, v němž může být prostor obsažen. Tímto rámcem je čas.
Čas a prostor iniciuje Bůh. Máme tedy první vodítko k tomu, že stvoření nebe a země je určitým druhem rozsáhlé myšlenkové konstrukce, která zahrnuje stejně rozsáhlý architektonický čin.
Říká se, že před vznikem času byla země (ale ne nebe) „beztvará a prázdná“, temná a hluboká – byl to jakýsi bezedný chaos. Kritické však je, že se nad jejím „povrchem“ či „tváří“, které jsou popsány jako „vody“, pohybuje Boží Duch.
Řečeno doslova, voda je možným a nezbytným zdrojem života; v poetice voda symbolicky představuje nestvůry a nebezpečí, ať už citové, nebo doslovné (Leviatan a Job nebo Jonáš a velryba); rozmařilost a trest (Noe a potopa); smývání a odčinění hříchu (křest); a plodnost (Mojžíš, kterého jeho pěstounka vytáhla z vody). A právě zde je slovo „hlubina“ v hebrejštině vyjádřeno v ženském rodě.
Mluvit o architektovi je tedy jedna metafora; další je metafora jakožto o původci: Duch Boží oplodňuje tuto vodu, tuto ženskou „hlubinu“. Milton to v sedmé knize svého Ztraceného ráje pochopil velmi dobře:
Neboť je vše známo
tobě, jenž jsi od počátku přítomen,
s bílými, jak holubice líhnoucí,
křídly, mocně nad bezednou snášel ses
propastí, ji činil plodnou.
Mluvíme-li však o hlubině jako o vodě, musíme si uvědomit, že i to je metafora. „Formu a prázdnotu“ lze totiž přeložit také jako „zmar a pustinu“. Prázdnota je prostě způsob, jak říci „naprosto nic“. Kupodivu je pro nás velmi obtížné představit si absolutní nic, dokonce ani Milton to nedokázal. Jeho popis chaosu obsahuje personifikaci, kterou nazývá onen „anarcha starý“. To se mu samozřejmě dramaticky hodilo, protože onen anarcha starý pomáhá usnadnit Satanovi cestu na zem, aby pokoušel lidstvo. Hezky spiklenecky si spolu povídají!
Vraťme se však k „nicotě“, jakmile si uvědomíme, že je to základní materiál Boha, okamžitě pochopíme význam nejen architekta, ale i Stvořitele (který je Bohem všeho). A tak můžeme na okamžik postavit do kontrastu úžasnost bytí a prázdnotu nebytí. A také vnímáme neuvěřitelnou sílu, která se musela uvolnit, „aby“ vůbec něco mohlo existovat. Zapamatujte si slovo „řád“, protože se k němu brzy vrátíme.
Z nicoty se zrodil řád
Co je tou zářící silou, kterou Bůh uvolňuje? Jsou to jeho „slova“, která promlouvají ke světlu: „Budiž …, a bylo.“
Pohanský spisovatel Longinus (asi 213-273 n. l.) poznamenal, že tento hebrejský spis je příkladem vznešenosti: něčím, co je hodno srovnání s Homérovými eposy. Longinus také poznamenal, že „můžeme zcela pravdivě říci, že krásná slova jsou pravým světlem myšlenek“. Vznešenost je nejvyšší formou krásy; je to krása, která nás udivuje a ohromuje svou silou.
Povšimněte si ale také jeho výroku: „světlo myšlenky“. To znamená, že slova vytvářejí světlo! Páni! Světlo tedy nevnímáme jen jako fyzické světlo, které dokáže rozlišit den a noc, ale také jako světlo porozumění, světlo samotného myšlení. Neboť to, o čem zde mluvíme, je rozvíjení onoho klíčového slova: řád.
Přihlížíme tomu, co se děje, a z temnoty a hloubky se vynořuje řád. Co má řád? Forma (tedy ne beztvaré), nikoliv tedy rozdělení, jež ve skutečnosti znamenají slova „oddělení“ coby rozlišení světla a tmy; konsekvence, to jest nejprve vody, pak pevnina, vegetace, živí tvorové, ptáci a tak dále; proporcionalita (neboli rovnováha) při zachování dne a noci, slunce a měsíce, země a moře; čísla, jako je tomu u šesti dnů a pak sedmého a tak dále matematicky. Je zřejmé, že když se podíváme na všechny tyto formy, na tuto posloupnost a tak dále, jsme zpět u oné vznešenosti, kterou Longinus vypozoroval v pouhé jedné větě; neboť pravda je, že cokoli má tyto věci, tyto formy, musí mít nutně krásu.
Stvoření krásy a smyslu života
Chceme-li spatřit krásu, potřebujeme fyzické světlo, stejně tak ale i světlo duchovní. Jak napsal C. S. Lewis: „Kdyby celý vesmír neměl žádný význam, nemohli bychom nikdy zjistit, že nemá žádný význam: stejně jako kdyby ve vesmíru nebylo žádné světlo, a tedy ani tvorové s očima, nikdy bychom se nedozvěděli, že je tma. Tma by byla bez významu.“
Boží dílo (prostřednictvím Božích slov) vytváří nejen obsah vesmíru, ale i nás samotných, protože jsme jeho „obrazem“ (i když se v tomto článku zabýváme pouze první kapitolou). Ovšem jakmile je světlo stvořeno, vidíme, chápeme, jsme osvíceni. Bůh sám chápe – vidí – něco pravdivého o světle: totiž že „světlo bylo dobro“, a když v první kapitole knihy Genesis Bůh během šesti dnů fáze stvoření („světlo“, „země a moře“, „vegetace a stromy“, „slunce a hvězdy“, „nebeská a vodní stvoření“ a „zvířata“) celkem šestkrát konstatuje, že je to dobré; pak, kulantně řečeno, poté, co stvořil člověka a je připraven na svůj odpočinek sedmého dne, vidí celé své dílo a konstatuje, že je „velmi dobré“.
Bylo to dobré
Jednotlivé části byly dobré, ale celek je velmi dobrý. Proto je celek větší než součet jeho částí. I tento bod je zásadním způsobem důležitý: Bůh je typem řemeslníka, který vidí dopředu – vidí, že konečný výrobek bude ještě větší než části, které tvoří jeho konstrukci. Bůh je zkrátka vizionář.
Také toto slovo „dobrý“ je překladem hebrejského slova „tov“ (jako v židovském výrazu Mazel tov nebo Good Luck v angličtině) a zdá se, že má mnoho významů: Může znamenat morální dobrotu. Od počátku stvoření je tedy ve věcech obsažen i morální aspekt.
Jak bylo řečeno, věci jsou původně dobré, ale je zřejmé, že by tedy mohly být ne-dobré nebo špatné. Tov zřejmě znamená také funkční dobro. Jinými slovy, že stvoření dělá to, co dělat má; jinými slovy, že je dobře udělané.
Tov může také znamenat harmonii, která je sama o sobě výrazem dobrého zvuku nebo dobrých proporcí, a mír, jako když říkáme, že lidé žijí v harmonii. Dále může tov znamenat také úplnost, celistvost nebo dokonalost, což znamená, že stvoření v jeho plnosti nic nechybí. A konečně, tov může znamenat také krásu a potěšení: naplnění estetických a smyslových kvalit; o kráse stvoření jsme se již zmínili v jednom z předchozích odstavců.
Můžeme napsat knihu jen o těchto pěti způsobech přemýšlení o dobru, které do vesmíru vkládá Bůh. Namísto toho se však v našem závěrečném článku o výkladu první kapitoly knihy Genesis prostřednictvím mýtu, nikoli logu, budeme zabývat zejména „morálním dobrem“, které Bůh vložil do srdce vesmíru, a tím, co to pro nás může znamenat v dnešním světě.
První část tohoto seriálu naleznete v článku „Když kultura ztrácí kontakt se svými mýty“.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
