V 70. letech 20. století přišel technický úředník z práce domů, usedl k domácímu stolu a na psacím stroji Consul ťukal celé stránky A4, jednu za druhou. Neměl snad práce dost? Práce byla, ale on ve svém volnu ještě opisoval literární dílo Černí baroni, satirický román Miroslava Švandrlíka, který pojednává o vojenských tzv. Pomocných technických praporech, PTP, do kterých bývali umísťováni nepohodlní lidé. Někdo mu v zaměstnání půjčil tuto „trezorovou“ knihu a on ji opisoval. Jen pro sebe? Ne. Ve stroji měl několik průklepů, aby kopiemi obdařil i další známé nebo příbuzné.

Navíc se osobně znal s některými muži, kteří byli nasazeni do PTP, a takovouto vojenskou službu těžko ve zdraví přežili. Kniha nebyla příliš k sehnání, protože podléhala cenzuře minulého, totalitního režimu, stejně jako mnohá další díla nebo autoři.

Patřili mezi ně nejen exiloví autoři, jako třeba Josef Škvorecký, ale například i naši domácí, kteří zůstali: básník Jaroslav Seifert, národní umělec, nositel Nobelovy ceny za literaturu, nebo Karel Pecka, Ludvík Vaculík, Milan Kundera (emigroval r. 1975), Eva Kantůrková, Jan Procházka nebo Arnošt Lustig.

Když někdo měl v knihovně „trezorovou“ knihu, která v minulých letech vyšla, velmi si jí vážil a opatroval jako oko v hlavě.

Tragické úděly tvůrců v totalitním režimu znázorňuje život spisovatele Karla Pecky, 11 let vězněného a poté nasazeného na dva roky do PTP, nebo Václava Havla, Jana Zahradníčka a dalších.

Fronty na knihy

V totalitních dobách se stály fronty nejenom na libové maso, toaletní papír a exotické ovoce, ale také na knihy. Když měl vyjít očekávaný román některého oblíbeného autora, ti velmi zaujatí čtenáři žádostivě stávali frontu před knihkupectvím, aby dosáhli na těch pár kousků, které jim socialismus do „své“ kultury milostivě odsypal.

Šlo nejen o Steinbecka, Jacka Kerouacka nebo Kena Keseye, ale i o ruské autory, kteří nebyli „správně sovětští“, jakým byl třeba M. A. Bulgakov.

Den vězněných spisovatelů, 15. listopad

V 60. letech si děti chodily do školní knihovny půjčovat knížky od Maxima Gorkého nebo Vasku Trubačova od Valentiny Osejevy, ruských autorů, potažmo sovětských, což bylo pro děti snad „kvalitní čtivo“, avšak nenápadně zabarvené bolševismem… O románech ze Západu neměli tito žáci skoro ponětí, pokud je s nimi neseznámili vlastní rodiče.

Co je pro nás dnes naprosto samozřejmá záležitost, pro generace před námi nikoliv. V polovině listopadu nám tuhle nemilou vzpomínku připomněla hned dvě výročí. Většinu jako první napadne 17. listopad. Dva dny předtím je ale ještě trochu zapomenutý Den vězněných spisovatelů, 15. listopadu. Ten v roce 1993 vyhlásil PEN klub, aby upozornil na skutečnost, že svoboda slova stále není zcela samozřejmou záležitostí.

Cenzurovaní autoři v době socialismu

V padesátých letech minulého století existovaly dlouhé cenzurní seznamy, na jejichž základě probíhalo vyřazování knih z knihoven i knihkupectví za minulého režimu.

V první vlně cenzury zmizela díla Masaryka, Beneše a dalších politiků z první republiky či legionářská literatura. Na další rozsáhlé vyřazování milionů svazků knih z knihoven pak došlo v době normalizace, kdy na základě Směrnice o zvláštních fondech tiskovin v knihovnách jednotné soustavy zmizeli autoři jako Václav Havel, Milan Kundera či Josef Škvorecký.

Řada knih se poté ke čtenářům dostávala klikatou neoficiální cestou, často ze zahraničí. Můžeme připomenout jména Egon Bondy, Ivan Klíma, Magor Jirous, Ludvík Vaculík, Eva Kantůrková, Pavel Kohout, Bohumil Hrabal nebo Vlastimil Třešňák. Ke komu se kniha těchto autorů dostala, raději ji schoval hluboko do šuplíku. Sami autoři byli pronásledováni nebo vězněni.

Po páru komunismu se projevuje „čtenářský hlad“, který tu ale byl vždy, obzvlášť v době normalizace.

„V roce 1990 se objevuje na dva tisíce soukromých nakladatelů, kteří se snaží uspokojit poptávku po do té doby nedostupné literatuře. Řadu z nich ale postupem času čeká zánik. Produkce knih není tak výnosná, trh je nasycen. Volnou ruku v produkci získávají i velká nakladatelství,“ uvádí Z. Žižková v tiskové zprávě.

„České knihovny jsou plné nejen knih z dob socialismu, které vycházely v obří produkci, ale právě také dříve zakazovaných autorů vydaných v devadesátkách. Vyplňují české knihovny, v majitelích vyvolávají určitý sentiment, ale málokdo se k nim vrací,“ komentuje české knihovny Barbora Votavová, brand manažerka Knihobotu.

Dnes některé knihy z devadesátých let mají hodnotu pár desítek korun, ale jiné mají… Podle Votavové mezi vzácnější kousky z děl Bohumila Hrabala patří třeba jeho Zápisník zapisovatele, který vyjde zhruba na 2 500 korun. Raritním se stal také Cybercomics od Egona Bondyho. Na Knihobotu jej najdete za 2 000 korun.

V současnosti má možnost publikovat své dílo každý, pokud nejde o literaturu s například s antisemitskou tématikou nebo jinou rasovu diskriminací. Ovšem cenzura občas „vystrčí růžky“, jako když třeba v Polsku pálili knihy o Harrym Potterovi.

„Až si tedy vezmete do ruky knížku, zkuste si vzpomenout na zakazované autory. Jejich dílo už dnes sice nemusí mít velkou finanční hodnotu, svoboda, za kterou pro nás bojovali, má ale hodnotu nevyčíslitelnou,“ dodává Z. Žižková.