Láska zanechává v mozku chemický otisk, který je poháněn dopaminem – dokonce i myšlenka na toho, koho milujeme, zažehne hormon „dobré nálady“.
Všichni víme, jak příjemné je být zamilovaný, a výsledky nové studie nám možná napoví, proč tomu tak je.
Neurovědci z Coloradské univerzity v Boulderu zjistili, že mozek produkuje více dopaminu – hormonu, který v nás vyvolává pocit touhy a potěšení – když toužíme nebo trávíme čas s tím, koho milujeme.
Ukázalo se, že pouhá myšlenka na to, že jsme s partnerem, způsobuje, že dopamin zaplavuje mozkové centrum odměny, což nás motivuje k tomu, abychom ho vyhledávali a udrželi si tak silné spojení. Naproti tomu studie naznačuje, že při pomyšlení na známého nebo spolupracovníka se uvolňuje pouze zlomek dopaminu.
Výzkum naznačuje, že naše partnerské vztahy vytvářejí v našem mozku „chemický otisk“ a že když tyto romantické vztahy skončí, otisk se začne vytrácet.
Studie publikovaná v časopise Current Biology použila pro své experimenty hraboše prériové, protože patří k malé menšině živočichů (3 až 5 % savců), kteří vytvářejí monogamní celoživotní svazky.
Tito drobní tvorové – příbuzní nadměrně huňatým hnědým myším – se svým chováním podobají lidem, navazují dlouhodobé vztahy, sdílejí odpovědnost za výchovu potomků, žijí pohromadě a prožívají ztrátu, když přijdou o partnera.
„V podstatě jsme našli biologický znak touhy, který nám pomáhá vysvětlit, proč chceme být s některými lidmi více než s jinými,“ uvedla v tiskové zprávě Zoe Donaldsonová, hlavní autorka a docentka behaviorální neurovědy na Coloradské univerzitě v Boulderu.
Výzkumný tým se snažil hlouběji porozumět romantickým vztahům a jejich vlivu na mozek a tomu, co se děje, když tyto vztahy skončí. Studie vůbec poprvé odhalila, že dopamin hraje klíčovou roli při udržování těchto vztahů a udržování ohně lásky.
„Tento výzkum naznačuje, že určití lidé zanechávají v našem mozku jedinečný chemický otisk, který nás vede k tomu, abychom tyto svazky udržovali po dlouhou dobu,“ uvedla Donaldsonová.
Vědecké poznatky o lásce a náklonnosti
Vědci studují lidské vztahy a povahu lásky a náklonnosti již desítky let a výzkum ukázal, že existují specifické oblasti mozku a nervové dráhy, které jsou spojeny s našimi pocity lásky, náklonnosti a touhy.
Helen Fisherová má doktorát z fyzické a biologické antropologie a je autorkou a odbornicí na lidské vztahy. Tvrdí, že určité chemické látky v mozku jsou spojeny s našimi pocity lásky.
„Systém oxytocinu a vazopresinu je nyní spojován s pocity vyrovnanosti a náklonnosti,“ řekla v rozhovoru o vědě zabývající se náklonností ve vztazích pro časopis Big Think.
Oxytocin je neurotransmiter i hormon a hraje důležitou roli při porodu, kojení a navazování vztahů – od navazování vztahů matek s novorozenci až po navazování vztahů s partnery a dokonce i s přáteli. Protože oxytocin hraje tak zásadní roli při vytváření intimních vazeb, často se mu říká „hormon lásky“.
Vazopresin, známý také jako „antidiuretický hormon“, je hormon s řadou tělesných funkcí, včetně regulace funkce ledvin a krevního tlaku. Ovlivňuje také sociální chování – zejména vazby mezi páry.
Fisherová a její kolegové prováděli skenování mozku lidí v různých fázích vztahu – od zamilovanosti až do období po rozchodu.
Zjistila, že u čerstvě (a bláznivě) zamilovaných se v mozku rozsvítil dopaminový systém, ale u těch, kteří byli zamilovaní o něco déle, se objevila nová aktivita v oblastech mozku spojená s náklonností.
„Když se do někoho bláznivě zamilujete, může se tento mozkový systém spustit okamžitě. Ale pocity náklonnosti rostou s tím, jak se o dané osobě dozvídáte,“ uvedla Fisherová.
Dopaminová touha po opětovném sblížení
Vědci z výzkumu hrabošů chtěli zjistit, co se děje v mozku, když jsou hraboši odděleni od svých partnerů a snaží se k nim vrátit.
Pomocí neurozobrazovací technologie mohli v reálném čase sledovat oblast mozku zvanou nucleus accumbens – což je u lidí oblast mozku zodpovědná za vyhledávání věcí, které přinášejí uspokojení nebo jsou příjemné. Předchozí neurozobrazovací studie u lidí ukázaly, že tato oblast mozku se aktivuje, když se s partnerem držíme za ruce.
V jednom experimentu musela hraboška stisknout páku, aby otevřela dveře do místnosti a dostala se ke svému partnerovi. V jiném musela přelézt bariéru, aby se s ním opět setkala. Když se hraboši snažili překonat překážky, aby se dostali ke svým partnerům, senzory zaznamenaly příliv dopaminu, který rozsvítil zařízení vědců jako vánoční stromeček.
Naopak, když se na druhé straně bariéry ocitl náhodný nebo neznámý hraboš, světlo pohaslo.
„To naznačuje, že nejenže je dopamin skutečně důležitý pro motivaci k vyhledávání partnera, ale že naším centrem odměny skutečně koluje více dopaminu, když jsme s partnerem, než když jsme s cizím člověkem,“ poznamenala v tiskové zprávě hlavní autorka Anne Pierceová, postgraduální studentka, která na studii pracovala v laboratoři Donaldsonové.
Naděje pro truchlící srdce
Přestože autoři studie zdůrazňují, že je zapotřebí dalšího výzkumu, abychom věděli, jak dobře se jejich poznatky o hraboších dají přenést na lidi, říkají, že jejich práce by nakonec mohla být využita k pomoci lidem, kteří mají potíže s navazováním vztahů s ostatními, nebo těm, kteří bojují se smutkem – stavem nazývaným porucha dlouhodobého truchlení, který je „charakterizován intenzivním a přetrvávajícím smutkem, který způsobuje problémy a zasahuje do každodenního života“, jak uvádí Americká psychiatrická asociace.
„Doufáme, že když pochopíme, jak vypadají zdravé vazby v mozku, můžeme začít hledat nové terapie, které pomohou mnoha lidem s duševními chorobami, jež ovlivňují jejich sociální svět,“ řekla Donaldsonová.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
