Analýza
Cílem dezinformací je moc a vzhledem k tomu, že dezinformace mají škodlivý a dalekosáhlý vliv, nemohou bez moci mnoho dosáhnout. Jako nástroj pro formování veřejného mínění mohou dezinformace využívat jak autoritářské režimy, tak demokracie. Šíření nepravdivých informací není v lidských dějinách žádnou novinkou. V posledních několika desetiletích se však profesionalizovalo a nabylo přehnaných rozměrů na národní i mezinárodní úrovni.
Původ dezinformací
Dezinformace lze chápat jako zavádějící informace, které jsou záměrně vytvářeny a záměrně šířeny s cílem oklamat veřejné mínění, poškodit cílovou skupinu nebo dosáhnout politických či ideologických cílů. Termín dezinformace je překladem ruského slova дезинформация („dezinformacja“). Dne 11. ledna 1923 rozhodlo politbyro Komunistické strany Sovětského svazu o vytvoření oddělení dezinformací. Jeho úkolem bylo „uvádět skutečné nebo potenciální protivníky v omyl ohledně skutečných záměrů“ SSSR. Od té doby se dezinformace staly taktikou sovětského politického boje známou jako „aktivní opatření“, klíčovým prvkem sovětské zpravodajské strategie zahrnující falšování, podvracení a mediální manipulaci.
Během studené války v letech 1945 až 1989 tuto taktiku používala řada zpravodajských služeb. Výraz „dezinformace (zavádění) mas“ se začal stále častěji používat v 60. letech 20. století a v 80. letech 20. století se rozšířil. Bývalý zpravodajský důstojník sovětského bloku Ladislav Bittman, první profesionál v oblasti dezinformací, který přeběhl na Západ, v této souvislosti poznamenal: „Výklad [tohoto termínu] je poněkud zkreslený, protože veřejné mínění je pouze jedním z jeho potenciálních cílů. Mnohé dezinformační plány jsou určeny výhradně k manipulování elit, které přijímají rozhodnutí, a ty nejsou vůbec zveřejňovány“.
Po svém vzniku v červenci 1947 měla CIA dva hlavní úkoly: zabránit nečekaným zahraničním útokům na Spojené státy a bránit postupu sovětského komunismu v Evropě a zemích třetího světa. Během čtyř desetiletí studené války stála CIA také v čele americké kontrapropagandy a dezinformací.
Úspěšný test jaderné zbraně Sovětským svazem v roce 1949 zaskočil Spojené státy a vedl k nástupu dvou jaderných mocností, které se střetly na světové scéně v mezinárodní atmosféře extrémního napětí, strachu a nejistoty. V roce 1954 obdržel prezident Eisenhower přísně tajnou zprávu komise, jíž předsedal generál ve výslužbě James H. Doolittle, která dospěla k závěru: „Mají-li Spojené státy přežít, je třeba přehodnotit dlouholeté americké pojetí ,fair play‘. Musíme vyvinout účinné špionážní a kontrašpionážní služby a musíme se naučit podvracet, sabotovat a ničit naše nepřátele chytřejšími, důmyslnějšími a účinnějšími metodami, než jaké se používají proti nám. Možná bude nutné, aby se americký lid s touto v zásadě odpornou filozofií seznámil, pochopil ji a podpořil.“ K „odporné“ filozofii samozřejmě patří i podvracení pomocí dezinformací.
Přestože USA měly v této oblasti vysoké odborné znalosti, na dezinformace, které jim byly zasílány, příliš nereagovaly až do roku 1980, kdy se objevil falešný dokument, který tvrdil, že Washington podporuje apartheid v Jihoafrické republice. Později byly také pobouřeny operací Infekce, sovětskou dezinformační kampaní, jejímž cílem bylo přesvědčit svět, že USA záměrně vytvořily virus HIV/AIDS.
Ve Spojených státech je intelektuální vliv Edwarda Bernayse základem institucionální politické propagandy a manipulace s veřejným míněním. Dvojnásobný synovec Sigmunda Freuda pracoval jako tiskový mluvčí pro italského tenoristu Enrica Carusa a pro Ruský balet. Spolu s prezidentem Wilsonem se podílel na Creelově komisi (1917), která pomohla obrátit americké veřejné mínění ve prospěch vstupu do války. Jeho manželka a obchodní partnerka Doris Fleischmanová mu radila, aby se vyhýbal používání nadužívaného termínu „propaganda“. Místo toho vymyslela termín „public relations“ (vztahy s veřejností), který se používá dodnes.
Čína a její digitální autoritářství
V Číně jsou podvody, lži a přepisování historie dezinformačními technikami, které komunistická strana používá podle taktiky, kterou se naučila od Sovětského svazu v 50. letech 20. století. Čína dnes disponuje sofistikovaným arzenálem dezinformací na všech frontách. Jejím hlavním cílem je obrátit veřejné mínění naruby, zasahovat do zahraničních politických kruhů, ovlivňovat volby, diskreditovat své oponenty a skrývat vlastní záměry a priority.
V září 2021 zveřejnil francouzský Institut pro strategický výzkum při École Militaire zprávu o vlivových operacích Číny, která varuje: „Dlouhou dobu se dalo říci, že Čína na rozdíl od Ruska usiluje o to, aby ji lidé milovali, a ne aby se jí báli; že chce svádět, vytvářet ve světě svůj pozitivní obraz, vzbuzovat obdiv. Peking se svádění nevzdal (…), ale zároveň stále více přebírá roli infiltrátora a donucovače: jeho vlivové operace v posledních letech značně přitvrdily a jeho metody se stále více podobají těm, které používá Moskva.“
V září 2023 zveřejnila americká vláda zprávu, v níž obvinila Čínu, že se snaží „přetvořit globální informační prostředí“ prostřednictvím rozsáhlé sítě specializované na dezinformace. „[Čínská] mezinárodní manipulace s informacemi není jen záležitostí veřejné diplomacie, ale představuje výzvu pro integritu mezinárodního informačního prostoru“. Tato „manipulace“ zahrnuje „propagandu, dezinformace a cenzuru“. „Pokud nebude snaha Čínské lidové republiky kontrolována, přetvoří globální informační prostor a vytvoří předsudky a mezery, které by dokonce mohly vést státy k rozhodnutím, jež podřídí jejich ekonomické a bezpečnostní zájmy zájmům Pekingu.“
Podle amerického ministerstva zahraničí vynakládá Čína na tyto operace „zámořské informační manipulace“ každoročně miliardy dolarů. Peking zároveň potlačuje kritické informace, které jsou v rozporu s jeho rétorikou o politicky citlivých tématech. Americký dokument dále uvádí, že Čína manipuluje s informacemi tím, že se uchyluje k „digitálnímu autoritářství“, využívá mezinárodní organizace a organizace OSN a kontroluje čínskojazyčná média v zahraničí.
Když se dezinformace stane vojenskou doktrínou
V některých zemích se politici mohou obracet na svou národní historii, aby ospravedlnili zavedení určitých informačních předpisů. Například němečtí politici se často odvolávají na nacistickou minulost nebo minulost komunistické Stasi, aby ospravedlnili předpisy, které chtějí zavést. Tato historická srovnání však ne vždy obstojí. Nacisté se například nedostali k moci proto, že ovládali tehdy novou technologii rozhlasu. Naopak, jakmile se dostali k moci, využili státní kontrolu rozhlasových stanic, kterou zavedly předchozí výmarské vlády – v naději na záchranu demokracie – ve svůj prospěch. Toto rozhodnutí výmarských vlád mělo zvrácený důsledek: nacisté mohli ovládnout rozhlas mnohem rychleji než noviny.
Dezinformace organizují především vládní agentury. V postsovětské éře a s příchodem informační společnosti, kdy se média a sociální sítě staly ústředním přenosovým médiem pro šíření falešných zpráv, se dezinformace vyvinuly v základní taktiku vojenské doktríny mocných zemí. Na počátku roku 2000 si Evropská unie a NATO uvědomily, že problém ruských dezinformací je takový, že musely zřídit speciální jednotky, které by zpracovávaly a vyvracely masově produkované falešné informace.
Metody a postupy dezinformací
Existují čtyři hlavní metody šíření dezinformací: selektivní cenzura, manipulace s vyhledávacími indexy, hackerské útoky a šíření podvodně získaných dat a posilování dezinformací nadměrným sdílením.
Dezinformační aktivity zahrnují například následující procesy:
- Vytváření smyšlených postav nebo webových stránek se sítěmi falešných odborníků, kteří šíří údajně spolehlivé odkazy.
- Vytváření „deep-fakes“ a syntetických médií prostřednictvím fotografií, videí a zvukových záznamů, které byly digitálně zmanipulovány nebo zcela vymyšleny s cílem oklamat veřejnost. Díky dnešním nástrojům umělé inteligence (AI) je téměř nemožné umělý obsah odhalit nebo odlišit od reality.
- Rozvíjení nebo posilování konspiračních teorií, které se snaží vysvětlit důležité události tajným jednáním mocných aktérů působících ve stínu. Cílem konspiračních teorií je nejen ovlivnit chápání událostí, ale také chování lidí a jejich pohled na svět.
- Astroturfing a zaplavení informačního prostředí. Základem dezinformačních kampaní je obrovské množství podobného obsahu, zveřejňovaného z vymyšlených zdrojů nebo účtů. Tato praxe, nazývaná astroturfing, vytváří dojem široké podpory nebo odporu vůči zprávě a zároveň zakrývá její skutečný původ. Podobná taktika, inundace, spočívá ve spamování příspěvků a komentářů na sociálních sítích s cílem utvářet narativ nebo potlačit opačné názory. V posledních letech se rozmáhá využívání trollích farem k šíření zavádějících informací na sociálních sítích.
- Využívání alternativních platforem sociálních médií k posilování přesvědčení v rámci dezinformačního narativu. Dezinformační aktéři využívají platformy, které nabízejí menší ochranu uživatelů a méně možností pro odhalování a odstraňování neautentického obsahu a účtů.
- Rozšíření informačních mezer, když není k dispozici dostatek důvěryhodných informací pro konkrétní vyhledávání. Dezinformační lídři mohou těchto mezer využít tím, že vytvářejí vlastní obsah, kterým vyhledávání podněcují.
- Manipulace s nic netušícími protagonisty. Zprostředkovatelé dezinformací se zaměřují na vysoce postavené osoby a organizace, aby je spojili s potvrzením svých příběhů. Cílové osoby si často ani neuvědomují, že opakují narativ dezinformačního aktéra nebo že tento narativ má za cíl ovlivnit nebo zmanipulovat veřejné mínění.
- Šíření cíleného obsahu: podněcovatelé dezinformací vytvářejí na míru šitý vlivný obsah, který pravděpodobně rezonuje s konkrétním publikem na základě jeho světonázoru, přesvědčení a zájmů. Jedná se o dlouhodobou taktiku, která zahrnuje šíření cíleného obsahu v průběhu času, aby si cílové publikum vybudovalo důvěru a důvěryhodnost, což usnadňuje jeho manipulaci.
Závod s časem kvůli ochraně mladé generace
Na začátku roku 2000 většina publikací o internetu vyzdvihovala jeho nebývalý potenciál rozvoje. Teprve o několik let později se komentátoři, analytici a tvůrci politik začali obávat, že internet, a zejména platformy sociálních médií, představují nové hrozby pro demokracii, globální správu a integritu informací.
Od té doby je svět stále více propojený a vzájemně závislý a možnosti dezinformací se staly téměř neomezenými. Vzhledem k tomu, že do roku 2022 bude na celém světě více než 5,5 miliardy uživatelů internetu a více než 8,58 miliardy mobilních předplatitelů, zatímco v polovině letošního roku žilo na světě 7,95 miliardy obyvatel, je velkým paradoxem, že vzestup informačních technologií vytvořil mnohem příznivější, dokonce vzkvétající prostředí pro dezinformace, a že rozvoj umělé inteligence vede k ještě horším a bezuzdnějším dezinformacím.
Někteří odborníci se shodují, že dezinformace a propaganda na internetu jsou sice rozšířené, ale je obtížné určit, do jaké míry mají tyto dezinformace vliv na politické postoje veřejnosti a následně na politické výsledky. Jiné údaje ukazují, že dezinformační kampaně jsou jen zřídka úspěšné ve změně politiky cílových států, ale bylo by nezodpovědné domnívat se, že dezinformace mají malý dopad. Kdyby tomu tak bylo, velké země by od této praxe dávno upustily. Opak je pravdou. S postupným nárůstem hlouposti vládnoucích elit a nástupem nových technologií má politika destabilizace prostřednictvím dezinformací před sebou zářivou budoucnost. Rizika a sázky zůstávají obrovské a eroze důvěry veřejnosti v instituce a média je v tomto ohledu hluboce závažná.
Boj proti dezinformacím musí jít nad rámec zjednodušených řešení, jako je rušení účtů na Facebooku nebo X (bývalém Twitteru), veřejné odsuzování akcí protivníka nebo zadržování nepravdivých informací technickými prostředky. A rozhodně nestačí soustředit se na opatření, jako je ověřování faktů nebo mediální vzdělávání, která mají jednotlivcům pomoci zvládnout a konzumovat informace; průměrný člověk má tváří v tvář vládním dezinformačním strojům jen malou váhu.
Bylo by proto vhodnější zabývat se politickými a ekonomickými podmínkami fungování struktur, které šíření dezinformací usnadňují, jako jsou velké technologické společnosti, zainteresované státní subjekty, média a další informační systémy.
Tváří v tvář rostoucím státním a mediálním dezinformacím musí samozřejmě zůstat v centru zájmu vedoucích představitelů lidský faktor. Cena za vzdělání mladých lidí bude vždy nižší než cena za jejich nevědomost.
Dr. Boyan Radoykov je mezinárodní odborník v oblasti politologie a bezpečnostních otázek s rozsáhlými zkušenostmi z mnohostranné diplomacie. Je členem několika think-tanků v Evropě a ve Spojených státech a v současné době pracuje na projektech na podporu lidského rozvoje a sdílení globálních znalostí. Vystudoval ekonomii a získal doktorát z politologie na univerzitě Paris I, Panthéon-Sorbonne. Profesní kariéra Boyana Radoykova ho zavedla do více než 120 zemí světa. Je autorem několika knih a četných článků.
Názory vyjádřené v článku jsou názory autora a nemusí odrážet stanoviska Epoch Times.
Článek původně vyšel na stránkách francouzské redakce Epoch Times.
