Na prodejních pultech či e-shopech je nově k dostání kniha, kterou lačně vyhlíželi zejména čeští turisté. Nese název „Turistická značka“ a její podtitul „44 tisíc kilometrů tradice“ napovídá o délce značených pěších tras v ČR, kterých bylo k 1. lednu 2024 na 43 987 kilometrů.
Mobil nebo značky na stromech?
Mnoho lidí se dnes řídí podle mobilní aplikace Mapy.cz. Ale – ne vždy to dopadá dobře, jak uvádí Marek Šálek o tomto stylu prodírání se krajinou:
„V minulosti mě mnohokrát cesta, která se na mapě tvářila normálně, zavedla do roští, bažin, polomu, k hromadě hnoje, k oplocenému areálu, nebo se prostě ztratila. V takových případech mi – poškrábanému, zpocenému a vzteklému – nezbývalo než čučet víc na displej než před sebe a pokusit se s pomocí polohových služeb vymotat z nejhoršího.“
A dodává: „České značení představuje v tomto ohledu přesný opak: můžete se spolehnout, že vás nenechá ve štychu. Když je trasa správně udržovaná a dáváte pozor, v podobně prekérní situaci se neocitnete.“
Jaké byly začátky před 135 lety
Trasování značkami má u nás opravdu již více než stoletou historii.
Marek Šálek postupně podává vznik a průběh značení českých výletních cest. Každá kapitola má svoje téma a trošku historie se vždy najde. První kapitola začíná jeho osobním vyznáním: Bum! Dále autor odprošuje značky za své předchozí pohrdání a nevděk, jenž k nim dříve uchovával. Zjistil, že „české značení vás nenechá ve štychu“.
„České turistické značení má úctyhodnou tradici, sahající do roku 1889, kdy značkařská družstva vyrážela ,markirovat´ první trasy. Potlesk ale zaslouží i práce jejich následovníků,“ uvádí autor a povzdychne si, že „bez dalších generací značkařů to nepůjde“.
Následují kapitoly, které pestře a vtipně vyprávějí historii a poukazují na různé příhody, zkušenosti, chybky nebo nedostatky, které se v průběhu let vyskytly. Doplněny jsou spoustou obrázků a názorů od dalších zainteresovaných osob.
Roku 1888 byl založen Klub českých turistů a záhy začal vycházet jejich časopis. V té době se turistikou zabývalo ještě několik německých spolků, většinou se pohybujících v příhraničních oblastech.
Není bez zajímavosti, že prvním předsedou Klubu českých turistů (KČT) se stal vlastenec Vojtěch Náprstek, cestovatel a mecenáš. Vtiskl novém spolku prestiž – a vzápětí se z role „vyvlékl“. Nastoupivším předsedou se stal profesor Jaroslav Zdeněk, učitel zeměpisu a člen astronomické společnosti. Ten ve své roli setrval pouhý rok. Opravdu vytrvalým se stal třetí předseda, architekt Vratislav Pasovský, který v čele KČT vytrval asi 25 let.
Proč má Petřín vyhlídkovou věž
Každá kapitola má svou tématiku, která navazuje na historii zapáleného značení turistických cest. KČT se za 1. republiky stal největším soukromým ubytovatelem v zemi – kromě značení cest se věnoval výstavbě chat a nocleháren, nezapomínaje na stavbu rozhleden. Turisté byli tehdy ještě rozechvělí i vlasteneckým cítěním, věnovali se pěším výletům nejen tělem, ale i duší, psali články a dělali osvětu.
Například na Světovou výstavu do Paříže r. 1889 zorganizovali odjezd společného rychlovlaku, který byl nakonec přeplněn. Výletníci se vrátili z Paříže ohromeni zejména Eiffelovou věží – a to je inspirovalo postavit její obdobu – Petřínskou věž v Praze. Rovněž v rámci slovanské vzájemnosti, která se tehdy ještě pěstovala, roku 1897 navštívili čeští turisté Dalmácii nebo Černou Horu. Významným partnerem KČT byly tehdy železniční dráhy, které přepravovaly výletníky od jednoho noclehu k dalšímu.
V roce 1890 popsal časopis turistů, jak by měly být první trasy „markirovány“. Členové se dohadovali o velikosti, tvaru a barvách značek. Naráželi ovšem i na nepochopení, protože na některých úchvatných místech nebo vyhlídkách byl turistům zakazován přístup, aby neplašili zvěř a neničili přírodu a les.
Když skupinka značkařů vyrazila do terénu, měli dokonce dělbu práce: někdo osekával překážející větve, někdo vybíral místo, jiný na něj maloval značky. Navíc měli nosiče náčiní a také nosiče „zásob jídelných“, aby se zaopatřili, když udeřil hlad, protože občerstvení nebylo široko daleko.
Když roku 1948 komunistický režim zrušil KČT jako samostatnou organizaci a znárodnil její majetek, zabral jim tak „104 chat, hotelů a restarurací, 168 nocleháren, 8 rozhleden, 46 hradů a řadu družstevních podílů“, popisuje autor tehdejší změny.
Když byl roku 1956 tehdejším režimem zrušen Sokol, někteří členové se pak sdružili pod KČT, aby pak pod touto hlavičkou mohli dělat to, co předtím. A to samé Junáci.
Naštěstí jejich činnost soudruzi tak moc neuhlídali, takže pod různými názvy a hlavičkami tělovýchovných jednot mohli turisté nadále provozovat svou činnost.
Po sametové revoluci měli resty už jen v pohraniční oblasti, a tak se s barvou a vybavením radostně vrhli na místa, kam se dříve nesmělo.
Marek Šálek poctivě prochází značenými trasami, pro jistotu vybaven svačinou. V dnešní době už se dá cestou potkat i pařez naplněný sušenkami od neznámých dobrodinců, poblíž jsou nápoje a do plechovky se hází mince jako platbu za takovou službu pocestným.
Některé kapitoly jsou věnovány ikonickým osobnostem, jakou je Karel Markvart, učitel matematiky, který byl dvacet let šéfem značkařů a dodnes značí cyklotrasy.
Autor Marek Šálek nakonec sám propadl značkařství a seznámil se s metodami, jak se dnes značí anebo obnovují turistické trasy. Připomínky ke značkám se shromažďují – a také řeší – na online platformě turisticeznaceni.cz. Novinkou jsou vozíčkářské trasy, kterých vzniklo zatím osmnáct a vedou po pevném povrchu.
„Kdybych se narodil znovu, chtěl bych obejít úplně všechny trasy vyznačené Klubem českých turistů,“ uzavírá autor větou, kterou si namluvil do diktafonu, aby mu dělala společníka na všech trasách.
Historie, vtipné glosy a příběhy z cest mohou inspirovat čtenáře turisty i ne-turisty. Knihu každopádně můžeme doporučit jako zábavné čtení doprovázené množstvím obrázků a dokumentace.
Kniha vyšla v nakladatelství nastole společnosti Albatros Media a. s. v Praze.
Autor Marek Šálek je novinář. V listopadu 1988 odjel na půl roku se studentskou Expedicí Lambaréné do nemocnice Alberta Schweitzera v africkém Gabunu. Prošel redakcemi Mladého světa, Respektu a Týdne, v roce 2014 zakotvil v nově založeném Magazínu Reportér. Je spoluautorem knížek Telnice – Vesnice v rovnováze (o vítězi soutěže Vesnice roku), Libkovice: Zdař bůh! (o likvidaci severočeské obce kvůli těžbě uhlí) a Novináři nejsou zlí (návod, jak proniknout do médií). V roce 2019 získal Novinářskou cenu v kategorii Psaná reportáž za sérii Svět mimo Prahu a v roce 2020 Velkou cenu Ekopublika za článek Česko má žízeň (o suchu). Manželka Daniela je ředitelkou Divadla v Dlouhé, mají spolu dva dospělé syny. Žijí v Praze na Břevnově, kde působí v několika sousedských spolcích.
