29. května pořádal v Praze tým Archy 21 setkání známých osobností a veřejnosti, které má být „první z řady akcí k občanskému poučení a posílení z covidové krize“. Řečníci zavzpomínali na tehdejší události…
Akci nazvanou „Hlavy z písku ven! Jak se vnitřně připravit na krize“ moderovala Martina Kociánová a zakladatel Archy 21 Karel Janeček. První jmenovaná uvedla diskuzi myšlenkou, že bádání v dobách několik tisíc let dozadu nás nesmírně zajímá, ale před událostmi, které skončily před 2 lety, pořád zavíráme oči.
Janeček sdělil, že „to, co jsme [za covidu] dopustili není odpustitelné“ a je potřebné udělat sebereflexi a „musíme si připustit, čeho jsme jako společnost dopustili“, především ve vztahu k dětem.
V tomto duchu se mezi řádky dalo vyčíst, že společnosti se nedostalo určité satisfakce, odpovědí či omluvy ze strany zodpovědných orgánů a institucí, a proto projekt bude po této „vykopávací“ akci pokračovat s dalšími debatami, které již budou odborné – se zaměřením na psychické a fyzické zdraví; ztrátu občanských svobod; selhání médií; selhání institucí; selhání vědy.
Moderátoři „nadhazovali“ řečníkům z různých oborů témata související s covidem a opatřeními a ti je pak komentovali.
Například, pokud jde o roušky, filozof, novinář a spisovatel Petr Šourek upozornil na tzv. performativní efekt, tj. navodit dojem, že něco je účinné proto, že se to podařilo prosadit. Na to reagoval ze svého pohledu imunolog Karel Drbal, dle kterého roušky z vědeckého hlediska neměly opodstatněni, protože nešlo o kapénkové šíření, ale aerosolové. K tomu dodal lékař Vladimír Čížek, že již ve velmi raných dobách existovaly studie, které účinnost roušek proti covidu vyvracely.
Mnozí se shodli na tom, že i přesto má každá mince dvě strany a ocenili počátky epidemie, které podnítili lidi k upřímné solidaritě a šití roušek. Dle editora a korektora vědeckých prací Jaroslava Janoška nastal problém na podzim 2020, kdy v tomto směru „přišly příkazy“. „My Češi jsme hákliví, kdy se začínají vydávat nesmyslné opatření,“ komentoval.
Na otázku, nakolik byl strach zasetý náhodou nebo záměrem, odpovídala psycholožka Kamila Hronová, dle které glorifikace strachu není jen dobou covidovou, ale právě za té doby se to stalo jediným akceptovatelným morálním postojem. Zdravý člověk dle ní musí zůstat se strachem v dialogu.
Otevřela také otázku „svůdnosti“ toho, když má někdo větší privilegia než ostatní (např. očkovaný může sedět v restauraci či jít do kina), na což reagovala Kociánová, že tento aspekt mohl hrát v době opatření velmi zásadní roli.
Diskutovalo se také o počátcích šíření epidemie, opatřeních vlády, uzavřených školách a dopadu na děti či nejbizarnějších situacích, se kterými se řečníci setkali.
Na přetřes se dostala i věda samotná. Petr Šourek konstatoval, že by společnosti pomohla větší skepse vůči vědě v tom smyslu, aby ji lidé nebrali jako „nějakého arbitra“ či „svatou“. Měli by jí vnímat realisticky, a tedy že „i v té vědě se děje korupce“ atd. Tento postoj kvitoval Janeček, který řekl, že i jej jako vědce přiměla doba covidová ke zbavení se idealistických představ o vědě. Zavzpomínal také na období, kdy byl za své vědecky podložené názory ostrakizován.
Advokátka Zuzana Candigliota přidala postřeh ze svého oboru, kdy soudy byly, až na výjimky, po celou dobu zbabělé, pokud šlo o „covidové žaloby“. Zdůraznila, že i když několik málo z žalujících spory vyhrálo, nikdo dosud nebyl potrestán.
Závěrem Janeček konstatoval, že i když se udělala řada věcí v době covidu špatně, „celé to bylo velkým učitelem“.
Videozáznam z akce (zde):
