Když James Sengul nasedl do auta a vyrazil s uloženým fotoaparátem, aby ještě před východem slunce dojel dvě hodiny k jezerní přehradě Union Lake Dam, hvězdy ještě svítily a a nad New Jersey visel tenký srpek měsíce. Potřeboval tento konkrétní moment za soumraku, aby si našel to správné místo.
Potřeboval mít slunce v zádech a příznivý příliv předznamenal mělké vody, kde mohli hlavní aktéři focení – hnízdící rybáci a volavky popelavé – lovit ryby po vyčerpávající migraci ze studenějších oblastí Jižní Ameriky.
Zkušenosti naučily pana Sengula, 58letého bývalého sportovního fotografa z Turecka, že vše se sečítá do velké akce na vodě.
Nikdy nemůžete předpovědět, co vám příroda přinese. Lidé nečekají, že uvidí snímky, které se jim podaří zachytit, a nemohou tomu uvěřit. Ví, že najít ty nejprivátnější a nejpřekvapivější okamžiky přírody je o tom poznat, kdo koho loví, jaké mají zvyky a jak se připravit tak, aby byl ve správný čas na správném místě.
Je to plánovaný chaos, říká.
„Je tam štěstí, ale někdy si své štěstí vytvoříte sami,“ říká pro The Epoch Times.
Dnes pan Sengul věděl, co se chystá zachytit 600mm objektivem svého Sony A1, než se to stalo. Dorazil k hrázi a jakmile vyšlo slunce, orlovci byli aktivní.
„Cestují dlouhou cestu, aby se dostali do New Jersey, takže když dorazí, loví celý den, loví intenzivně,“ prohlásil a smál se: „Vidíte je jíst alespoň šest, sedm ryb denně; dokážete sníst šest, sedm ryb denně?“
Kolem 7:30 ráno se očekávaný moment stal. Volavka popelavá, kterou spatřil v mělčině vlevo, znamenala, že někdo se snaží ukrást jídlo na úkor někoho jiného, kdo loví ryby. Bude to orlovec tolerovat? Odváží se volavka?
Stalo se to v mžiku. Volavka se pohnula. Orlovec se vrhl do akce. Peří se rozletělo. Voda se rozstříkla. Pan Sengul nechal závěrku svého fotoaparátu cvakat 30 snímků za sekundu a během tří sekund bylo po všem – neviděl nic z toho, co se stalo, a netušil, co zachytil.
„Očekáváte to,“ doplnil, ale nakonec „máte nejlepší fotografie, když si nepamatujete, jak jste je získali.“
Volavka ten den riskovala svůj život tím, že se vrhla na orlovcovu rybu, když lovil, a čelila ostrým drápům a zakřivenému zobáku, který roztrhává zvířata na kusy. „Podstoupila to riziko, protože tohle je příroda a přežijí jen ti nejlepší,“ doplnil pan Sengul a spekuloval o myšlenkách volavky: „Vím, že má ostré drápy, ale musím to zkusit.“
Orlovec si udržel svou kořist. Volavka si zachovala život. Takto pokračují velkolepá dramata skrytá za oponou matky přírody.
Odkrývání přírodních úkazů a zachycování takových okamžiků je pro pana Sengula prací a vášní, o kterou se s nadšením dělí se světem. A ne každý to dokáže, protože osvojení si načasování potřebného k předvídání toho, co bude, vyžaduje čas, sledování toku přírody srdcem a myslí a naučení se intuitivně vnímat její rytmus.
I být ve správný čas na správném místě není žádná záruka.
„Možná se dívám jinam, ne tím směrem,“ řekl. „Kdybych tam byl o pět minut dříve nebo později, neuvidím to, a tak tvrdím, že je to neuvěřitelně vzácné.“
