Je velmi povzbudivé číst o posunu k praktickým a dostupnějším krokům k postupnému zlepšování naší obrany proti ničivým přírodním silám.
Komentář
Nedávno vyšel článek v deníku The Wall Street Journal:
„Snahy o řešení příčin změny klimatu jsou zatím nedostatečné. To vede k velkému úsilí o léčbu příznaků. Vládní i soukromé finanční prostředky proudí do plánů na ochranu před povodněmi, řešení extrémních veder a posílení infrastruktury, aby byla schopna odolávat náročnějšímu počasí způsobenému změnou klimatu.“
Jaká to vítaná zpráva! Je to triumf moudrosti a zdravého rozumu.
Každý ví, že počasí se pravidelně stává ničivým a smrtícím. Všichni se shodneme na tom, že se musíme snažit před těmito mocnými silami chránit. Bylo by nesmyslné se pasivně podřídit běsnění přírody, místo abychom mu aktivně čelili. Neshodneme se však – často velmi vášnivě – na nejlepší celkové strategii, jak se s ničivými povětrnostními jevy vypořádat.
V posledních několika desetiletích se politika obecně snažila snížit četnost a intenzitu ničivých povětrnostních jevů. Jak? Snahou o stabilizaci klimatických podmínek, zejména průměrné povrchové teploty, a to prostřednictvím radikálních změn ve spotřebě energie a životním stylu. Tomuto přístupu říkám idealistický nebo absolutistický přístup. Zastánci tohoto přístupu chtějí doslova změnit svět.
Naproti tomu odpůrci těchto politik, mezi které patřím i já, se připojují k jejich zastáncům a uznávají následující skutečnosti: Lidé musí udělat vše, co je v jejich silách, aby minimalizovali škody způsobené takovými událostmi. Ale jak uvádí článek ve WSJ, domníváme se, že bychom se neměli soustředit na posedlost ovládat zemské klima, ale na budování a vývoj technologických a fyzikálních nástrojů, které nám umožní přežít a čelit nevyhnutelným násilným povětrnostním jevům. Tomu říkám realistický přístup.
Idealistický přístup má dva hlavní problémy: obrovské náklady a nejistou a omezenou účinnost. Dokonce i sami zastánci dávají jasně najevo, že k dosažení tak idealistických cílů, jako je „čistá nula“ (podle studie McKinsey dosažitelná s náklady 275 bilionů dolarů do roku 2050, což je více než dvakrát tolik, než je celosvětový hrubý domácí produkt), je třeba vynaložit biliony a biliony dolarů (podle studie Bank of America 150 bilionů dolarů do roku 2050). A k čemu? Aby se průměrná teplota na Zemi snížila o několik setin až desetin stupně. Ještě nikdy v historii lidstva nebylo navrženo utratit tolik peněz za tak málo. A to za předpokladu, že vědci v rozporu s mnoha důkazy správně chápou, jak fungují všechny různé síly, které ovlivňují klima. O přesnosti výpočtů můžeme jistě pochybovat, vzhledem k tomu, jak divoce nepřesné byly modely klimatických změn. Stručně řečeno, mohli bychom nakonec promrhat biliony dolarů na boj se silami, které jsou mimo lidskou kontrolu.
Realistický přístup k boji proti prudkým povětrnostním jevům zahrnuje budování funkčních technologií, jako jsou stavby odolnější proti větru a dešti, inteligentnější hospodaření v lesích a zlepšení odvodnění. Jednou z výhod těchto opatření oproti idealistické snaze o radikální přeměnu lidské společnosti je to, že víme, že tyto realistické přístupy fungují. Druhou výhodou je, že stojí mnohem méně než nevyčíslitelné biliony, které by stála změna lidské společnosti.
Jedním z nebezpečí idealistického přístupu je totiž to, že kromě toho, že neexistuje žádná záruka, že se jim podaří ovládnout zemské klima (a neexistuje ani žádná záruka, že omezení emisí CO2 skutečně povede ke snížení počtu povodní, hurikánů, sucha, požárů atd.), by obrovské náklady na tento experiment vedly k tomu, že by lidská společnost zchudla, a tudíž by si nemohla dovolit zlepšení infrastruktury a další známé způsoby ochrany lidí před ničivou silou přírody.
Musíme si uvědomit poučku Kuznetsovy křivky, pojmenované po ekonomovi Simonu Kuznetsovi. Na rozdíl od environmentálního alarmismu ze 70. let, který varoval, že čím většího blahobytu lidé dosáhnou, tím více se bude hromadit znečištění a škody na životním prostředí, jsme zjistili, že jakmile společnosti dosáhnou určitého příjmu na obyvatele (úroveň, která je mnohem nižší než náš současný příjem na obyvatele), znečištění se spíše snižuje, než aby se zvyšovalo. Je to proto, že lidé si cení kvality životního prostředí, a jakmile jsou dostatečně prosperující, aby si to mohli dovolit, jsou ochotni a schopni platit za opatření, která buď napravují předchozí znečištění, nebo snižují znečištění budoucí.
Stejně tak platí, že čím bohatší budou lidé v budoucnu, tím více ochranných opatření si budou moci dovolit v probíhajícím zápasu s počasím a klimatem. Již dlouho tvrdím, že potřebujeme environmentalismus, jako kdyby na lidech skutečně záleželo. Chudoba je již dlouho nejsmrtelnějším stavem pro člověka. Naopak bohatství, prosperita, blahobyt, vyšší životní úroveň, bohatší společnost, ať už preferujete jakýkoli termín, je to, co maximalizuje ochranu lidí před nepříznivým počasím.
Je tedy velmi povzbudivé číst o důležitém posunu od snahy regulovat klima s astronomickými a ochuzujícími náklady k praktickým a dostupnějším krokům, které rok od roku postupně zlepšují naši obranu proti ničivým přírodním silám. To je vskutku dobrá zpráva.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory Epoch Times.
–ete–
