Prohlížení originálního obrazu v galerii vyvolává desetinásobně silnější emocionální reakci než pohled na reprodukci.
Neurovědci stále objevují, jak umění a krása ovlivňují naše mozky a poznávání. Nové neurologické důkazy potvrzují to, co mnozí z nás instinktivně vědí: že nejlepší je prohlížet si originální výtvarné umění.
„[Prohlížení] umění stimuluje váš mozek na několika úrovních. Vyvolává vzrušení, spouští představivost a přiměje vás přemýšlet o tom, co vidíte. Je to dokonalé obohacení, které aktivuje váš mozek na maximum,“ uvádí Erik Scherder, profesor neuropsychologie na Vrije Universiteit Amsterdam, v tiskové zprávě.
Dráhy vizuálního vnímání
„Jsme tak dobří ve vidění, že ho často nevnímáme jako schopnost nebo jakýkoli proces. Ve skutečnosti je to však jedna z nejtěžších věcí, které mozek dělá. … Naše vizuální vnímání světa vychází ze sítí miliard neuronů v dolní vizuální dráze mozku,“ vysvětluje Ed Connor, profesor neurovědy a ředitel Zanvyl Kriegerova institutu pro mysl a mozek při Univerzitě Johna Hopkinse.
Podle webu VeryBigBrain: „Amygdala, která hraje významnou roli v emocionálním zpracování, může být aktivována emocionálně nabitými uměleckými díly. Insulární kortex, který se podílí na našem smyslu pro já a uvědomění, může být aktivován, když s námi umělecké dílo hluboce rezonuje.”
„Vnímání umění k tomu není omezeno na žádnou konkrétní oblast mozku. Naopak zahrnuje složitou síť interakcí mezi několika oblastmi mozku, souhrnně nazývanou síť umění. Tato síť zahrnuje smyslové, emocionální a kognitivní oblasti, což podtrhuje bohatý a mnohorozměrný charakter našich interakcí s uměním.“
Výtvarné umění a neurověda
Neurovědecké studie o výtvarném umění se pomalu rozvíjejí. V roce 2011 provedl profesor Semir Zeki, předseda neuroestetiky na Londýnské univerzitě, studii, která měla zjistit, jak mozek reaguje na krásné obrazy. Pomocí magnetické rezonance (MRI) měřil průtok krve do oblasti touhy a potěšení v mozku – mediální orbitofrontální kůra (umístěná nad očními důlky), zatímco účastníkům studie ukazoval obrazy, které považovali za krásné.
„Průtok krve se zvýšil u krásného obrazu stejně, jako když se podíváte na někoho, koho milujete. Ukazuje nám to, že umění vyvolává přímo v mozku pocit příjemnosti,“ zmínil pro deník The Telegraph.
Nedávno si muzeum Mauritshuis v Haagu v Nizozemsku objednalo výzkum neurovědců, aby analyzovali, jak návštěvníci reagují na jeho obrazy ve srovnání s pozorováním jejich reprodukcí.
Dvacet účastníků výzkumu nosilo brýle se sledováním očí a elektroencefalografické (EEG) čepice, které zaznamenávaly jejich pohled a měřily jejich emocionální reakce. Deseti účastníkům výzkumu byly nejprve prezentovány originální obrazy vystavené v muzeu. Mezi nimi byly tři obrazy s jednou postavou: Dívka s perlou z roku 1665 od Johannese Vermeera, Autoportrét z roku 1669 od Rembrandta a Houslista z roku 1626 od Gerrita van Honthorsa. Poté jejich pohled směřoval na vícefigurální dílo Anatomie doktora Tulpa z roku 1632 od Rembrandta a městskou panoramatickou scenérii Pohled na Delft z let 1660–1661 od Johannese Vermeera. Poté jim byly v knihovně muzea Mauritshuis ukázány reprodukce v životní velikosti těchto tří portrétů s jednou postavou.
Zbylých deset účastníků výzkumu si prohlédlo obrazy v opačném pořadí: nejprve byly analyzovány reakce při pohledu na reprodukce děl v knihovně muzea a poté na pět originálních obrazů vystavených v muzeu.
Druhá fáze studie proběhla na Amsterdamské univerzitě, kde bylo 20 účastníkům při sledování reprodukcí pěti obrazů provedeno funkční MRI skenování mozku. MRI skeny zaznamenaly „emoce spojené s EEG“ daty z první fáze studie.
Výsledky
Výzkumníci dospěli k závěru, že prohlížení pěti originálních obrazů v muzeu vyvolalo desetinásobně silnější emocionální reakci než prohlížení jejich reprodukcí.
Data ze sledování očí odhalila část přitažlivosti Dívky s perlou. Účastníci výzkumu se opakovaně nejdříve zaměřovali na oči, ústa a poté na perlovou náušnici na opakující se smyčce, kterou vědci nazvali „smyčka udržované pozornosti“. Tato smyčka udržované pozornosti znamenala, že diváci na obraze déle setrvali. Z pěti obrazů se tento efekt projevil pouze při pohledu na Dívku s perlou.
Výzkumníci také zjistili, že oblast mozku zvaná precuneus byla nejvíce stimulována při prohlížení Dívky s perlou. Precuneus se nachází v zadní části mozku mezi dvěma mozkovými hemisférami a je zodpovědný za sebereflexi, sebeuvědomění, sebekontrolu a epizodické vzpomínky.
Během MRI fáze studie výzkumníci zjistili, že účastníci, kteří si prohlédli Dívku s perlou, nevykazovali téměř žádné negativní emoce. Zároveň byli „významně méně náchylní k pocitům nebezpečí a odporu“. Výzkumníci dospěli k závěru, že tyto faktory zvyšují pravděpodobnost, že diváci „si obraz důkladněji prohlédnou, zamyslí se nad jeho významem a/nebo se rozhodnou dílo ocenit a sdílet ho s ostatními“.
Ředitelka Nizozemské asociace muzeí Vera Carassoová ve své tiskové zprávě zdůraznila význam této studie:
„Žijeme v době, kdy se stále více setkáváme s kopiemi a interpretacemi reality. Mohli byste si myslet, že skutečné, pravé umění nebo objekty se proto stávají méně důležitými, ale opak je pravdou: skutečné se stává stále důležitějším. Setkání se skutečným uměleckým dílem je mnohem intenzivnější než s kopií.“
„Jak úžasné, že tento efekt byl nyní vědecky prokázán a lze ho pozorovat na aktivitě mozku.“
Chcete-li se dozvědět více o muzeu Mauritshuis, navštivte Mauritshuis.nl.
–ete–
