Skupina malířů po druhé světové válce, znepokojená vznikajícím deviantním uměním, sepsala manifest na podporu a ochranu tradičního umění.
Moderní umění dominuje našim galeriím, muzeím, výstavám a aukčním síním. Od nástupu fotografie a zrodu impresionismu na konci 19. století bylo ortodoxní umění do značné míry odsunuto do pozadí.
Ve jménu pokroku se mnozí umělci na přelomu 19. a 20. století vrhli na nové, individuální a radikální věci a mnohdy opustili staleté umělecké tradice.
Koncem 40. let 20. století, kdy se svět pomalu vzpamatovával z ničivé druhé světové války, docházelo k erozi některých prvků tradičního umění a kultury. To pravé, dobré a krásné z tradičního umění bylo ohroženo.
Podle odborníka na umění Henriho Dorry se na přelomu 40. a 50. let 20. století v knize Art in Perspective: A Brief History:
„Na jedné straně v tomto období došlo k znovuzrození abstrakce, lyrické a zdrženlivé v Evropě [s umělci jako Roger Bissière (1886–1964) a], bujnější a dynamičtější ve Spojených státech [s umělci jako Mark Rothko (1903–1970) a Jackson Pollock (1912–1956)]. Na druhé straně se v Evropě projevilo zejména nové přilnutí k lidskému obrazu, byť hrubě a často strašidelně zkreslenému [jak je patrné z děl Pabla Picassa (1881–1973) a Francise Bacona (1909–1992)]“.
V roce 1946 vydal americký umělec R. H. Ives Gammell knihu Twilight of Painting, v níž se vyjadřuje k vlivu moderního malířství na lidstvo dalších generací:
„Konečný význam moderního malířství v dějinách umění spočívá v tom, že zdiskreditovalo a prakticky zničilo velké technické tradice evropského malířství, které po staletí pracně budovala dlouhá řada geniálních mužů. Ztráta těchto tradic připravila naše potenciální malíře o jejich právoplatné dědictví, dědictví, bez něhož nebude možné plně rozvinout talent, který mohou mít.“
Gammell nebyl ve svých obavách sám. V listopadu 1947 byla skupina evropských malířů natolik znepokojena morálním úpadkem malířství, že na své zahajovací výstavě v Miláně zveřejnila manifest. Říkali si „Pittori Moderni della Realtà“ (Moderní malíři skutečnosti) a Ital Pietro Annigoni, Armén Gregory Sciltian a španělští bratři Antonio a Xavier Buenovi společně prohlásili: „Naše umění zrozené v Itálii představuje událost naděje a záchrany umění.“ V roce 1947 se v Itálii zrodilo nové umění, které se stalo součástí uměleckého světa.
Proč však měli pocit, že umění potřebuje záchranu?
Nelidské umění
Moderní malíři reality měli pocit, že moderní umění – tak zbavené lidského obsahu – pochází z rozpadající se společnosti, a psali:
„Odmítáme veškeré moderní malířství od postimpresionismu až po dnešek, považujeme je za výraz věku falešného pokroku a odraz nebezpečné hrozby, která se vznáší nad lidstvem. Naopak znovu potvrzujeme ty duchovní a morální hodnoty, bez nichž by se malířství stalo tím nejneplodnějším cvičením… … Znovu vytváříme umění iluze skutečnosti, věčné a prapůvodní sémě figurativního umění.“
Prvotní zárodek moderního umění nebyl založen na realitě, ale na uměleckém vyjádření. V knize The Challenge of the Avant-Garde, kterou editoval Paul Wood, je modernismus charakterizován „(1) zájmem o formu a (2) důrazem na nezávislost či autonomii umění na ostatních zájmech společenského života“. Na rozdíl od univerzální přitažlivosti tradičního umění se moderní umělecká díla často neobejdou bez rozsáhlých vysvětlujících textů.
Někteří badatelé považují světové války a hrozbu fašismu za katalyzátor snahy umělců o uměleckou autonomii a odmítání tradice. Úpadek tradičního umění však začal nenápadně již koncem 19. století, kdy impresionisté upřednostňovali barvy a světlo před realismem a jakýmkoli příběhem či morálkou. Historik umění a kritik Andrew Graham-Dixon v knize Art: The Definitive Visual Guide: „Všichni průkopníci abstraktního malířství prošli impresionistickou fází“.
Věčná přitažlivost tradiční malby
Skupina se rozrostla na sedm umělců, kteří společně vystavovali až do roku 1949. Ze zakládající skupiny nejsou dnes příliš známá díla Sciltiana a bratrů Buenových. V 50. letech 20. století podlehl Antonio Bueno malbě moderního umění. Naopak Annigoniho odkaz žije dál jako jednoho z nejlepších portrétistů 20. století.
Annigoni dokázal, že tradiční umění je v té době mezinárodně relevantní na pozadí vlny moderního umění. Maloval papeže, královské rodiny a prezidenty, včetně královny Alžběty II (dvakrát). Časopis Time ho pověřil namalováním čtyř portrétů na titulní stranu, včetně Lyndona B. Johnsona, Johna F. Kennedyho a papeže Jana XXIII.
Tyto portréty maloval temperou grassa, což je směs vaječných žloutků, pigmentu a zasychajících olejů (např. ořechového, makového nebo lněného), která se používala v renesanci.
Annigoni také maloval zdarma fresky v kostele, zejména v opatství Montecassino, asi 80 mil jihovýchodně od Říma, poté, co bylo vybombardováno.
Věděl, že jeho díla přetrvají v kostelech a muzeích stejně jako velká umělecká díla minulosti.
„Obrazové vynálezy, které jsou dnes tak módní, jsou odsouzeny k tomu, aby skončily vniveč, zvláště když jsou vytvořeny z lepidla, kousků suchého chleba, proužků látky,“ řekl Annigoni podle webových stránek umělecké sbírky La Fenice.
Ve svém manifestu Moderní malíři reality zopakovali věčnou podstatu reprezentativních umělců v průběhu věků a napsali: „Chceme, aby malířství bylo morální ve své nejniternější podstatě, ve svém stylu samém, malířství, které by v jednom z nejtemnějších okamžiků lidských dějin mělo být naplněno stejnou vírou v člověka a jeho osud, která učinila velikost umění v dobách minulých.“
–ete–
