Muži, ženy a manželství v Tennysonových „Idylách královských“

Když jsou muž a žena spojeni ve společném úsilí o dobro a pravdu, nemohou je přemoci ani všechna pokušení a bouře života.

Společnost se ke svému prospěchu či neprospěchu otáčí na vztazích mezi muži a ženami jako dveře na pantech.

Velký viktoriánský básník Alfred, první baron Tennyson, ve svém rozsáhlém epickém básnickém cyklu Idyly královské, který je převyprávěním artušovských legend, zkoumá tento vztah z různých úhlů pohledu. Ačkoli se příběhy odehrávají v legendami opředeném, mlhou zahaleném hrdinském věku Británie, obsahuje Tennysonovo vyprávění bohatství velké moudrosti a krásy, které je velmi aktuální pro moderního čtenáře.

Tennyson v nádherných verších dramatizuje univerzální skutečnosti o tom, jak se k sobě muži a ženy chovají, zejména v manželství, a jak povaha těchto vztahů znamená buď plný rozkvět lidského života, nebo úplný rozklad společnosti, v závislosti na ctnostech, které se v ní uplatňují nebo zanedbávají.

Otcové a dcery, matky a synové

V prvních dvou částech své básně nám Tennyson představuje dvojici kontrastních rodičů: Ginevřin otec a matka sira Garetha. V Příchod Arthurův čteme o Artušově prvním setkání s Ginevrou. Když procházel pod cimbuřím jejího hradu, „přec ucítil, jak jejích očí žár mu náhle v život zasáhnul“. A jeho život se navždy změnil. Sní o tom, že si ji vezme za královnu, aby mu pomohla v jeho vizi nastolit v bouřlivém a barbarském světě řád, rytířství a vznešenost.

Požádá tedy jejího otce o její ruku. Král Leodogran, Ginevřin otec, vidí ve své dceři „potěšení jediné“. A tak si dává na čas, jak se na správného otce sluší, a snaží se o Artušovi zjistit vše, co se dá, a jestli by byl pro jeho dítě vhodným manželem. Artušův původ je zahalen rouškou nejasnosti, přesto ho všechny zprávy ukazují jako nejušlechtilejšího z mužů a Leodogran nakonec souhlasí.

Příchod Ginevry na trůn odstartuje vzestup i pád Artušova království a jeho vize.

Další rodič v básni, matka sira Garetha, projevuje méně moudrosti než Leodogran. Gareth dosáhl prahu mužnosti a touží se připojit k Artušovu dvoru a konat velké činy. Jeho matka královna Bellicent ho však chce udržet doma.

Okamžitě v ní rozpoznáme obrysy typu, který existuje i v dnešní době a bezpochyby zůstane po celé dějiny: přehnaně starostlivá matka. Slíbí mu, že místo aby riskoval život v boji nebo na výpravách za Artušem, může jít na lov. A dokonce mu najde „útěšlivou sličnou nevěstu“.

Potíž je ovšem v tom, že pokud se má Gareth stát mužem, nemůže zůstat „útěšlivý“, tedy uspokojený pohodlností, a nechat matku, aby za něj všechno zařídila. A on to ví.

Stát se mužem a konat mužskou práci znamená nebezpečí, to vskutku. Ale větším nebezpečím je promarněný život. Bellicentina chybná mateřská péče znamená hrozbu, že udusí Garethovu mužnost. Nakonec to pochopí i ona.

Manželé a manželky

Ginevřina nevěra Artušovi koluje v žilách všech příběhů Královských idyl jako jed. Sály Kamelotu se začíná ozývat šuškanda o Ginevřině a Lancelotově hanbě a tyto zvěsti tvoří první trhlinu v konstrukci řádu a civilizace, kterou Artuš celý život vytvářel. V průběhu básně se tato trhlina rozšíří a otevře dveře dalšímu zlu, zradám, podezřením, neloajalitě a nakonec i rozpadu království.

V kapitole Geraint a Enid  jsou to právě tyto zvěsti o Ginevře a Lancelotovi, které vedou k ohrožení dalšího manželství.

Sir Geraint, jeden z Artušových rytířů, a jeho žena Enid jsou si vášnivě oddáni – dokud Enidino přátelství s Ginevrou nevzbudí v Geraintovi podezření, že se možná provinila stejně jako královna.

Ve své neopodstatněné žárlivosti, smutku a hněvu začne nejprve zanedbávat své povinnosti a snahu o čest, což Tennyson nazývá „zženštilostí“. Pak donutí Enid, aby ho doprovázela do divočiny v nejchudších šatech a s příkazem, aby s ním v žádném případě nemluvila. Enid, která zůstává jasnozřivá a soustředěná na dobro svého chotě, váhá mezi poslušností jeho rozkazu a porušením mlčenlivosti, aby manžela varovala před bandity, kteří na ně číhají. Geraint, nešťastně uzavřený do sebe, si nebezpečí na cestě nevšímá. Enid ho samozřejmě varuje včas, aby mu (a sobě) zachránila život, ale nedostane se jí za to příliš velkého vděku.

Několikrát se Geraint téměř utrhne ze řetězu a vyřkne Enid svou nelibost. On nicméně vše potlačuje a jejich psychologický odstup se zvětšuje a projevuje se i fyzicky, když ji nutí, aby jela před ním, nikoliv po jeho boku. Tennysonova obraznost je zde dokonalá: dvojice jede odděleně nebezpečnou krajinou a riskuje své životy. Podobně i manželství je cestou po „nebezpečných stezkách“ života, a pokud jsou manželé rozděleni a odděleni, svět je může snadno rozdrtit.

Enid by mohla Geraintovy pochybnosti v mžiku rozptýlit, ale on se jí odmítá otevřít. Nakonec se Geraint vrátí k sobě i k ní, ale budete si muset přečíst báseň, abyste zjistili, jak.

Když se manžel a manželka spojí ve společném úsilí o dobro a pravdu, ani všechna pokušení a bouře života je nedokážou přemoci a budou to spíše oni, kdo alespoň v maličkostech zvítězí nad světem. Tak Tennyson nechává barda* zpívat o Artušovi:

Sám Artuš při prvním setkání se svou budoucí královnou přemýšlí o své bezmoci, aby sám dovršil svou vznešenou vizi života a království:

Sní však nádherný sen o tom, co by bylo možné, kdyby se s ní oženil:

Potenciál sňatku

To, co zde Tennyson popisuje, je v jistém smyslu potenciálem každého manželství. Možná nejsme všichni králi a královnami, ale všichni jsme páni svých vlastních domovů, svého malého koutu světa. A pokud se spojíme, manžel s manželkou, ve společné vizi, máme moc proměnit ho způsobem, který si možná ani nedokážeme plně představit.

Velkou tragédií Artušova příběhu je samozřejmě to, že Ginevra padne. A svým pádem zmaří vznešený potenciál, který jejich vztah měl. Když se poměr mezi ní a Lancelotem stane nepopiratelným, otřese královstvím v základech, rozdělí rytíře a dá Modredovi příležitost pokusit se Artuše svrhnout. V tomto příběhu vidíme alegorii na skutečnost, že rozpad manželství – základních stavebních kamenů civilizace – vede k rozpadu celé společnosti.

Se zlomeným srdcem, chystající se na pochod do poslední bitvy, říká Artuš své královně: „Neudělala jsi mi život tak sladký, abych já král velmi dbal na to, abych žil; neboť jsi smysl mého života zkazila.“ (volný překlad) Přesto ji Artuš miluje až do konce a Ginevra se naučí – příliš pozdě – Artuše milovat.

Při loučení s Ginevrou Artuš znovu popisuje svůj čestný rytířský kodex a zdůrazňuje, jak velkou moc má žena nad mužem, aby ho inspirovala k vysokým ideálům a mužným výkonům:

–ete–