Příspěvky
Tato tři klasická díla přinášejí upřímný pohled na manželství a poskytují nadčasová poučení.
Řada knih a filmů končí svatbou a předpokladem, že šťastný život „se prostě stane“. Ve většině případů však skutečné dobrodružství začíná až po svatbě. Jelikož literatura a filmy obvykle zobrazují romantickou stránku randění a namlouvání, často nevíme, jak by mělo vypadat samotné manželské dobrodružství.
Naštěstí se skutečností manželského života – jeho nevídanými radostmi i strastmi – zabývá celá řada literárních děl. Skvělá literární díla zobrazují a destilují aspekty lidského života, jako je manželství, takže se o nich dozvídáme bez mnohdy bolestného procesu osobní zkušenosti.
Zde jsou tři klasická literární díla o manželství. Překypují moudrostí, která je pro život v manželství potěšující a praktická.
David Copperfield od Charlese Dickense: Moudrá volba a život s následky
Tento román z roku 1850 vypráví životní příběh Davida Copperfielda od jeho dětství až po dospělost. David je sladký, ale seriózní chlapec, který dospívá a hledá své štěstí ve světě. I v dospělosti si zachovává dětskou nevinnost – zčásti ve smyslu morální dobroty, zčásti ve smyslu naivity a nevědomosti.
Mladý David, který právě dokončil školu, pracuje pro obchodníka pana Spenlowa, který má okouzlující a půvabnou dceru. David se do ní zamiluje a najednou se veškerá jeho energie a sny, dokonce i jeho život, točí kolem Dory. S duší zjitřenou ruměncem a rozkvětem první mladé lásky ji David staví na piedestal. „Nemyslím, že jsem měl nějakou určitou představu, odkud Dora vlastně pochází či do jaké míry je příbuzná s bytostmi vyššího řádu, ale jsem si zcela jist tím, že bych byl s hněvem a opovržením odmítl domněnku, že je stejně prostý lidský tvor jako každá jiná dívka. Smím‑li se tak vyjádřit, Dora mi přímo kolotala celým tělem.“ (*překlad z r. 1955, Emanuel a Emanuela Tilschovi)
David se s Dorou ožení, jakmile je toho schopen, a je unášen oddaností, kterou k ní cítí. Potíž je v tom, že Dora, ačkoli je milá a dobromyslná, je stejné dítě jako David – možná ještě větší. Je lehkomyslná, nezodpovědná a nevyspělá. Když se po líbánkách usadí v manželském životě, David si začne uvědomovat, že nehledal ženu s hlubokým charakterem. Hledal romanci plnou krásných úsměvů, opojného šarmu, flirtování a nezralosti.
Po praktické stránce například Dora nedokáže vést domácnost ani spravovat služebnictvo. Žijí ve stavu chaosu. Kdykoli se jí David pokusí toto téma nadhodit, vyhne se otázce tím, že mu koketně kreslí tužkou na čelo, následně propukne v pláč a nazve ho „krutým“.
Když o tom později mluví s tetou, dostane od ní dobrou radu:
„Jsou to teprve první začátky, Trote,“ pokračovala, „a Řím taky nestál za den, ba ani za rok. Volil sis sám a svobodně,“ zdálo se mi, že jí přes tvář přelétl letmý stín – „a vyvolil sis věru krásné a věru láskyplné stvoření. Bude tvou povinností a bude pro tebe i potěšením – rozumí se, že to dobře vím, nedělám ti žádné kázání – oceňovat ji (stejně jako sis ji vyvolil) podle vlastností, které má, a ne podle vlastností, které snad nemá. Ty druhé v ní musíš vypěstovat, jestli můžeš. A jestli nemůžeš, dítě,“ tu si teta zamnula nos, „tak si musíš zvyknout obejít se bez nich.“ (*překlad z r. 1955, Emanuel a Emanuela Tilschovi)
Davidova teta zde uvádí několik vynikajících postřehů: David se musí smířit se svou volbou, a přestože tato volba nebyla nejrozumnější, stále z ní může udělat úspěšné manželství. Za druhé, manželství vyžaduje práci a trpělivost, protože oba manželé se, doufejme, snaží zdokonalovat ke společnému prospěchu. A za třetí, člověk musí přijmout svého manžela s jeho jedinečnými silnými i slabými stránkami a nepřát si, aby byl někým jiným.
Pýcha a předsudek od Jane Austenové: Manželství musí být založeno na ctnosti
Jane Austenová ve svém románu Pýcha a předsudek z roku 1813 předkládá podrobnou studii charakteru a jeho vztahu k úspěšným a neúspěšným manželstvím. Román popisuje různá manželství a komentuje, co je v každém z nich správné a co špatné.
Manželství Elizabethiných rodičů je pro ni varováním. Paní Bennetová je proslulá svou hloupostí, pomlouvačností, malostí mysli, posedlostí provdat své dcery a absolutní neschopností porozumět manželovi a navázat s ním vztah, který se baví tím, že si ji dobírá. Je to manželství nerovných myslí a temperamentů.
Austenová vypráví: „Její [Alžbětin] otec se dal podmanit mládím a půvabem a zdáním dobrosrdečnosti, jež mládí a půvab obvykle vyzařují, a vzal si ženu, jejíž chabá inteligence a úzkoprsost v něm brzy po sňatku udusila všechnu lásku, kterou k ní měl. Úcta, vážnost i důvěra zmizely nadobro a jeho představy o rodinném štěstí přišly vniveč.“ (*překlad z r. 1967, Eva Kondrysová)
Ne nepodoben Davidu Copperfieldovi, pan Bennet podlehl poblouznění založenému na vnějších rysech, nikoli na hloubce charakteru. Následky byly pro pana Benneta ještě horší než pro Davida.
Sňatek pana Benneta vznikl pouze na základě emocí, aniž by se uvažovalo o rozumnosti sňatku mezi ním a jeho snoubenkou.
Naproti tomu Austenová nabízí příklad Elizabethiny přítelkyně Charlotty Lucasové, jejíž přístup ke sňatku spadá na opačný konec spektra. Rozhodne se pro manželství bez lásky a citu s floutkem jménem pan Collins pouze kvůli materiálnímu zabezpečení a pohodlí, které jí to poskytne. Falešně se domnívá, že pro zlepšení šancí na štěstí v manželství nelze nic udělat a nemá smysl se o to snažit: „Štěstí v manželství je zcela věcí náhody… je lepší vědět co nejméně o vadách toho, s kým má člověk prožít svůj život“.
Z příliš citového manželství svého otce a citově neplodného manželství své přítelkyně se Elizabeth dozvídá, že dobré manželství vyvažuje cit a předvídavost, emoce a rozum, a hlavně se díky vztahu s Darcym učí, jak důležité je manželství založené na ctnosti. Část potěšení z tolik oblíbeného milostného příběhu mezi Elizabeth a Darcym pramení ze schopnosti milenců vzájemně se zdokonalovat. Vzájemně se vedou k odpovědnosti – nejprve ze zlosti a později z lásky.
Elizabethino odmítnutí Darcyho první nabídky k sňatku potrestá jeho přílišnou pýchu, zatímco Darcyho ušlechtilé chování k Elizabeth a její rodině ji přiměje uvědomit si, jak moc se v jeho povaze mýlila. Jeho pýcha i její předsudky jsou zkroceny. Tím, že si vzájemně pomáhají vidět své chyby a pracují na jejich nápravě, vytvářejí Lizzy a Darcy pevný základ pro manželství.
Dopisy J. R. R. Tolkiena: Manželství vyžaduje pevné úsilí vůle
V dopise svému synovi Michaelovi z roku 1941 mistr fantasy literatury J. R. R. Tolkien nastínil realistický pohled na manželství a seznamování, který je prodchnut moudrostí muže s velkou inteligencí a životními zkušenostmi. V dopise Tolkien tvrdí, že mladí muži chtějí vidět ženu jako „vůdčí hvězdu“, téměř božstvo, ne nepodobné počátečním citům chudáka Davida Copperfielda k Doře.
Přesnější pohled na vztah mezi oběma pohlavími by však chápal, že muži a ženy jsou „společníky při ztroskotání“, to znamená, že oba nesou své vlastní chyby a slabosti a oba potřebují vyšší ideál mimo sebe.
Tolkien píše o rytířské tradici, která převzala mužskou náchylnost ke zbožňování žen a zakotvila ji v etickém kodexu. Tolkien v ní vidí jak pozitiva, tak negativa, přičemž největším nebezpečím je zbožšťování ženy, které je v konečném důsledku zklamáním a škodí oběma pohlavím.
Tolkien svému synovi říká, že věrnost v manželství vyžaduje úsilí a pevnou vůli. Vyžaduje sebezapření a utrpení. Jen díky tomuto úsilí lze v manželství dosáhnout toho nejlepšího. „Žádný muž, jakkoli věrně miloval svou snoubenku a nevěstu v mládí, jí nežil věrně jako manželce na duchu i na těle bez úmyslného vědomého cvičení vůle, bez sebezapření,“ píše.
Kromě toho, říká Tolkien, součástí sebezapření je odolat pokušení uvěřit, že skutečná spřízněná duše je někde jinde. Ve výroku, s nímž by Dickens pravděpodobně souhlasil, Tolkien říká: „Jen velmi moudrý člověk by mohl na sklonku života správně posoudit, koho by si měl ze všech možných šancí vzít za svého nejvhodnějšího partnera! Téměř všechna manželství, dokonce i ta šťastná, jsou omyly: v tom smyslu, že téměř jistě (v mnohem dokonalejším světě nebo i při trochu větší opatrnosti v tomto velmi nedokonalém světě) si oba partneři mohli najít vhodnější partnery. Ale skutečná spřízněná duše je ta, za kterou jste ve skutečnosti provdáni.“
Jinými slovy, dobré manželství není založeno na tom, že si mezi miliony lidí vyberete toho pravého, ale na tom, že ze vztahu s partnerem, kterého máte, vytěžíte maximum. To vyžaduje pevné odhodlání, ale odměna je úměrná vynaložené práci.
Velcí spisovatelé jako Dickens, Austenová a Tolkien nám dali vzácný dar: pronikavý vhled do lidského života a odvěké instituce manželství. Bylo by bláhové jej nezužitkovat.
–ete–
