Tradiční kultura
Charakter člověka je důležitým ukazatelem v mezilidských vztazích, což rozebírala autorka Susannah Pearceová v úvahách o původu manželského štěstí, a nad tím, zda je štěstí záležitostí náhody či charakteru.
V článcích o vznešené ženě nebo vznešeném muži jsme zase pátrali po ctnostech mužů a žen. V tradiční kultuře jsou důležité principy věrnosti, ale také etika a vědomí určité posvátnosti mezilidských vztahů. A jsou to právě morální hodnoty a jejich dodržování, co dodává mezilidským vztahům vytříbenost a vznešenost.
Při vzájemném poznávání silných stránek a slabostí našeho protějšku se můžeme ve vztahu (s trochou dobré vůle) jeden od druhého něčemu naučit. Lidé se navzájem poznávají a nepochybně hodnotí celou řadu drobností – od fyzické konstituce přes osobní vkus a samozřejmě prvky chování mohou o člověku ledacos prozradit a napovědět.
Řekněme tedy, že dva lidé se rozhodnou přistoupit k závažnému kroku – takzvanému „zasnoubení“. Co to vlastně znamená, co si od takového kroku lidé slibují a jaké společenské a etické zvyklosti s sebou takový slib nese?
Slib věrnosti
V tradičních kulturách po celém světě se předává společenská etika a symbolika vtisknutá do krojů, zvyků nebo módních doplňků. Tyto doplňky u žen znamenají „jsem zadaná, zasnoubená nebo vdaná“. Takto dívka dává najevo společnosti svoji volbu, a tímto se mají muži s respektem řídit. Což znamená, že zadaná, zasnoubená či vdaná žena již nechce být předmětem pozornosti svobodných mužů a muži jsou tímto vyzýváni, aby volbu ženy respektovali. Jedná se o etickou dohodu.
Například dívky z Jamolic nosily na konci 70. let 19. století na svátečním kroji krejzle (široké límce, zpravidla nabírané), přičemž na pravém krejzlu si upevňovaly stužku uvázanou na mašli. Bílou nosila mladá děvčata, za kterými chlapci ještě nechodili, červenou si oblékaly ty dívky, které již měly známost a byly tedy „zadané“, a modré mašle náležely zasnoubeným nevěstám. Dívka bez mašle byla tedy „nezadaná“.
Dívky z Dukovan ve stejných časech nosily hedvábnou stuhu, širokou zhruba na tři prsty, kterou si obtáčely kolem pasu a uvazovaly na mašli na pravém boku, aby byla vidět, když mládenec dívku vedl po své pravé straně. Fábor barevně ladil s šátkem a fěrtouškem (zástěrkou). Zasnoubená děvčata si při svátečních příležitostech kolem pasu vázala stuhu modré barvy. Takovouto stuhu přinášel mládenec své budoucí nevěstě, když šel k ní domů poprvé na námluvy.
Podíváme-li se do jiných krajin, zjistíme, že se v různých obměnách používají podobné signalizační prostředky, aby ženy daly najevo, že jsou zadané. Například na ostrově Havaj k takovému účelu slouží květina ve vlasech. Svobodné ženy tradičně nosí květ za pravým uchem. Pokud se žena zaslíbí nějakému muži, potom si květinu zasune za levé ucho. Ostatní muže tímto gestem vyzývá ke zdrženlivosti a svému milému tak dává najevo věrnost a privilegium jedinečnosti.
Ve snímku nazvaném Měla žlutou stužku z roku 1949, ztvárnila křehkou filmovou krásku Joanne Druová, která si zde na znamení zaslíbení jednomu muži, podle tradice americké armády, vpletla žlutou stuhu do vlasů.
Uveďme ještě jednu tradici ze sousedního Rakouska a Bavorska, kde se nosil takzvaný dirndl, což je tradiční ženský lidový kroj, který má kořeny v historickém venkovském oděvu. Dirndl sestává ze tří hlavních částí: šatů, blůzky a zástěry.
Tkanice, jimiž je uvázána zástěra, jsou důležitým symbolem informujícím o stavu jejich nositelky. Je-li uzel uvázán na pravé straně, jde o vdanou, zasnoubenou nebo zadanou ženu, je-li na straně levé, je jeho nositelka svobodná a dává tím muži najevo, že je svolná k navázání vztahu. Vpředu uvázaný uzel potom symbolizoval panenství mladé ženy, naproti tomu uzel uvázaný vzadu symbolizoval vdovu, tedy ženu, jejíž muž již zesnul.
Než požádá ženu o ruku – než ona řekne ano
Hned na začátku je třeba zmínit, že samotné „zasnoubení“ je především slibem věrnosti a zároveň vyjádřením vůle vstoupit se svou milou a svým milým do manželství. Jedním ze společenských rituálů je darování zásnubního prstenu. Zásnubní prsten má mít zpravidla stříbrný kruh, do něhož je vsazen kámen.
Tento druh prstenu opřádají dokonce mnohé legendy z dávné historie o bozích a lidech. Jednou z nich je příběh titána Prométhea [1], který stvořil člověka a byl za trest, že pro člověka ukradl oheň z hory Olympu, vládcem bohů Diem přikován řetězem ke kavkazské skále. Prométhea osvobodil hrdina Herakles a na znamení trvání Diova trestu si Prométheus na prst nasadil jeden kroužek řetězu, do nějž vsadil kus kavkazské skály. Prométheus byl tak v podstatě volný, ale navždy nosil připomínku svého závazku vůči bohům na své ruce.
Mytologická mluva naznačuje doslovný význam prstenu, který zde není ničím jiným než článkem řetězu. Jeho nositel je něčím svázán. Zamilovaní si dávají prstenem najevo, že jsou k sobě svázáni, že je pojí neviditelný řetěz, na jehož koncích se nacházejí ony dva prsteny.
Etický obsah zásnubního slibu
Pokud prsten symbolizuje nebesy vytvořený řetěz, potom takový prsten znamená závazek, a to závazek vůči bohům. V tradičních kulturách po celém světě nalezneme etický kodex, který věří v předurčené vztahy a ve slib, který dávají manželé nejenom sami sobě navzájem, je to také slib, který skládají před všemocnými bohy, a takový slib je nezvratný.
Proto také dostává pár podle zvyklostí čas na rozmyšlenou a možnost si uvědomit, jak závažný slib se chystají učinit tím, že nejprve projdou oním rituálem zasnoubení.
Připomeňme repliku, kterou ještě před nedávnem budoucí manželé před uzavřením svazku slavnostně opakovali. „Slibuji ti věrnost v dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě, dokud nás smrt nerozdělí.“ Ale o svatbě až později. Ta je nyní ještě daleko.
Zasnoubení dává páru pocítit, že se schyluje k doživotní věrnosti jednomu muži a jedné ženě.
O ruku zpravidla žádá muž ženu, ale není to samozřejmě nezvratné pravidlo, protože i žena může vyjádřit svoji vůli vstoupit do manželství. Muž podle tradice před ženou poklekne a požádá ji o ruku nabídnutým prstenem. Žena potom může nabídku přijmout a prsten si nasadit nebo nabídku odmítnout.
Zásnubní prsten má dát na vědomí všem, že osoba, která jej nosí, je zasnoubena a bude se vdávat. Zpravidla ho nosí ženy na prsteníčku levé ruky od zásnub až do svatby. Tento prsten nasadí muž ženě při úspěšné žádosti o ruku a reprezentuje formální dohodu o budoucí svatbě.
Zasnoubení je sice slib bez právních následků, přesto je jako dohoda nutným předpokladem k tomu, aby následně došlo k uzavření manželství.
V českých zemích je pojem zásnub znám už od středověku, kdy se zasnubovali (a zásnuby též rušili) představitelé vládnoucích rodů. Ještě v první polovině dvacátého století měly zásnuby formu zásnubní hostiny. Ta byla intimnější než svatba. Zásnubní hostinu pořádali rodiče snoubenky. V současné době se výraz zasnoubení používá pro soukromý rituál mezi mužem a ženou, rodičům je zasnoubení oznámeno až následně.
Role rodičů
Další velkou výzvou je žádost o svolení k zasnoubení, kterou by měl podle tradice vznést muž k rodičům své milé. Celý akt je projevem úcty k rodičům nevěsty a jejich „požehnání“ svazku může položit základy budoucím rodinným vztahům. Rodiče budoucí nevěsty mohou také pokládat nápadníkovi otázky, které můžeme shrnout do věty: „Jak si představujete, že budete žít?“
Rodiče samozřejmě hrají zásadní a důležitou roli při výchově dětí a jsou klíčovou a hlavní autoritou, která dětem vštěpuje tradice, morální hodnoty a etické principy společnosti. Od rodičů se děti učí, jak řešit mezilidské vztahy a jak vést partnerské soužití mezi mužem a ženou.
Pokud máme za sebou žádost o ruku nevěsty a máme již svolení rodičů, můžeme se vydat dále. Jak jste si jistě stačili povšimnout, jsou vztahy mezi mužem a ženou velice složité a opředené celou řadou zvyklostí, které ovšem mají pod povrchem hlubší smysl, což obvykle odhalíme až v pozdější době a často až několik let po samotné svatbě.
Proč sex patří do manželství?
Pojďme se krátce zastavit u otázky, proč vlastně podle tradiční kultury patří intimní život mužů a žen do manželství, což také často znamenalo, že se lidé vdávali a ženili poměrně mladí.
Vztahy mezi mužem a ženou zahrnují běžné přátelství, zaslíbení, zásnuby a manželství. Obnášejí také milostná vzplanutí, sympatie a intimní sbližování. Tradiční kultura však klade váhu především na zodpovědnost. Protože výsledkem vztahu mezi mužem a ženou má být rodina a tu drží pohromadě především tradice a pocit osobní zodpovědnosti, který vychází z přesvědčení, že je dobré učinit závazek a ten také dodržet.
Samozřejmě udržet fungující vztah vyžaduje ještě mnohem více – vůli se změnit, hledat chyby na své straně, dělat ústupky a kompromisy.
O tom, že potomci patří do manželství, nepochybuje žádná z tradičních kultur. Funkční a pevná rodina byla vždy vnímána jako základní stavební kámen společnosti. Podle síly rodinných vztahů je možné spolehlivě zhodnotit sílu a stabilitu celé společnosti.
Během vzestupu socialismu a komunismu usilovali socialisté, a s nimi kromě jiných také hnutí z roku 68, o razantní změny rodinné struktury. Z té doby vzpomeňme například takzvanou rodinnou, respektive sexuální výchovu na školách.
Rakousko-americký psychiatr a psychoanalytik Wilhelm Reich v té době ve svém spise nazvaném „sexuální revoluce“ propagoval návrat do takzvaného „sexuálního ráje“ zrušením rodiny. Tímto spisem si v polovině 20. století získal enormní vliv. V praxi můžeme pozorovat, kam takové počínání společnost zavedlo.
Osobně sdílím názor, že praktikování sexuální nevázanosti, často započaté ve velmi nízkém věku, značně ztěžuje mladým lidem založení rodiny na etických základech, kdy jsou děti vychovávané v manželství, v němž jsou vzájemná úcta a věrnost až do smrti samozřejmostí.
Mezilidské vztahy rozhodně nejsou pouze záležitostí tužeb či vrozených pudů, ale jsou především zkouškami charakteru.
POZNÁMKY:
[1] Prsten Prométheův: Titán Prométheus stvořil lidstvo z hlíny a přinesl lidem oheň, který uloupil na hoře Olympu z výhně boha Héfaista. Na Diův příkaz byl Prométheus za svůj čin potrestán, Héfaistos ukul řetěz, kterým Prométhea připoutali na vrcholek skály kdesi na Kavkaze. Titána cestou za jiným úkolem vysvobodil hrdina Hérakles, pomocí svého proslulého kyje řetěz rozbil. Zeus byl svolný nechat Prométhea na svobodě, v platnosti ale zůstávala jeho slova, že Prométheus zůstane ke skále navždy připoután. To se dalo obejít tím, že Prométheus musel nosit jeden článek řetězu jako prsten, v němž má zasazen kousek kamene z kavkazské skály. zdroj
