Tradiční kultura

Hledání manžela již dlouho patří k nejčastějším činnostem, které jsou zároveň zahaleny jakýmsi tajemstvím. „Jak jste se vy dva poznali?“ či „Jak jste skončili spolu?“ – to jsou otázky, které už slyšel snad každý.

Dosažení manželského štěstí se stalo již téměř „průmyslem“. Není divu, že se jedná o ústřední bod vrcholného díla spisovatelky Jane Austenové s názvem Pýcha a předsudek.

V jedné scéně z románu nám Austenová předkládá rozhovor mezi hlavní postavou Elizabeth Bennetovou a její dobrou přítelkyní Charlotte Lucasovou, kdy Charlotte prohlašuje: „Štěstí v manželství je zcela záležitostí náhody… Je lepší vědět co nejméně o vadách osoby, s níž máte strávit zbytek svého života.“

Čirou náhodou Charlotte spojí svůj život s nejsměšnější a nevinně sebestřednou postavou v knize, panem Collinsem. Čtenář si není jistý, zda by ji měl litovat či si myslet že si to sama zasloužila.

Hugh Thomson
Ilustrace Hugha Thomsona představující pana Collinse, protestujícího, že nikdy nečte romány. (Public Domain)

Je manželské štěstí otázkou náhody?

Ano i ne. Při setkávání s potenciálním budoucím manželem či manželkou může jít z velké části o náhodu, avšak je toho hodně, co může moudrý člověk udělat, aby snížil šanci na manželský spor. Nejdůležitější je vybrat si ctnostnou osobu dobré povahy.

Během období regentské Anglie bylo tohle pravidlo pro mladé dívky jediným způsobem, jak určit potenciálně dobrého manžela. Děj a téma Pýchy a předsudku se převážně soustředí na otázku, jak se dobře vdát/oženit. Což také napovídá první věta knihy: „Všeobecně panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.“

S pěti dospělými dcerami a problémy ohledně věna, jenž by připadlo vzdáleným cizím mužům, se zdají být starosti jejich matky paní Bennetové věnované vdavkám pochopitelné. Ve stejnou chvíli skrytě doufá v úspěch, neboť její dcery jsou pokládány za krásné a ona sama zvýšila svou společenskou úroveň tím, že chytře využila svého půvabného vzhledu. Je pro ni štěstím, že se při lákání ženicha nespoléhala na svůj charakter, a že pana Benneta nenapadlo se podívat hlouběji za její hezkou tvář.

Lásku si nekoupíš

Spisovatelka Austenová odhaluje, že faktory procesu dvoření zahrnují vzhled, úspěchy, sociální úroveň, rodičovství a okruh lidí okolo navázané známosti. Avšak hlavní motivací při hledání manžela se zdá být pro většinu postav štěstí nebo jeho nedostatek. S malým finančním zázemím musí mladá žena doufat v to, že její ostatní přednosti a štěstí vystačí k navázání dobrého vztahu.

Nejde ovšem pouze o ženy. Jak plukovník Fitzwilliam, mladší syn hraběte, připouští: „Druhorození synové se nemohou oženit, s kým se jim zlíbí… Nároky, které jsme si zvykli mít, nám příliš svazují ruce a málokdo z našeho společenského prostředí se může oženit, aniž by pomyslel také na věno.“

Takže se všemi těmito obavami souvisejícími s dobrým provdáním či přiženěním z pohledu financí, kdy dojde na téma skutečného štěstí? Objeví se v rozhovoru Elizabeth a Charlotte, kde Charlotte vyjadřuje svůj názor, že štěstí v manželství je otázkou náhody, a trvá na tom, že: „Je-li povaha páru či budoucího páru podobná, nepředpokládá se, že by to jejich pocitu vzájemného štěstí přidalo. Oba později budou mít podíl na společné mrzutosti.“

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k našemu Newsletteru.

Na druhé straně se Elizabeth domnívá, že je třeba odhadnout charakter člověka, aby bylo možné učinit dobré rozhodnutí.

Charakter manželů je jádrem manželského štěstí. Elizabeth testuje pravdivost svého přesvědčení po celý příběh. Byli ji představeni tři nápadníci, jejichž charakter musela rozluštit. Je to pouze náhoda nebo pečlivé zkoumání vnitřních kvalit muže, které vedlo její volbu a určilo budoucí štěstí?

Shakespeare

Otázka náhody a charakteru mezi nápadníky připomíná zkoušku tří skříněk, kterou musejí projít nápadníci Porcie, dámy z Belmontu, v Shakespearově hře „Kupec benátský“.

Ač by se mohlo zdát, že zlatá skřínka nadepsaná slovy „Kdo zvolí mne, vyhrává, co mnohý muž si přeje“, je tou správnou volbou, opak je pravdou. Obsahuje lebku se vzkazem: „Není vždycky zlata ctnosti v každé skvělé úhlednosti.“

Kupec benátský
Scéna s otevíráním tří skříněk z díla Kupec benátský. (Public domain)

Stříbrná skřínka láká nápadníka nápisem „Kdo zvolí mne, vyzíská to, co zasluhuje“. Zklamaný nápadník v něm nalezne obličej šaška, jenž mu má říci, že pouze blázen si bere to, o čem si myslí, že si zaslouží.

A co poslední skřínka? Ta je nadepsána výstrahou „Kdo zvolí mne, musí dát v sázku vše co má“. Pouze pokud vybere tuto skříňku, bude nápadník hoden Porciiny ruky.

Test skříněk se zdá být hazardní hrou, ale ve skutečnosti šlo o eliminační systém nápadníků se špatným charakterem navržený Porciiným otcem.

Šance nebo charakter?

Pokud se vrátíme zpět k Pýše a předsudku, zde o Elizabeth usilují tři muži. Hezký Wickham s ní flirtuje a přitahuje ji k falešnému obrazu sebe samého. Ona však pomalu odhaluje jeho pravou povahu a postupně je jím pobouřena. Její nejmladší sestra Lydia pak fantazíruje a přemítá o důstojnících v uniformách, když nakonec podlehne kouzlu Wickhama, což její rodinu téměř přivede ke zkáze.

Wickham
Pan Denny žádá o povolení představit svého přítele, pana Wickhama. Ilustrace C. E. Brock, 1895. (Public Domain)

Úlisný pan Collins učiní Elizabeth nabídku k sňatku, zaměřenou zcela na jeho vlastní důvody k touze po manželství a důvody toho, proč si ji on sám vybral. V jeho případě se jedná čistě jen o otázku toho, co si on sám podle svého názoru zaslouží, bez ohledu na to, co si myslí žena, kterou si vybral. Zde jeho nabídku Elizabeth zpříma odmítá.

Její sestra Charlotte se však v souladu se svým přesvědčením o manželství, dostala do souladu s tímto nápadníkem, a stejně jako v případě stříbrné skřínky u Kupce benátského, dostala to, co si oba nejspíše zasloužili.

Doživotní úděl, který si zvolila, mohou omluvit její vlastní úvahy o životě. „Aniž by vysoce smýšlela o mužích či manželství, manželství vždy bylo předmětem jejího zájmu. Dobře se vdát bylo pro ni jediné čestné řešení, pro dobře vzdělanou mladou ženu malého jmění. A tak ve věku dvaceti sedmi let, aniž by byla hezká, docílila svého.

Třetím nápadníkem Elizabeth je pan Darcy. Teprve postupným odhalením jeho charakteru poznává, že on, který se zpočátku zdál být nevýrazným, je tím, kdo byl ochoten pro její lásku riskovat vše, co má, a tak byl nakonec hoden toho získat její srdce i ruku.

Štěstí v lásce

Elizabeth měla štěstí, že byl pan Darcy ve své lásce k ní vytrvalý. Navíc pečlivým pozorováním jeho charakteru a řadou testů odhalila, že je v jádru dobrým člověkem, a tak jsou její šance na šťastné manželství daleko vyšší než u nápadníka sestry Charlotte.

Zatímco manželé se mohou časem povrchně měnit, základ zůstává konstantní. Čestný člověk, je obecně čestným, a to se nemění. I když člověk může doufat v proměnu darebáka nebo blázna na solidního muže, nestojí to za to.

Elizabeth a pan Darcy
Elizabeth a pan Darcy. Ilustrace Hugh Thomson. (Public domain)

Spokojenost na věky věků

Není divu, že dílo Pýcha a předsudek zůstávalo oblíbenou četbou dam po více než dvě století. Nejde o radostné či uspokojivé zakončení jen jednoho životního osudu, ale o celou řadu různých postav. Téměř všichni dostali od sňatku to, v co doufali.

Pýcha a Předsudek
Obal díla Pýcha a Předsudek.

Elizabeth i Jane vstupují do manželství s pohlednými protějšky dobrého charakteru se značným bohatstvím. Matka hlavních hrdinek je radostí bez sebe, že provdala dcery a má dobrou vyhlídku na to, že i zbylé dvě se brzo provdají, nejlépe za taktéž movité nápadníky.

Zdá se tedy, že Lydia a Charlotte našly právě takové manželství, které si přály a obě jsou spokojené.

Abychom korunovali tyto dva šťastné konce, spisovatelka Austenová nám umožňuje zasmát se nad pokusy dvou „dobře situovaných“ dívek, které zůstávají naprosto nespokojené. Panovačná a snobská lady Catherine De Burghová a arogantní sebestředná dívka Caroline Bingleyová jsou zneklidněné původně nepravděpodobným úspěchem Elizabeth získat lásku pana Darcyho. Ona však uspěla, zatímco všechny jejich snahy jej získat pro své vlastní účely selhávají. To zahřeje u srdce.

Zápis manželů
The Wedding Register („Zápis manželů“), 1920, Edmund Blair Leighton. Dar od Lady Lennardové, 1948, Bristolské městské muzeum a galerie umění. (Public Domain)

Autorka článku Susannah Pearceová je držitelkou magisterského titulu v oboru teologie a píše ze svého domova v Jižní Karolíně.

Z původního článku newyorské edice The Epoch Times přeložil: Petr Matějček